Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Jeden z nejsledovanějších případů odstartovala v říjnu 2021 herečka a zpěvačka Jana Fabiánová. Zveřejnila status na sociální síti, kde známého psychiatra obvinila ze sexuálního napadení. Následně se začaly přidávat další a další ženy.
„Díky těmto odvážným a soucitným ženám se kauza spustila, ujala se nás právnička, opřela se do toho policie a státní zástupkyně,“ uvedla Fabiánová pro Seznam Zprávy. Rozhovor vznikl písemnou formou na žádost herečky.
Trest pro Cimického:
O tři roky později soud Jana Cimického potrestal pěti lety vězení a zákazem lékařské praxe na 10 let. Rozhodnutí je nepravomocné. Podle rozsudku musí psychiatr poškozeným ženám také zaplatit náhradu nemajetkové újmy.
Jaká je vaše bezprostřední reakce na výrok soudu?
Nejsem právník ani soudce, abych mohla reagovat na výši trestu. Ale dostal nejvyšší sazbu, za to děkuji jménem všech obětí a jejich rodin, kterým tato zkušenost zasáhla do životů. Co je pro mě jako whistleblowera a přeživší důležité, je vědomí, že se v rámci této kauzy dokázalo spojit obrovské množství lidí, kteří se snažili najít pravdu a zajistit spravedlnost. Tím mám na mysli právničku Lucii Hrdou, tým policistů, soudce i svědky a další přeživší. Tahle kauza je pro mě o kolektivním úsilí.
Když jste v říjnu 2021 publikovala onen status na sociální síti, jaké jste měla tehdy očekávání?
Neměla jsem žádná očekávání. Jen jsem se hrozně naštvala, že má sexuální agresor dostat nejvyšší státní vyznamenání, a přitom bylo jeho jednání prý veřejným tajemstvím.
Po publikaci statusu se přidávaly další a další ženy s podobnou zkušeností. Jak jste toto vnímala?
V první moment přišla hlavně velká vlna hejtů, výhrůžek a zpochybňování namířených na mou osobu. V reakci na to se prý tehdy začaly ozývat další ženy. Díky těmto odvážným a soucitným ženám se kauza spustila, ujala se nás právnička, opřela se do toho policie a státní zástupkyně. Jsem všem těmto lidem, dalším svědkům a přeživším velmi vděčná. Promluvit o takto citlivých věcech vyžaduje velkou osobní odvahu.
Člověk musí bohužel trochu počítat s tím, že se setká s lhostejností, posměchem, může ztratit i mnoho osobních i pracovních kontaktů, dostane stigma „problematické osoby“. Ale problematická osoba je vždy jen agresor. Myslím, že tohle si musíme jako společnost mnohem hlouběji uvědomit.
Jak důležitý je tento proces a jakou roli hrál ve vašem životě?
To asi neumím říct. Jen jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla, v moment, kdy jsem na to byla dostatečně silná. Proto se některé oběti ozvou až po mnoha letech. I predátor v přírodě si vybírá oběti slabší, nemocné, mladé…
Může trvat mnoho let, než přeživší trauma zpracuje a sám sebe zvedne. Je velmi těžké promluvit, obzvlášť když se setká s agresorem v pozici moci. A pozice moci může mít mnoho podob. V pozici moci jsou například dospělí vůči dětem, lidé středního věku vůči seniorům, šéf vůči brigádníkovi.
Vzal vám proces něco a naopak dal vám něco?
Vzal mi celkem iluze o tom, jak umíme rozlišovat mezi agresorem a obětí. V první fázi se totiž lidé často staví na stranu agresora. Kdo ví, proč tomu tak je, je to ale prý celosvětový fenomén. Co mi to dalo? Dalo mi to víru, že jsme se celospolečensky posunuli, protože tady byla vůle tuto kauzu opravdu prošetřit. Tato kauza se totiž otevírala v minulosti již několikrát, ale před dvaceti lety bylo novinářům, kteří se touto kauzou zabývali, vyhrožováno. Dnes už jsme jinde. Za to jsem vděčná.
Psychiatr a spisovatel Jan Cimický
Narodil se 23. února 1948 v Praze. Absolvoval Fakultu všeobecného lékařství UK. Psychiatrii se začal věnovat hned po studiu. Čtvrt století působil v psychiatrické léčebně v Bohnicích (nyní Psychiatrická nemocnice Bohnice).
V letech 1981–1996 tam zastával funkci primáře socioterapeutického a rehabilitačního oddělení. Poté, co byl kvůli obtěžování pacientek propuštěn, otevřel v roce 1996 Centrum duševní pohody Modrá laguna, kde stále působí.
Jan Cimický celou dobu jakoukoliv vinu popíral. Jak toto vnímáte?
Nechápu to.
Přesto se však Jan Cimický vyjádřil takto. „Mé jednání bylo vždy vedeno pouze a jedině s úmyslem a cílem léčit pacienta, a pokud to bylo pochopeno některou pacientkou jinak, tak se za to hluboce omlouvám a chápu to jako profesní selhání.“
Tak zaprvé v této kauze nejsou oběťmi jen pacientky. Ani já se u „pana doktora“ neléčila. Šla jsem se poradit ohledně toho, jak se vypořádat se svým rozvodem. Jedenkrát jsem tam vešla, byla jsem napadena a podařilo se mi utéct. A pojem profesní selhání? Soudní spis hovoří za vše.
