Historky z Albánie. Fotbalisté snědli všechna kuřata v Tiraně

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Čtyři zápasy, tři porážky, jedno vítězství, brankový poměr 5:8. Taková je bilance českého (a dříve československého) reprezentačního týmu na albánské půdě. Jediný úspěch přišel na Svátek práce v květnu 1991, kdy obě země procházely obrovskými změnami po pádu socialismu.

Ačkoliv oba státy patřily po druhé světové válce do tábora komunistických zemí, byť Albánie se pod vedením stranického vůdce Envera Hodži po roce 1961 odklonila od Sovětského svazu a ideologicky se přimkla k Číně, sportovní setkání byla velmi řídká.

Na reprezentační fotbalové úrovni, pokud nepočítáme prapodivné pověření druholigových Bohemians Praha soudružskou návštěvou v roce 1952, k nim nikdy nedošlo. Premiéra se uskutečnila až po pádu železné opony v kvalifikaci mistrovství Evropy 1992 ve Švédsku v květnu 1991 v Tiraně.

Tedy v době, kdy obě země procházely složitými politickými, společenskými a ekonomickými změnami.

I z pohledu socialistických států byla Albánie brána jako chudá a zaostalá, navíc v hluboké mezinárodní izolaci. Panoval v ní jeden z nejtvrdších režimů s kultem osobnosti. I když i v ní došlo k politickému převratu, komunistická strana nadále vládla, neboť vyhrála první svobodné volby v březnu 1991.

O dva měsíce později přijela úspěšná československá reprezentace – čtvrtfinalista MS 1990 v Itálii – bojovat v kvalifikaci mistrovství Evropy. „Už po cestě z letiště jsem všude viděl bunkry. Byly doslova na každém rohu,“ dokládá záložník Luboš Kubík, jaký až morbidní vztah měla v té době Albánie k okolnímu světu. „Byli jsme ze socialistické federace na ledacos zvyklí, ale tohle nás naprosto zaskočilo. To byl šok,“ přidává postřeh kustod týmu Jan Vejmelka.

Od ubytování po stravu. „Hotel na náměstí Envera Hodži nebyl nejhorší, patřil dříve Američanům,“ rozebírá Vejmelka. „Akorát z každého okna byl vidět obrovský památník jejich stranického vůdce,“ poukazuje na idealizování dlouholetého tajemníka Albánské strany práce, který zemřel v roce 1985 a zavedl zemi do mezinárodní izolace. „Nedal se přehlédnout,“ přitakává Kubík.

Potíže byly i s jídlem. „Hlídal ho dr. Pavel Malovič, ubezpečoval, že ho bude dost a kvalitní, případně se přiveze z ambasády,“ popisuje Vejmelka, jak mělo být o vše postaráno. „První den byla kuřata, jíst se nedala, ale byla to kuřata. Následný den nám však v hotelu sdělili, že jsme snědli všechna z Tirany a jiná nemají,“ dodává.

Najíst se jinde nebylo možné. „Ve městě nebyly krámy, všechno se prodávalo na ulici. To bylo ovšem zdravotní riziko. Jestli jsme jakési toasty s marmeládou a těšili se na cestu zpátky, že něco bude v letadle,“ přibližuje strádání. „Nebylo to příjemné,“ potvrzuje Kubík.

Nefungovalo nic. „Hráči byli zvyklí zavolat si domů, sdělit rodinám, že jsou v pořádku. Telefony na hotelu však nebyly, musely na poštu, vystát frontu na připojení a ještě mít povolení od tajné bezpečnosti,“ odkrývá Vejmelka jednu z nesnází.

Další provázela televizní přenos. „Nad tím měl dohled Jaroslav Vacek, místopředseda svazu. Zápas se přenášel do cizích států, byla to kvalifikace mistrovství Evropy,“ upozorňuje Vejmelka, že si ho koupili i další členové skupiny Francie a Španělsko.

Na stadionu však nebylo hodinu před zápasem zajištěno nic. „Jarda byl bývalý judista, metr devadesát, sto dvacet kilo. Chytil předsedu fotbalového svazu pod krkem (Eduard Derviši – pozn. red.) a nařídil, že do deseti minut bude všechno připraveno. Jinak…“

Do osmi minut kamery běžely.

Tehdejší systém kvalifikací evropského šampionátu vylepšovaly střety výběrů do 21 let, které se konaly o den dříve. Cílem bylo získat větší mediální pozornost, novináři, kteří přiletěli na utkání A-týmů, se podívali i na zápasy juniorů.

Nejvíce řešili zásadní otázku – jak se do místa konání dostat. Utkání hostilo město Berat ve střední hornaté části země, vzdálené od Tirany sice jen sto kilometrů, ale s ubohou dopravní vybaveností.

Pomocnou ruku nabídli čeští delegáti zastupující v zemi podniky zahraničního obchodu. „Vypravili jsme tři auta, vzali do nich novináře a jeli,“ vzpomíná Jiří Rejl, jenž zastupoval z podniku Motokov strojírenský úsek. „Jaroslav Šálek z Mladé Fronty se sice ptal, zda by nebylo lepší jet vlakem či autobusem, ale z toho jsem ho vyvedl. Autobusy neměly žádný jízdní řád, vlaky byly vybydlené, přeplněné a také nespolehlivé,“ odhaluje tehdejší stav albánských komunikací.

Ani cesta autem nebyla nikterak pohodlná. „Dálnice? Ta nebyla, byla otevřena až před několika lety,“ mává Rejl nad podobnými úvahami rukou. Tedy úmorná trasa v hornatém terénu, při níž potkávali babičky v černém oděvu s kozou či ovcemi.

Československý tým trenéra Ivana Kopeckého zvítězil přesvědčivě 5:1, jeho ozdobami byli obránci Jan Suchopárek, Jiří Novotný či Martin Kotůlek.

Stadion Tomori v Beratu nezářil přepychem, navíc nebyl ani bezpečný. „Během zápasu mi vykradli vůz,“ stěžuje si Rejl. „Škoda Favorit, to byl pro místní luxus, ukradli mi zrcátka, zadní světla,“ vypočítává škody, které řešil s policií. „V Albánii vládla po pádu socialismu nesmírná chudoba, v roce 1991 nebylo nic,“ vnímá situaci.

Uplynulo však 33 let. „Po třech letech pobytu v této balkánské zemi jsem se zařekl, že se už do ní nevrátím. Ale nechal jsem se přemluvit a jsem moc rád,“ připouští Rejl. „Udělala ohromný pokrok. Krásné hotely, vynikající restaurace, modré moře, prázdné pláže, ráj pro turisty,“ neskrývá obdiv. „Ale železnice už neexistuje. Koleje byly vytrhány, zbyly jen semafory a viadukty. Místo ní vede dálnice,“ poukazuje Rejl na kapitalistický rozvoj.

Své utkání zvládl i A-tým, vyhrál 2:0. „Soupeř byl zarputilý, bojovný, nepříjemný, navíc drnoviště, kde balon skákal,“ nevzpomíná Kubík na povrch na stadionu v Tiraně zrovna v dobrém.

Pomohla standardka. Český záložník se trefil svou báječnou levačkou z přímého kopu, jako na světovém šampionátu 1990 v Itálii ve čtvrtfinále proti Kostarice. „Bylo to podobné,“ souhlasí Kubík.

Druhý zásah přidal útočník Pavel Kuka, po vyšachování obrany domácích poslal míč do prázdné branky. „Ten gól nás uklidnil a už jsme byli v pohodě. Bylo to cenné vítězství,“ neskrývá Kubík spokojenost s výsledkem. „Albánie zvláště doma byla nebezpečná,“ upozorňuje.

Jestliže současná albánská reputace staví na legionářích především z italské Serie A, před 31 lety její tehdejší sestava nabízela jediného. Obránce Hysen Zmijani v létě 1990 přestoupil do francouzského druholigového klubu Gazélec Ajaccio, ležícího na ostrově Korsika.

Do historie albánského fotbalu se zapsal jako první, kdo prolomil komunistickou bariéru a stal se profesionálem v zahraničí.

Československý tým představil mnohem více legionářů. Brankář Luděk Mikloško chytal za anglický West Ham United, střelec prvního gólu Luboš Kubík spolu s „božským copánkem“ Robertem Baggiem a budoucím kapitánem brazilských mistrů světa 1994 Dungou hájil barvy italské Fiorentiny, ve Francii hráli záložníci Ivan Hašek (Štrasburk) a Ĺubomír Moravčík (Saint-Étienne), kapitán Miroslav Kadlec byl oporou německého Kaiserslauternu.

Albánie se profesionální cestou teprve vydávala. Zmijani byl průkopníkem, na zahraniční angažmá postupně dosáhli i další: Barbulluši a Kušta v Řecku, Ocelli a Špuza v Německu, byť v nižších soutěžích.

Tým trenéra Máčaly si v roce 1991 přivezl z náročných podmínek cennou výhru. „Nikdy jsem od té doby v Albánii nebyl,“ přiznává vicemistr Evropy 1996. „Jen jsem si tehdy uvědomil, že jsme se i v socialistickém zřízení měli proti nim zlatě,“ připouští hráč, jenž v roce 1988 opustil nelegálně komunistické Československo.