Jágr, Nedvěd a další. Po revoluci se zbortil systém, který nám Západ záviděl

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V červnu 2004 vyběhl na hřiště v portugalském Aveiru v bílých reprezentačních dresech bájný tým Karla Brücknera, který si v duelu proti Nizozemsku podmanil celou Evropu. Nejpamátnější výhru 3:2 v podání českého národního týmu zařídila i geniální zasekávačka Karla Poborského před Edwinem van der Sarem pro Vladimíra Šmicera, která vždy vhrne do tváře úsměv.

Byl to zlatý věk českého fotbalu, ale i hokeje. Ten měl za sebou Nagano, zlatý hattrick. A za pár měsíců předvedl tým nabitý hvězdami na Světovém poháru možná nejlepší a nejodvážnější hokej v podání jakéhokoliv českého národního týmu.

Zdálo se, že lépe už být nemůže. Českým hvězdám se po revoluci otevřely dveře do zapovězeného světa. A najednou na elitních zahraničních štacích sbíraly tituly v Lize mistrů a Stanley Cupy. Jaromír Jágr ve stylu pohádkového Honzy, jak ho v roce 1993 poeticky znázornil Karel Smyczek v dokumentárním cyklu GEN.

Česká sportovní veřejnost byla opařena zlatou mlhou. Očekávala, že šikovný malý národ bude sportovním gigantům dál okopávat kotníky svou vyčůraností.

Jenže ve skutečnosti bylo české sportovní prostředí v té době ve stádiu polosmrti. Korupční aféra v českém fotbale odhalila shnilé podhoubí profesionální soutěže. Křiklaví mecenáši postupně dávali od sportu ruce pryč, nebo je dohnala spravedlnost. Hokejový Vsetín, gigant 90. let, se topil v dluzích. Úspěchy individuálních olympioniků byly čím dál spíš triumfem českého kutilství než promyšleného státního systému.

Ten se hned po revoluci začal bortit.

„Víte, co byla zoufalá věc? Že ta nejlepší generace, kterou jsme měli –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ hokej, fotbal, a tak dále, přišla do doby, kdy tady byla revoluce. A my měli v 90. a nultých letech ty největší úspěchy. Akorát si nikdo neuvědomil, že to je přesně po těch patnácti letech, co všichni hráči dorostli,“ hřímá někdejší trenér Sparty a šéf rozvoje fotbalu na FAČR Jiří Kotrba v dokumentární sérii Nová generace.

Právě za pozdní normalizace se v Československu systematizovala a centralizovala výchova mládeže. A pod Kotrbou, který tehdy působil v českobudějovickém fotbale, vyrůstalo i mladé šikovné křídlo s hustou hřívou na hlavě.

„Byl jsem v sedmé nebo osmé třídě jako první ročník, kdy se zakládaly sportovní třídy,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy Karel Poborský, dnes expert Canal+ na Premier League. „Tenkrát je v Českých Budějovicích uváděl v život Jirka Kotrba a vše bylo řízeno centrálně a kontrolováno Československým svazem tělesné výchovy (ČSTV). Jestli komouši udělali spoustu kravin, sport podporovali cíleně, systémově a dobře. Je strašná škoda, že hned po revoluci se sport ustřihl a tohle se zastavilo,“ dodává rodák z Třeboně.

Poborský patří mezi silný ročník 1972, který českému sportu vyprodukoval jeho největší legendy, Pavla Nedvěda a Jaromíra Jágra. Na úspěch bylo zaděláno už jen z demografických důvodů. Po přelomu 70. let se na českém území narodilo nejvíce dětí od nástupu komunistického režimu. „Husákovy děti“ tvořily obří základnu talentů, díky které se mohli fotbalisté i hokejisté konfrontovat v mnohem silnější konkurenci. Ta dnes chybí.

Větší roli hrál přirozený pohyb dětí venku, ony vzývané, až klišovité plácky. Na vesnicích i ve městech ale byla k dispozici řada hojně využívaných sportovišť. Zcela odlišný životní rytmus umožňoval rodičům, zpravidla otcům, věnovat se po práci trenéřině –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ byť často nepříliš odborně vybavené.

Úspěch zlatých generací ale nepřišel jen shodou okolností. Stála za ním cílená snaha minulého režimu, jehož motivace byly v lecčems pochybné. Je nasnadě sport za nadvlády KSČ zavrhnout jako propagandistickou mašinu, továrnu na doping, základ branné výchovy. Tím vším samozřejmě byl, mnohým se tím pochopitelně protivil. Jenže je to jen výsek z mnohem plastičtějšího obrázku.

Dnes jsou v západním světě podpora sportu ze strany státu a systematická výchova mládeže naprosté samozřejmosti. Před rokem 1989 ovšem na Západě probíhala produkce sportovců z velké části samospádem. Na druhé straně východní blok ve své někdy až zarputilé orientaci na vědecké poznání začal stavět základy, ze kterých se etablovali i světově uznávaní odborníci.

Na Univerzitě Karlově tak v 50. letech vznikla Fakulta tělovýchovy a sportu. Působili tu třeba špičkoví hokejoví metodici Vladimír Kostka nebo Josef Dovalil, kteří jako jedni z prvních na světě systematizovali poznatky o sportovním tréninku. Stejně tak Luděk Bukač, trenér prvních českých mistrů světa z roku 1996, publikoval řadu metodických příruček a statí.

Sportovní výsledky na velkých turnajích byly podrobeny hloubkovým teoretickým analýzám. Celá řada trenérů fotbalu i hokeje nabyla svou erudici právě díky studiu na FTVS. Mezi nimi i Bukač, Dovalil, Kotrba, člen trenérského štábu z Nagana Slavomír Lener nebo basketbalový guru Michal Ježdík.

Kromě teoretického vědního zázemí se začal budovat i systém výchovy mládeže. Tedy sportovní třídy, do kterých chodil i malý Karel Poborský. Ale i tréninková střediska mládeže (TSM), kde se koncentrovaly největší naděje z celých krajů. Šlo tedy o předchůdce dnešních sportovních akademií.

„My jsme to okopírovali od NDR a na Západě to od nás odkoukali,“ líčí Kotrba. „Tehdejší Československo mělo stejně jako moje rodná NDR plánovaný rozvoj,“ dodal před lety v rozhovoru s ctsport.cz uznávaný německý fotbalista, trenér a funkcionář Mathhias Sammer, v době interview sportovní ředitel Bayernu Mnichov.

„Podpora v NDR, ale i Československu byla skutečně systematická odspoda nahoru a šlo se krok za krokem. A proto chci to nejlepší z tehdejšího systému přesunout i sem do Bayernu. Není mi líto, že země už neexistuje, dějiny jsou napsané, bylo také hodně špatného. Ale pořád budu posuzovat, co já posuzovat mohu. Pokud mluvíme o sportu, tak vzdělání, systém, kvalita byly v NDR lepší než na Západě,“ říká Sammer.

„Na náš systém se jezdili dívat Kanaďané i Finové,“ vzpomíná i Slavomír Lener. Právě jeho si krátce po revoluci pozval kanadský hokejový svaz, aby v zemi postavil základy systému, který Kanaďané vypozorovali v československém hokeji. Později působil jako asistent trenéra v Calgary Flames nebo Floridě Panthers.

Pochopitelně už za minulého režimu se prosadila celá řada trenérů praktiků, kteří vědeckou linku příliš neuznávali. Po revoluci se však společenská nálada přetočila o sto osmdesát stupňů. A vědecká linka, kdy trenéři na univerzitách získávali průpravu i v pedagogice, metodice, managementu nebo fyziologii lidského těla, byla bagatelizována a degradována.

„Byla to doba, kdy jsme měli před západním světem náskok. A my jsme celý systém zbourali, zrušili, protože jsme si mysleli, že trh všechno vyřeší,“ mrzí Kotrbu.

A tak se situace v západním i postkomunistickém světě zcela obrátila. „Sport byl větší hodnotou než dnes, což je paradox. Chtěli jsme jít západním směrem, ale většina západních zemí velmi výrazně podporuje sport. Přitom u nás se od sportu úplně odešlo,“ přemítá Miroslav Jansta, předseda České unie sportu (ČUS), která sdružuje veškeré sportovní svazy v Česku.

Předrevoluční člen KSČ a stále velmi vlivný právník a sportovní funkcionář byl přímo u porevolučního dění ve sportu. V prosinci 1989 byl kooptován jako poslanec do Federálního shromáždění. „V březnu 1990 zanikl ČSTV jakožto obdoba ministerstva sportu, takže koordinace sportu a jeho financování v tu chvíli úplně odpadla,“ vzpomíná Jansta. „V květnu přišlo znárodnění ČSTV, ale už nebylo co znárodňovat, protože veškerý majetek připadl spolkům a klubům, aniž by dostaly peníze.“

A právě tady se zrodil počátek problému, se kterým se sportovní systém od revoluce potýká dodnes. „Sport dostal majetek, ale nedostal finanční prostředky. Měl být financován z výnosů Sazky, která i v dobách největší slávy v roce 1998 produkovala dvě miliardy. Pokud ale mluvíme o tom, že majetek mohl mít hodnotu 60 miliard a obecně mají jít dvě až tři procenta hodnoty majetku do přirozené údržby provozu, pak kluby a spolky nemohly řádně hospodařit, z členských příspěvků se to nedalo utáhnout. Podívejte se, kolik zaniklo klubů a jednot,“ tvrdí Jansta.

Postupný úpadek byl velmi citelný především v kolektivních sportech. „Kolektivní sporty byly vázané na státní podniky, které se zprivatizovaly a po 90. letech víceméně zanikly a noví majitelé vesměs financování zrušili,“ líčí Jansta. „Není náhoda, že všechny týmové sporty jdou dolů v porovnání se světem,“ dodává Poborský, který dlouhá léta vedl projekt Regionálních fotbalových akademií na FAČR.

Noví vlastníci klubů v 90. letech nekladli příliš velký důraz na výchovu mládeže. Soustředili se primárně na úspěchy A týmů. Podle Jansty, ale i mnoha dalších trenérů a funkcionářů po republice, je to ale jen součást problému. „Zásadním faktorem je sport ve školách. Máme dvě hodiny tělocviku, které nejsou ani naplněné. Zanikly sportovní školy, střední školy, gymnázia, je jich možná patnáct až osmnáct po republice,“ vyjmenovává Jansta.

Ostatně na úpadek sportování ve školách reaguje také iniciativa Trenéři ve škole, na které se podílí mimo jiné uznávaný mládežnický trenér a metodik Antonín Barák starší. Do projektu už je zapojeno podle oficiálních stránek iniciativy 50 000 dětí z 260 základních škol v 42 lokalitách po celé České republice. Nejde ale o žádný centrální vládní program, vše je odspoda budovaná záležitost nadšenců, kteří horko těžko shánějí zdroje.

Nápad je přitom v podstatě velmi jednoduchý a efektivní. Sportovní trenéři, kteří zpravidla koučují odpoledne po školní docházce, si zaplní dopolední program ve školách. Pomáhají tu s tělocvikem učitelům a učitelkám, budují vztah dětí ke sportu, získávají přehled o mladých nadějích. A zároveň si trenéři mohou přivydělat k často velmi skromným platům, které stěží uživí rodiny. I kvůli tomu atraktivita trenérského povolání velmi strádá.

„Všechno je bohužel o penězích a do sportu jich míří strašně málo. Tam, kde potřebujeme trenéry nejvíc, tedy u mladších žáků, je to nejhorší. Nejsou na to peníze,“ říká Poborský. „Je to strašně náročné, lidi to nemotivuje, aby nad tím trávili čas, doškolovali se a někam se posouvali. Není vidina ani finanční výhled. Často je trenérská práce motivuje, dokud mají v klubech vlastní dítě, ale bohužel se jim nemůžeme divit, že to mnohdy nevydrží jako dlouhodobá záležitost,“ dodává.

Na předrevoluční systém se ve rozsáhlejší míře navázalo v českém fotbale až čtvrt století po listopadu. V roce 2014 vznikly pilotní projekty Regionálních fotbalových akademií, jimž šéfoval právě Poborský.

„Úměrně se to aktualizovalo době a vše se strašně zkvalitnilo. Máme k dispozici GPS vesty, měříme tréninkovou zátěž, probíhá systém výběru. Tenkrát se vybírali talentovaní hráči okem trenéra, dnes je k tomu spoustu testů. Roli hraje psychologie, výživa, nutriční program, je to zasazeno do aktuální doby. Ale základ a princip je zkrátka víc tělocviku a sportu, zatímco některé předměty jsou maličko osekané,“ vyjmenovává bývalý fotbalista Manchesteru United, Benfiky nebo Lazia, a uzavírá: „To, co se dnes snažíme restartovat, tenkrát fungovalo.“