Dvacátníci jako první boří bolševický nesmysl. Bolest duše neberou jako stigma

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Na první psychoterapii šla ve svých 17 letech, od té doby tvoří setkání s odborníkem téměř pravidelnou součást jejího života. Někdy prevence, jindy opravdu potřebné potkání, ze kterého čerpá další dny. Tak popisuje jeden ze způsobů péče o své duševní zdraví pedagožka Emílie.

„Snažím se o svém duševním zdraví vzdělávat, chodit více do přírody a odpočívat, když cítím, že je toho moc. Taky si filtruju, co se ke mně dostává přes sociální sítě, když vím, že mi nějaký obsah přihoršuje, vypínám si ho,“ vysvětluje 23letá žena.

Emílie patří do generace Z, tedy skupiny lidí narozených mezi lety 1997 a 2010, která je ovlivněná zejména vyrůstáním s internetem a sociálními sítěmi. Tyto i další aspekty, kterým čelí, se promítají také do stavu jejich duševního zdraví a přístupu k němu.

Z průzkumu agentury Ipsos, který vytvořila pro pojišťovnu BNP Paribas Cardif, vyplývá velký mezigenerační rozdíl v oblasti duševního zdraví. Zatímco třetina mladých tvrdí, že se setkala s psychickým onemocněním, lidé ve věku 45 až 65 let se cítí v 80 procentech duševně zdraví.

Podobně alarmující závěry přinesl i rozsáhlý průzkum vědců z Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN, který mapoval po dobu deseti let duševní zdraví mladých dospělých ve věku od 18 do 30. Jeden z deseti mladých dospělých v průzkumu přiznává příznaky těžké deprese, střední příznaky zhruba 16 procent. Deprese, úzkosti i syndrom vyhoření se vyskytují mnohem více u žen než u mužů.

Analýza, který vyšla letos na jaře, také ukázala, že příznaky depresí zhoršuje špatný spánek nebo konzumace alkoholu. Prevencí je podle něj naopak zdravý životní styl, například vyvážená strava nebo dostatek pohybu.

„Letos jsem vyhořela. Dělala jsem toho hrozně moc –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ školu, práci, divadlo, Erasmus a vedla jsem na dálku skautský oddíl. Starší členové tolik nechápali, jak můžu za dva roky vyhořet. Oni zvládali zatnout zuby a tak se dívali trochu skrz prsty, že potřebuju pauzu,“ popisuje svou zkušenost 22letá Tereza.

Stojí si ale za tím, že promluvit o svém duševním zdraví by nemělo být vnímáno jako slabost. „Jen to, že někteří desetkrát přešli svoje vyhoření a zatnuli zuby, neznamená, že to musím dělat taky. To, že se o svoje psychické zdraví nestarají, je dohání dennodenně.“

Duševní zdraví a péče o něj hraje v životech generace Z stále významnější roli. Přestože je to téma, které řešily i generace předchozí, až nyní se dostává stále více do celospolečenské diskuze a pomalu se staví na roveň fyzickému zdraví.

Průzkum agentury Ipsos ukázal, že více než polovina (konkrétně 54 procent) lidí z Gen Z v uplynulém roce mluvilo o problémech týkajících se duševního zdraví se svou rodinou či přáteli.

Právě v českém prostředí jde podle Matěje Kučery z Národního ústavu pro studium duševního zdraví (NUDZ) o proměnu přicházející s novou generací.

„Podle výzkumů vidíme, že zvlášť v našem kontextu, což znamená v kontextu země, která dlouhá léta žila v komunistickém režimu, kde systematicky probíhala represe v oblasti psychologické a psychiatrické péče, tak zároveň přetrvávalo významné stigma. Současná generace to má trochu jinak a myslím, že přistupuje k tématu duševního zdraví s menším množství stigmatizace, a proto je to téma přístupnější,“ vysvětlil Kučera pro Seznam Zprávy.

Že jde o zásadní téma, už tak sice není pro mladé tak velká otázka, systémově se nicméně nejen Gen Z v tomto ohledu setkává s řadou překážek. „Naráží na nastavení systému, nedostatek personálu, efektivitu zdravotnictví, včetně financování, protože se dlouhodobě ukazuje, že psychiatrická péče nebo péče o duševní zdraví je podhodnocena. To, co je nejčastěji skloňováno, je množství personálu. V České republice bylo k minulému roku přibližně nějakých 1300 dětských psychiatrů. To má za následek to, že spousta mladých lidí překlenuje obtíže z mladého věku do dospělosti,“ přibližuje Kučera.

Právě mladí lidé ale na tyto problémy mnohem častěji upozorňují a varují před podceňováním významu duševního zdraví ze strany českého zdravotnického systému, jak vyplývá z průzkumu agentury Ipsos.

Gen Z je první generací, jejíž dospívání závratně ovlivnily sociální sítě a přístup k internetu. Většina z nich se k němu dostala ve formativních letech, tedy mezi svými pěti a patnácti, kdy člověk získává všechny důležité vjemy od rodiny i ze svého okolí. Jak k takovému prostředí přistupovat, nicméně nebylo právě v této době jasné.

A z nástroje, který na jedné straně usnadňuje komunikaci a rozšiřuje obzory, může být i prostředí zraňující.

„Mnoho z nich je pod vlivem sociálních sítí a tlaku na to, jak má mladý dospělý člověk ideálně vypadat, co má dělat, čím se má zabývat, aby obstál, uspěl. To je obrovský tlak, který my jsme v takové míře zažívat nemuseli. Byli jsme s ním často konfrontování jen v kolektivech nám blízkých,“ vysvětluje Barbora Pšenicová, ředitelka organizace Nevypusť duši, která se zabývá prevencí v péči o psychiku.

Podobné prožívání z aktivity na sociálních sítích popisuje i Emílie. „Mě už v poslední době ani tolik nestresuje tlak na vzhled, ten jsem si dokázala vyfiltrovat, i když v dospívání měl samozřejmě taky svůj vliv. Teď ale na sociálních sítích víc vnímám, že někdo má v uvozovkách lepší život. Že jezdí na víc dovolených, stíhá víc věcí a tak. A v tom je pro mě ten tlak možná ještě těžší,“ říká. Dnes už si ovšem, jak dodává, dokáže říct, jak všechny příspěvky asi vznikají a že nejde tak docela o realitu.

Přesto tlak zůstává. Nepomáhá například ani postupná snaha dělat věci „reálnější“ skrze sdílení i dokonale nedokonalých fotek. Takový přístup pak znemožňuje vidět hranice reality a filtrování.

„Když jsem začal používat sociální sítě, byl kladený velký důraz na to, jak vypadám a prezentuju se. Ale čím jsem starší, tím více vnímám, že se sdílí to, jakým způsobem žiju. Jestli víc pracuju, kolik vydělávám a podobně. Proto je pro mě nejtěžší vidět, když někdo v mém věku žije diametrálně odlišný život, který mi přijde třeba mnohem zajímavější,“ popisuje své vnímání sociálních sítí Tomáš.

Vedle toho čelí generace Z také specifickým globálním problémům, které ji ovlivňují. Mezi nimi zmiňuje například klimatickou změnu, kterou podle průzkumů vnímá daleko ostřeji ve srovnání se staršími lidmi.

Zasahují je ale i další globální krize, jako například válka na Ukrajině nebo v Gaze. Světové problémy se k nim dostávají mnohem rychleji a ve větší míře, právě díky sociálním sítím.

„Řešíme globální oteplování i politickou eskalaci. Po výsledku amerických voleb jsem přemýšlel nad tím, jak jsem žil v iluzi, že žiju v progresivním světě, který se posouvá. Teď musím víc uvažovat nad tím, jak zranitelná jsou některá práva a jak já sám třeba můžu přispět k tomu, aby nebyla,“ zamýšlí se Tomáš.

Zájem, který o tato témata mají, ale funguje podle psychologů také na dvojím principu. Zatímco přináší větší otevřenost, sami narážejí na skleněné stropy společnosti, a to může způsobovat pocity marnosti.

„Věnují daleko větší pozornost například ekologii, péči o planetu nebo diverzitě. To ale někdy může narazit na stávající světový řád a jeho kroky. Proto mohou být mladí roztrpčeni nebo zklamaní, že jejich vize není přijímána, mohou cítit beznaděj,“ vysvětluje Pšenicová.

Na duševním zdraví mladé generace se promítla i pandemie koronaviru, která je v důležitém období odřízla od blízkých i vrstevníků, ale také přinesla do jejich života bezprecedentní nejistoty.

„Mladí lidé už během pandemie spolu s matkami patřili do nejohroženější skupiny. 92 procent učitelů a učitelek z našeho průzkumu letos deklarovalo, že se domnívají, že právě covid-19 zapříčinil zhoršení duševního zdraví v populaci. A potvrzuje to i nárůst výskytu duševních obtíží – těch diagnostikovaných – o 20 procent,“ shrnuje data ředitelka organizace.

Na duševní zdraví mladých dopadají také ekonomické nejistoty. Zejména pak (nejen) v českém kontextu rezonuje krize bydlení. Jen čtvrtina generace Z bydlí ve vlastním, pro zbytek tvoří zajištění základních potřeb – triviálně řečeno, mít střechu nad hlavou – jeden z hlavních výdajů.

Z již citovaného průzkumu agentury Ipsos vychází, že vysoká nejistota a obavy mezi mladými panují právě kvůli oblasti bydlení. Více než polovina mladých Čechů ve věku 18 až 24 let má obavy, že nikdy nebude bydlet ve vlastním.

„Pokud bychom se bavili například o vysokoškolských studentech nebo studentkách, často řeší existenční problémy. Ke studiu na škole si musí zajišťovat zdroj obživy. Kombinovat svět školy a pracovního procesu, ve kterém pak nezbývá mnoho času na odpočinek. A to je například při současných cenách nájmů v Praze, kde mnoho z nich studuje, velmi náročné,“ varuje Pšenicová.

Péči o duševní zdraví prioritizují mladí lidé více i v pracovním prostředí. Podle průzkumu agentury Ipsos jde současně ale také o generaci, která se cítí být ve stresu nejvíce. Téměř každý čtvrtý zástupce generace Z se v uplynulém roce cítil ve stresu natolik, že nemohl chodit do práce, 18 procent dokonce opakovaně.

Obecně zvýšenou míru stresu, která ovlivňovala každodenní život, pak zažilo 77 procent generace Z. Zvýšenou mírou stresu jsou zasaženy častěji ženy než muži, a to napříč všemi generacemi.

Také muži z generace Z se ve společnosti zároveň učí být citlivější a otevřenější v otázkách duševního zdraví, jak popsal už dříve sociolog Pavel Pospěch z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

„Jsou vedení k tomu, aby mluvili o svých emocích, aby je sdíleli a pojmenovávali. Je obrovský zájem o témata jako trauma, minulost a problémy z minulosti. To je určitý vývoj, který jejich otcové, zejména muži, neměli,“ vysvětlil odborník.

Právě kvůli své otevřenosti čelí mladí lidé kritice některých částí společnosti. Nejlépe o tom hovoří pejorativní označení sněhové vločky, které má odkazovat na to, že se na jedné straně snaží o přehnanou individualitu a zároveň se rozpustí při každém problému.

„Často se setkáváme s tím, že starší generace bagatelizuje obtíže a životní podmínky mladých lidí. Vypovídá o tom například nálepka ‚sněhových vloček‘, se kterou se generace Z často setkává. Taková pojmenování neotevírají bezpečný prostor pro rozhovory o duševním zdraví, spíše mladým lidem brání se se svým trápením někomu svěřit, a to ani lidem, kteří jsou jim nejblíže, rodičům nebo učitelům a učitelkám,“ popisuje Pšenicová.

Téma otevřené komunikace o duševních problémech, tedy že potřebují stejnou péči, jako když přijde řeč na zdraví fyzické, už se ovšem dostává mnohem výrazněji i do veřejného prostoru. Celebrity častěji hovoří o sebepéči a na sociálních sítích existuje řada účtů, které zvyšují povědomí o duševním zdraví.

Svůj prostor dostává téma už i v mnohdy konzervativním sportovním prostředí. Ostatně strach sportovců z toho, že by jejich skrývaná citlivá místa mohla prosáknout ven, a v nadměrně soutěživém prostředí vrcholového sportu by byla zneužita proti nim, byl dlouho důvodem pro tabuizování jakýchkoliv diskuzí o mentálním zdraví nebo vyrovnávání se s těžkými momenty.

Situace se ale mění a trend je dlouhodobější. Německý sport například zažil obrovský šok v roce 2009, kdy si oblíbený brankář Robert Enke sáhl na život. Až poté vyplynulo, že někdejší reprezentační gólman trpěl hlubokými depresemi. Byl to do velké míry bod zlomu pro sportovní prostředí, které začalo situaci řešit.

V posledních letech o svých citlivých životních momentech začali mluvit veřejně i sami sportovci. Mnohdy ovšem spíš až po konci svých kariér –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ jako třeba v případě coming outu německého fotbalisty Thomase Hitzelspergera.

Opravdovým zjevením na sportovní scéně tak bylo až bezelstné a neskrývaně přímočaré konání japonské tenistky Naomi Ósakaové. Zdálo se, že v roce 2021 je globální hvězdou, kterou nic nezastaví v cestě stát se jednou z nejlepších tenistek všech dob. Na French Open ovšem ze strany pořadatelů turnaje, části publika i novinářské obce sklidila obří kritiku, když se odmítla účastnit pozápasových tiskových konferencí. Zdůvodnila to slovy, že škodí jejímu duševnímu zdraví. Nakonec z celého turnaje odstoupila.

„Každý, kdo mě zná, ví, že jsem introvertka. A kdo mě viděl na turnajích, všimne si, že často nosím sluchátka, která tlumí mé sociální úzkosti,“ vysvětlovala Ósakaová. V rozhodnutí i otevřenosti ji podpořila řada světových sportovních hvězd. Včetně tehdy teprve sedmnáctileté Coco Gauffové, která se během posledních let zařadila mezi nejlepší světové tenistky. „Zůstaň silná. Obdivuju tvou zranitelnost,“ uvedla na instagramu. I Gauffová se několikrát v průběhu kariéry svěřila, že bojovala s depresemi.

Péče o duševní zdraví je tak dnes přirozená součást života vrcholových sportovců. A místo toho, aby byla vnímána jako známka slabosti, je celá diskuze zcela přetočena. Pro některé sportovce je vnímána jako další vrstva, která posiluje jejich odolnost. V posledním roce byla mezi špičkovými fotbalisty, jako jsou Erling Haaland, Bukayo Saka nebo Marcus Rashford, oblíbená oslava s ukazováčkem u spánku na znamení silného mentálního nastavení.

S přispěním Martina Vaita