Vyrábět ocel bez uhlí? Potřebujeme 11 Temelínů, říká vědec

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Budoucnost energetiky, tak jak ji vidí ČEPS, není pro Česko dobrá zpráva. Každoroční analýzu zdrojové přiměřenosti představil provozovatel elektroenergetické přenosové soustavy ke konci října a předpokládá, že po roce 2025 bude Česko část elektřiny dovážet, bude postupně vypínat uhelné elektrárny a zhruba 40 procent současné produkce elektřiny bude muset nahradit.

Podle vědce Jiřího Pleška z Ústavu termomechaniky Akademie věd České republiky však zpráva nepřinesla nic nečekaného. „Energii budeme muset nakupovat poměrně ve velkém objemu. Mně to z hrubého odhadu vychází asi na 30 procent. V té zprávě se hovoří trochu o menších číslech,“ říká Plešek v pořadu Agenda SZ Byznys.

Elektřinu bude Česko nakupovat především od sousedů z Německa, které do velké míry spoléhá na obnovitelné zdroje. „Riziko vidím v tom, že nebudeme dopředu vědět, za jaké ceny budeme nakupovat. To, co udělala nedávno energetická krize, to jsme všichni viděli. Nejistota v tom je a bylo by lepší, kdybychom byli soběstačnější,“ myslí si Plešek.

Jiná možnost než elektřinu v horizontu jednotek let dovážet podle něj neexistuje. „Není reálné, že bychom nahradili 40 procent výroby. Nevím samozřejmě, co bude v roce 2035, protože to je příliš daleko, ale mám obavu, že to je nerealistické,“ říká vědec.

ČEPS počítá po roce 2035 s obnovitelnými zdroji o celkovém výkonu zhruba 14 000 MW, což zhruba odpovídá výkonu sedmi Temelínů. Dále s plynovými s výkonem 3454 MW, ale i jádrem, jehož výkon se s novými bloky v Dukovanech zvýší na 6479 MW. Podle Pleška je ale otázka, zda se nové jádro podaří do té doby zprovoznit. „Myslím si, že spíš ne, protože je to příliš krátká doba,“ popisuje.

Situace podle něj může být do roku 2030 kritická. „Pokud uhlí skončí třeba někdy v roce 2027 nebo 2028, je klidně možné, že budeme muset přestat využívat uhelné elektrárny již takto brzo. Náhradu nemáme a budeme muset tu energii opravdu dovážet,“ říká Plešek.

Problém s dřívějším koncem uhlí, než jaký předpokládají politici, má však ještě další rovinu. Blížící se chvíle, kdy začne být výroba elektřiny z uhlí ekonomicky nevýhodná, může demotivovat provozovatele elektráren od investic do modernizace, které by se jim nemusely vrátit.

„Potřebujeme je modernizovat třeba kvůli filtracím záchytu různých škodlivin. Nemluvím jenom o CO2, ale třeba o rtuti, kde jsou velice přísné normy na velikost emisí. Stojí to dost peněz. Zaplatí se to jedině tehdy, když bude mít investor naději, že se mu ta investice vrátí,“ říká Plešek.

Oba scénáře ČEPS počítají s nárůstem spotřeby elektřiny vzhledem k elektrifikaci průmyslu a dopravy. Unijní cíl říká, že by do roku 2050 měla být Evropa klimaticky neutrální. Plešek však nevěří tomu, že se průmysl podaří zcela dekarbonizovat.

„Některá odvětví průmyslu stavebnictví, kde se používá pojiva, jako jsou cement, vápno… tak tam logicky musí vznikat oxid uhličitý, prostě protože nelze z uhličitanu vápenatého udělat oxid, aniž by se neuvolnila jediná molekula CO2,“ vysvětluje vědec.

Jisté je, že dekarbonizace a elektrifikace budou drahé. „Jen na dekarbonizaci ocelářství v Evropě by bylo nutno postavit 11 Temelínů, což je něco naprosto nepředstavitelného,“ říká Plešek.

Některé průmyslové podniky v rámci dekarbonizace sázejí na nové technologie, například na vodík. „Do jisté míry sázka na vodíkové technologie nemusí být úplně špatná. Čistý vodík bychom ale museli vyrobit z obnovitelných zdrojů nebo v jaderných elektrárnách. A tady jsme zpátky u problému, že na to momentálně nemáme dost energie,“ říká Plešek.

Podle něj nebude vodík v dohledné době příliš masově využíván, protože přebytků energie není tolik, aby se to vyplatilo. „Celková účinnost cyklu přeměny elektřiny ve vodík a zpátky je, řekněme, kolem 40 procent. Navíc vodík ještě musíme transportovat, takže to vlastně není moc výhodné,“ popisuje Plešek.