Kinský o pozici v repre i snech v kariéře: Chtěl bych mít život jako táta

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jako by neměl potřebu nikoho ani dráždit nebo zarputile přesvědčovat, že je dobrý - a bude ještě lepší. Prostě to ví, bude to tak, ukáže se to. Má oporu v argumentech a vlastní tvrdé práci. A tím z Antonína Kinského čiší klid a pohoda. A přenáší se i na ostatní spolusedící. Na jednadvacetiletého fotbalistu má naprosto výjimečně jasno o tom, co ho dovede k úspěchu a osobnímu štěstí.

Toto je druhá část rozhovoru Antonína Kinského pro Seznam Zprávy. První díl interview o zimním přestupu, vztazích ve Slavii a herních prvcích sešívaných si můžete přečíst zde.

I obránci cítí, když za sebou mají klid. Je vám přirozené ho mít v sobě, nebo je občas třeba hrát určitou roli?

Řekl bych, že vám to musí být přirozené, že jste klidný.

A vy jste?

Já si klidný přijdu a pak už je to jen o tom, jak se každý cítí. Důležité je být svůj. Někdo je klidný, někdo výbušný, ale každý tomu týmu dá nejvíc, když je svůj a je přirozený. Když budete hrát, že jste klidný, nebo že jste výraznější, každý pozná, jestli je to hrané, nebo ne. Druhá věc je, že když nebudu svůj, vím, že se nebudu cítit dobře a nepodám dobrý výkon. Hraju tak, abych se cítil dobře. To, jak působím, je to, jaký jsem. Prostě jsem svůj.

Pochyboval jste někdy o sobě?

(zamyslí se) Jak to myslíte?

Třeba v tom, jaký jste, jaké jsou vaše hlavní přednosti, které dodáte týmu. Jestli jste zkoušel i jiné role. Bojoval jste s tím, jak působit i na ten tým?

Právě že jsem byl vychovaný v tom, že mi rodiče říkali: „Hlavně buď svůj a na nic si nehraj.“ Vždy jsem se toho držel a už když jsem byl menší, spousta lidí se vás snaží nějak ovlivňovat nebo vám předhazovat, že něco je špatně nebo by to mělo být jinak. Neměl bys dělat tohle nebo ono. Ale já byl vždycky takový - oukej, respekt ke všem, ale jsem svůj.

Co to znamená?

Když si myslím, že mi něco vyhovuje a funguje, nebudu to dělat jinak, než mě někdo nepřesvědčí o tom, že by to opravdu mohlo být lepší. Jsem svůj už odmala, jsem svůj teď a svůj budu i do budoucna, protože se cítím dobře a naplňuje mě to. Jsem šťastný.

Věděl jste už odmala, že chcete být gólman a budete v tom dobrý?

Nechci říkat, že jsem věděl, že budu dobrý. Ale přesvědčení jsem měl. Myslím, že když to v hlavě nemáte, pochybujete o tom a říkáte si: „Ty jo, třeba se tam jednou dostanu,“ je to základ neúspěchu. Jestli se chcete někam dostat, myslím, že člověk musí mít nějakou svou cestu a být přesvědčený o tom, co dělá. A pak jsou na cestě vždycky nějaké překážky.

A když nastanou, jak reagujete?

Když nejste přesvědčeni sami o sobě, tak vás něco jednoduše rozhodí. Měl jsem v hlavě nějaké věci, které chci už odmala, nějaké cíle, krátkodobé, dlouhodobé, vždycky jsem si to vypsal, hodil jsem si to na zeď, už od rána jsem věděl, že se na to podívám a věděl jsem, co chci.

Co třeba?

Už když jsem chodil do školy, vstával jsem brzo, nechtělo se mi, před školou jsem chodil kolikrát s (kondičním trenérem) Lukášem Stránským trénovat na Ípák, tak si pamatuju, že vstávat se mi nechtělo. Ale vždycky jsem byl v sedm na Ípáku, vylezl jsem z metra, byla tma, ale řekl jsem si, že vím, co dělám. A teď jsem rád, že se mi to vrací. Jsem rád za to, kde jsem a jsem vděčný lidem, kteří mi pomohli se sem dostat.

Šla ta motivace vždy z vás, nebo vás musel někdo dokopat?

Právě že ne.

Takže jste blázen do fotbalu?

Jo, řekl bych, že jo. A celkově mě baví na sobě pracovat. Co nesnáším, je, když mám nějaký den za sebou a vím, že třeba jsem byl na tréninku a v posilovně, ale tím to skončilo. Mám rád, když vím, že dělám to, co mám.

Takže se probouzíte každý den hladový?

No jasně. Hlavně vím, že to, co budu dělat teď, se projeví za nějakou dobu. To, jaká je situace teď, je jen výsledek toho, co jsem dělal dřív a jak jsem trénoval. A vím, že to, co budu dělat teď, se neprojeví teď nebo za měsíc, ale až za půl roku. Vždy se něco stane, ale ve fotbale má všechno návaznosti a souvislosti. A to mám vždy v hlavě. Vím, že mi nehrozí polevení, protože to, co dělám teď, se mi vrátí. Pohlídám si to, co dělám, aby se mi vracely hezké věci.

Před dvěma měsíci jste v rozhovoru pro Sport řekl, že jste celý zápas soustředěný a vydržet devadesát minut přece není tak těžké. Ale i teď Jindřich Trpišovský přiznal, že se mu na začátku zápasu s Karvinou, kdy fanoušci rozvinuli obří choreografii, ještě pořád chtělo koukat do tribun. Nahlodalo vás tedy konečně něco ve vaší koncentraci?

Jo, to vyjádření trenéra jsem četl taky a měl jsem to stejně. Taky bych nejradši koukal na ten ohňostroj (usmívá se). Když jsme vyšli ven, samozřejmě jsem si to celé prohlédl, i když už jsem věděl, jak to bude vypadat. Den předtím jsem v Edenu zůstal trochu déle, ještě jsem tam dodělával nějaké věci. A večer jsem viděl, jak to fanoušci roztahovali. Člověk samozřejmě musí zase přepnout do zápasového módu, ale tohle nejde nevnímat.

Co vám třeba pomáhá, abyste se soustředil celých devadesát minut? Máte nějaké mechanismy, kterými si udržujete koncentraci?

Že bych měl vyloženě nějaké věci, které dělám, to asi ne. Přijde mi, že záleží čistě na hlavě a je to spojeno i s fyzickou připraveností. Ve chvíli, kdy jste trochu unavenější, jde dolů i mentální pozornost. Vím, že když jsem připravený na sto procent, tak nemám problém. Je jasné, že vám občas do hlavy lítají nějaké věci, ale je to spíš o klidném vyhodnocení a soustředění se na dané situace. Být v zápase. A když v něm jste, ani nemusíte mít hodně doteků nebo nějaké práce, ale pořád jedete situace dokola, soustředíte se na to, co se může stát. A pak mi přijde, že se dostanete do zápasu a jde to jednoduše.

Zeptám se vás na pozici v reprezentaci. Jak jste vnímal vaše přesuny mezi jednadvacítkou a áčkem a čekáte, že budete hrát v sobotu v Albánii?

Měl jsem vytížení i předtím a mám ho i teď, za to jsem hrozně rád. A to, jak se teď rozhodnou trenéři, nebo jak se předtím rozhodli, je jejich věc, ne moje. Samozřejmě hrát chci, ale budu respektovat to, jak se rozhodnou.

V áčku jste chvíli, Matěj Kovář má pozici jedničky, byť v klubu nemá velké vytížení. Je možné, že bude chytat i v Albánii. Obecně - jak pracujete s momenty, kdy se dozvíte něco nepříjemného, jste frustrovaný dlouho, nebo to dokážete vytěsnit?

Tady musím zmínit jedno jméno, a to je pan Petr Kreuz, osobní kouč. Vždy, když jsme spolu mluvili, mi v těchto věcech hrozně pomohl. Dřív jsem to hrozně řešil a byl jsem chvíli naštvaný. Ale pak jsme spolu mluvili na jiné téma a pamatuju si, jak mi řekl: „Starej se o věci, které můžeš ovlivnit. Zbytek není na tobě, ten nech být.“ A to je věc, kterou se přesně řídím v těchto momentech. Je jasné, že v bráně chci být, je to nároďák. Cítím, že ve Slavii máme výsledky, nedostáváme góly, takže samozřejmě si říkám, že je tam šance. Ale je to rozhodnutí trenérů, které neovlivním. Já jsem rád, že tady jsem a respektuji, jak se rozhodnou. Důležitý je výsledek.

Jak pracujete s kritikou?

Záleží, s jakou kritikou a jak od koho. Poslechnu si každého, ale ne od všech si něco vezmu. Mám pár lidí, od kterých si určité věci beru, ať už jsou to třeba konkrétně trenéři ve Slavii, nebo ti, co mě vedli dřív. Nebo je to táta. Ale je jasné, že člověk si nemůže pouštět do hlavy všechno. Když mi najednou někdo začne říkat: „Co kdybys dělal ještě tohle, nestál tady?“ měl bych z toho hlavu jak balon. Mám kolem sebe zkrátka pár lidí, které respektuju a kterým věřím.

Voláte po zápase tátovi jako první, nebo se ozývá on vám?

Teď si občas jen napíšeme nějakou zprávu, nebo když jsem doma, pobavíme se o tom. Ale že bych přišel ze zápasu a hned mu volal, to ne. Přijde mi, že to cítíme dost podobně. Pamatuju si, že když jsem byl malý, jezdili jsme koukat na ligové zápasy, jeli jsme domů a hodnotili jsme situace, jak by šlo co vyřešit a udělat lépe. A tím, že jsem takto vyučený od něj, mám to jeho vnímání. Většinou se vždycky shodneme.

Když třeba něco pokazíte v zápase, umíte si hned analyzovat chybu, uzavřít si ji a nebabrat se v tom?

Spíš to vypouštím. Je to stejné, jako když udělám něco dobře. Snažím se soustředit na to, abych se tím nenechal unést a nedělal potom něco extra. Protože to pak většinou smrdí chybou. Když udělám něco špatně, neznamená to, že další věc, kterou udělám, bude taky špatně. Ale je velká pravděpodobnost, že to tak bude, když si pustím do hlavy, že jsem to předtím udělal na hovno - a co teď. Spíš to tedy vypouštím a jdu situaci od situace. Po zápase jsou tři dny, kdy si to můžu vyhodnotit, ale v zápase musím jet každou situaci postupně a soustředit se.

Brankář je poslední hráz týmu, což je velký nápor na psychiku. Sledujete i diskuze o duševním zdraví a jak o něj pečujete?

Řekl bych, že velký vliv má to, jak jsem byl vychovaný a to, co jsem viděl doma. Jak se chovají táta a máma. A jsou to klidní, jistí, sebevědomí lidé a to, co vidíte doma, je vám vlastní a ovlivní vás to. Řekl bych, že takový jsem taky. Ale je jasné, že když se budeme bavit víc o sportu, jsou věci, na kterých se dá pracovat. Je co zlepšovat. Bavili jsme se o tom hodně s tátou, protože je jasné, že ne každému se chci s těmito věcmi otevřít. A tím, že si prošel tím, čím si procházím já a zažil toho o pětadvacet let kariéry víc než já, a řekl bych lepší kariéry, než mám zatím já, zvládnul toho víc.

A máte další způsoby, jak řešit těžké situace?

Lidi, kterým věřím, spočítám na prstech jedné ruky. Pak se stačí podívat na rozhovory s různými známějšími lidmi a sportovci, kteří si něčím prošli. Protože si vždycky v těchto momentech říkám, že nejste první, komu se to děje.

Máte nějakou věc, kterou se dokážete odreagovat od fotbalu, nebo jste v tom 24/7?

Úplně nemám problém s tím, že bych měl problém vypustit fotbal. Spíš mám problém celkově vypustit ten režim. Když už si půjdu s někým na kafe sednout a popovídat si, tak toho člověka mám fakt rád. A chci s ním být. Protože vždy uvažuju ještě nad tím, co v ten den chci udělat. A je rozdíl, když dopoledne odtrénuju, odpoledne půjdu do posilovny a mezitím budu sedět dvě hodiny na kafi, nebo jestli si předtím půjdu lehnout. Trénink má pak samozřejmě jiný přínos.

Tak já už vás pomalu pustím do té posilovny. Je někdo ze současných fotbalistů nebo sportovců, kdo vás nejvíc baví, koho sledujete?

Většinou sleduju rozhovory s lidmi, kteří něco dokázali, prostě celkově špičky ve všech sportech. Teď čtu asi po stopadesáté Kobeho knížku, různé mentální trenéry, kteří spolupracují se sportovci. Ne každý vzor je ze sportovního světa. Mě naplňuje, že můžu každý den makat, pracovat na sobě a hrát fotbal. Pro někoho je to to, že studuje a dělá to, co ho baví. A když je člověk spokojený, tak je to za mě výhra.

Takže váš ultimátní cíl je co?

Prostě být spokojený. Plnit si své cíle, žít tak, jak chci, udělat si život hezký. Asi největší vzor a inspirace je pro mě táta, který má ten život krásný. A chtěl bych ho mít taky takový. Chtěl bych dělat to, co on. Skvělou rodinu, hezké zázemí, chtěl bych, aby moje děti vyrůstaly, v čem jsem vyrůstal já. To je pro mě asi taková největší motivace. Tím to začíná, že nejdřív něco vybuduju, nějak na sobě zapracuju a vím, že z toho třeba budou moct čerpat lidi kolem mě.