Článek
Glosu si také můžete poslechnout v audioverzi.
Nový systém zálohování, který byl vypuštěn do meziresortního připomínkového řízení před rokem, se už propracoval na schůzi Poslanecké sněmovny, která vypukla tento týden. Vzhledem k tomu, že program má zatím 233 bodů, i k tomu, že poslanci před sebou valí už hodně velkou kupu restů, není jisté, jestli do Vánoc na zákon o obalech dojde. V prvním čtení.
Dá se čekat ohnivá a lobbingem poznamenaná debata, v Parlamentu i mimo něj. Vzhledem k vášním, které zákon budí, i dlouhé pouti, která ho cestou do Sbírky čeká, je klidně možné, že se do voleb přijmout nestihne. A že povinné zálohování nezačne ani v polovině roku 2025, jak si původně malovalo Ministerstvo životního prostředí, ani o rok později. Prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáš Prouza tvrdí, že po schválení zákona budou obchody potřebovat nejméně dva roky na přípravu. A není to málo, Antone Pavloviči?
Vracení obalů je prostinký proces pro spotřebitele – a zřejmě nekonečně komplikovaný pro některé z těch, kdo stojí na druhé straně koloběhu. Tuto výzvu se dosud odvážili přijmout jen v 18 zemích Evropy, počítáme-li také Rakousko a Polsko, kde se začíná zálohovat od ledna 2025. Ale my jsme zase jednou na dobré cestě vyvést cizí pošetilce z jejich slepých uliček.
Symbolem nového zálohování se staly PET lahve a někdy se ze setrvačnosti dál mluví jen o „vracení lahví“. Navržená čtyřkorunová záloha se přitom týká i plechovek – a u nich bude změna ještě markantnější, ty budou v systému čím dál tím důležitější. Protože teď se, bez zálohování, třídí a recyklují mnohem méně než plastové lahve. A protože spotřeba plechovek stoupá, a ve světle zkušeností ze zahraničí bude stoupat dál. Svět jde do plechu.
Důležité jsou tím pádem tyto informace: Zaprvé – sedm z deseti plechovek (ročně asi 520 milionů kusů!) u nás končí na skládce nebo ve spalovně a čeští výrobci plechovek dovážejí recyklovaný odpad ze zahraničí. To je absurdní.
Za druhé – Prazdroj v létě poprvé stočil víc piva do plechovek než do skleněných lahví. A za třetí – zatímco žluté kontejnery na plasty mají obyvatelé v průměru 90 metrů od domu, ty šedé na plechovky podle dat obalové společnosti EKO-KOM už 446 metrů. Půl kilometru s vytříděnými plechovkami, to je výprava pro opravdu vysoce motivované zájemce…
Z toho vyplývá, že zálohování se do značné míry organizuje kvůli zatím upozaděným plechovkám. Že se Prazdroj (i jemu tu jde o peníze) stal jedním z advokátů nového systému, je dobrá zpráva. Tedy pokud rozumíme pradůvodu zálohování – šetřit přírodu a její zdroje. Čtyři koruny za kus jsou milé. Žehlení našeho ekologického svědomí – k nezaplacení.
Do toho, jestli bude nové zálohování v praxi fungovat, ještě mocně promluví psychologický faktor.
Ten v sobě zahrnuje nejen to, jak moc spotřebitele ekologické svědomí tíží, jakou „námahu“ se jim kvůli tomu vyplatí podstoupit, a jak dalece se vracení a obíhání něčeho, co se zatím vyhazovalo, stane zvykem a normou. Protihráčem zálohování je i lehkost, s jakou obzvlášť prázdné plechovky muchláme a odhazujeme.
Pocit převahy nad hmotou nebo dokonce podvědomé uspokojení z toho, že si člověk se svými odpadky může dělat, co se mu zlíbí, stojí za tisíckrát popsanými nešvary typu černých skládek a svinčíku v příkopech. A rozhodně bude hrát roli i při zálohování.
„Právě zahazování věcí na jedno použití umožňuje člověku zcela nepochybně si potvrdit, kdože je zde na Zemi pánem. To on je vrchním arbitrem zmačkání a odhození, to on s konečnou platností rozhoduje o tom, co zde přetrvá,“ napsal onehdá sociolog a pozdější europoslanec za ČSSD Jan Keller. S typickou provokativní ironií – ale že by jeho řečnická otázka „Co jiného máme ve svém životě tak spolehlivě pod svou vlastní kontrolou?“ nestála za úvahu, to nemohu říct.
Potěšení z odhazování plechovek se nevyplatí podceňovat. Bez ohledu na to, jestli a kdy se začne s jejich zálohováním.
