Článek
„S minulostí se vůbec nezúčtovalo. Měla být konstatována vina,“ myslí si spisovatelka Tereza Boučková. V rozhovoru mluví nejen o komplikované historii 20. století, která se otiskla do její knihy Dům v Matoušově ulici.
„Málokdy vám dojde, že jste svědkem historické události, že máte mít oči doširoka otevřené,“ říká spisovatelka Tereza Boučková. Jediný moment, kdy cítila, že se před ní odehrává velká věc, byl listopad 1989. „To byla změna všeho, co jsme do té doby žili.“
V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví Boučková nejen o své nové knize, ale i o tom, jak se podle ní Česko v čele s prezidentem Václavem Havlem vyvíjelo po revoluci. „Vůči Havlovi necítím žádnou zášť. Myslím, že byl pro zemi strašně důležitý, že si vytrpěl své, že byl i v tom prvním období úplně skvělý,“ říká Boučková. Dodává ale, že se pak prezident obklopil lidmi, kteří k němu nepustili kritiku.
Co kritizuje na porevolučním vývoji? A proč lidé kolem prezidenta komplikovali vydání její knihy?
Vaše nová próza Dům v Matoušově ulici začíná takovou typicky činžákovou situací. Blikající majáky na ulici, policie klepe na dveře protivné sousedky Epsteinové, nejstarší obyvatelky domu, ve kterém jste mimochodem vyrůstala. Byl tohle moment, kdy jste si řekla, že musíte napsat knihu?
Slovo musíte bych asi nepoužila, ale prostě jsem si říkala: kdo jiný? Když sousedku odvezli do nemocnice, najednou jsem byla poslední obyvatelka domu s nějakou osobní pamětí. Můžete o spoustě lidí vyhledat historické prameny, ale nedosadíte do toho tu svou osobní paměť a zkušenost. Když člověk píše o něčem, co bylo, dosazením osobního pohledu přidá ještě další dimenzi. Vlastně tu hlavní sílu. Stala se ze mě poslední pamětnice. Tak se to nabízelo.
Magazín Seznam Zpráv
Cestování | Jídlo | Životní styl | Architektura | Historie
V té knize velmi často pátráte po minulosti a velmi často býváte překvapená – i když dohledáváte informace o věcech, kterých jste byla sama svědkyní.
Člověk žije svůj život a vůbec mu nedojde, že už je něčeho svědkem a že by měl možná mít oči doširoka otevřené. Vždycky jsem byla zvědavá a vnímavá, ale když za mou maminkou chodil Václav Havel, opravdu mě nenapadlo sledovat každý jeho počin, poslouchat každé jeho slovo, protože bych to jednou mohla použít. Takhle člověk normálně nežije.
Nevědět, že jste svědkem. To zní jako podtitul knihy Dům v Matoušově ulici. Dá se to svědectví nějak procvičovat? Nějak se na něj připravit?
Jediný moment, kdy jsem si myslela, že jsem svědkem, byl listopad 1989 a totální změna našeho směřování, změna všeho, co jsme do té doby žili. To jsem opravdu cítila, že mám před očima nějakou historickou, velkou a silnou událost.
Všechno předtím, ale i potom, člověk nějak odžívá. Něco se skrytě zapsalo i s chybami. Přiznávám v té knize, že jsem si mnoho věcí pamatovala špatně, musela jsem napravovat i svou paměť. Tak to asi v životě je, že některé silné okamžiky se do nás vryjí, ale pak jsou ovlivněny dalšími zkušenostmi a nejsou nakonec úplně tak, jak jsme si mysleli, že si je pamatujeme.
Když se vrátím k tomu svědectví revoluce v roce 1989, tak tam nic nerozporujete?
V tom, že bych si to pamatovala nějak jinak, to ne. Je ale fakt, že nemám potřebu o tom hodně přemýšlet. Jen jsem se v té době opravdu cítila svědkem historické události, a to se mi vlastně nikdy jindy nestalo. Ani když jsem podepisovala Chartu 77, tak mě nenapadlo, že je to zásadní věc. Některé věci člověk dělá, protože je cítí jako vlastní potřebu, a některé věci nás dostanou se vším všudy.
17. listopad | Den boje za svobodu a demokracii
Státní svátek Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva připomínají hned dvě významná data - 17. listopadu 1939 byly po nepokojích po pohřbu studenta Jana Opletala uzavřeny vysoké školy, o 50 let později 17. listopadu 1989 pak proběhly studentské protesty na Národní třídě, které vedly k sametové revoluci a pádu komunistického režimu.
Proč ten pocit svědectví fungoval u sametu, ale u podepisování Charty ne?
Samet byl neskutečná euforie. Neskutečné dny, kdy jsme chodili protestovat. Já jsem tedy nebyla v průvodu studentů, protože jsem ani nebyla student a navíc jsem nežila v Praze a měla už tehdy dvě malé adoptované děti, z nichž to druhé nám nebylo ještě ani soudně uznáno. Dostávat se do Prahy z venkova, když jezdily dva, tři vlaky denně, bylo složité. Poslouchala jsem Hlas Ameriky, a když jsem se dozvěděla, co se děje, druhý den jsem do Prahy jela. Tu národní jednotu jsem nikdy předtím nezažila. A myslím, že už ji ani nikdy nezažiju. To vzepětí, ta euforie, ty změny, které se nám děly před očima. Tehdy to bylo jasné.
Třeba se to tehdy dalo tušit. Mám ale pocit, že se ty interpretace dost liší. Jsou lidé, kteří dnes říkají, že sametová revoluce přišla náhle, jiní, že byla ve vzduchu už od havárie Černobylu.
Já jsem si vůbec nemyslela, že se dožiju nějaké změny systému. Bylo to tady profízlované, lidé se strašně báli. Byla tu mlčící většina a těm pár chartistům, mezi které jsem patřila, se dost vysmívala. Neustále jsem poslouchala, že jedinec nic nezmění. Že si prostě nemůžeme kazit život tím, že budeme osaměle proti něčemu protestovat. Říkali to i slušní lidé, kteří nedělali kariéru v režimu, nešli do KSČ, ale přesto měli pocit, že jedinec nic nezmůže. Nevěřila jsem, že se dožiju změny. Dokonce když už lidé z NDR přelézali zeď na Západ na ambasádě, tak jsem tomu nevěřila. Bylo to pro mě velké překvapení.
Tereza Boučková (*1957)
- Česká spisovatelka, publicistka, scénáristka.
- Podepsala Chartu 77.
- Získala Cenu Jiřího Ortena za debut Indiánský běh (1991)
- Vydala román Rok kohouta (2008) o adopci dvou romských synů a následném odloučení.
- Letos jí vyšel román Dům v Matoušově ulici.
- Je dcerou spisovatele Pavla Kohouta.
S minulostí jsme nezúčtovali
Jak se na revoluci díváte zpětně – s dědictvím 30 let demokracie, ale také s deziluzí z dalšího vývoje?
Já jsem byla velmi rychle osobně poučena o tom, že demokracie je jedna věc a zájem lidí, kteří se dostali tou novou situací k moci, je věc další.
Nečekala jsem, že se po mně bude chtít, abych škrtala ve své prvotině Indiánský běh. Nehodilo se to prezidentu Havlovi. Žádná kniha ho přitom nemohla v ničem ohrozit. Byla jsem každopádně velmi rychle poučená, že moc chutná každému, že s ní každý dokáže nakládat tak, aby se mu to hodilo, že nic není ideální. Pak už jsem neprocházela tolika dalšími deziluzemi.
Co vám na té době vadilo?
Že se s tou minulostí vlastně vůbec nezúčtovalo. Měla být přinejmenším konstatována vina. Spravedlnost se měla nějak projevit. Nešlo o chartisty. Nám už se zas tolik nedělo. Ale stále žili vězni z 50. let, jejichž trýznitelé nebyli vůbec potrestáni. Tohle začalo euforii ze svobody pomalinku devalvovat.
A dál? Lidé se nemění, někteří jsou pořád líní a nechtějí si komplikovat život názorem, který by vybočoval. V tom je dnešek hrozně podobný době před sametem. Ale je fakt, že za jiný názor člověk opravdu nebude odsouzen do kriminálu. To je velká změna, opravdu máme svobodu slova.
Co bylo těch pár vět, které jste údajně musela vyškrtnout z Indiánského běhu?
Hlavním hrdinům knihy jsem dala přezdívky. Byla tam postava, která se jmenovala Monolog. Opravdu myslím, že moc lidí v republice tehdy nevědělo, kdo to je. Psala jsem v knize, že Monolog si přál soukromý striptýz matky s dcerou. Strašně po tom toužil – vidět nahou mámu s dcerou.
No a to se při vydání mé knihy ukázalo jako strašný problém. Havel měl odjet na první návštěvu do Spojených států, prý by byl problém, kdyby se tam dozvěděli o mé prvotině. Vůbec jsem to nechápala. Ke tlaku, aby mi ta knížka nevyšla, se pak přidal můj táta (spisovatel Pavel Kohout, pozn. red.), ten chtěl vyškrtnout zase jiné věty.
Byla jsem z toho šokovaná. Lidé, kteří na vlastní kůži prožili cenzuru, nepoddali se jí, byli tím pádem na indexu, po mně najednou chtějí totéž. Má kniha dva roky nevyšla, přestože v samizdatu byla obdivovaná. Zachránili ji pak Slováci, kteří knihu vydali na Slovensku. Nakonec vyšla i v Česku. A nestalo se nic. Vůbec nic.
Co si vlastně myslíte o Václavu Havlovi? Píšete o něm i v nové knize.
Ptal jste se mě, jak jsem prožívala revoluci, tak jsem řekla, že jsem byla rychle vyléčena z absolutní radosti i z absolutní svobody. A že mě překvapilo, že se na tom podíleli lidé, kteří za tu svobodu bojovali.
Vůči Havlovi necítím žádnou zášť. Myslím, že byl pro zemi strašně důležitý, že si vytrpěl své, že byl i v tom prvním období úplně skvělý. Prezident ale udělal tu velkou chybu, že se obklopil třeba Mariánem Čalfou. Čalfa byl komunista, možná díky tomu Havel s komunistickou stranou vůbec nezúčtoval a vlastně udělal velkou morální chybu. Řekl, že všichni se nějak kompromitovali a namočili a že dělá tlustou čáru. A to není správně.
Nedává smysl s komunisty tímto způsobem nezúčtovat? Právě proto, že nechcete používat stejné nástroje?
Pardon – stejné nástroje. Řekla jsem, že si nemyslím, že by se měli lidi hnát do kriminálů. Ale rozhodně se u spousty lidí měla konstatovat vina. To je hrozně důležité pro morální klima v zemi. Opravdu tu byli lidé, kteří se podíleli na mučení vězňů, na psychickém teroru třeba nás disidentů. Myslím, že to nemělo zůstat nepovšimnuto. Pokud chceme, aby se ta atmosféra v zemi skutečně proměnila, tak to nemůžeme hodit za hlavu. Myslím, že to byla velká Havlova chyba.
A zároveň, když Havel ve funkci končil, říkala jsem si: Kdo bude po něm? Ještě na něj budeme vzpomínat. A je to tak. Velmi na něj vzpomínáme. Opravdu se zasloužil o hrozně moc výborných věcí. Ale také se postupně obklopil lidmi, kteří k němu nepustili kritiku, kteří mu pochlebovali. Neměl zpětnou vazbu. I toho Ivana Medka nakonec odstranil ze své blízkosti.
Kde ještě vidíte problematická místa porevoluční doby? Zatím jsme zmínili Václava Havla, zmínili jsme to, že nebyla konstatována vina. A co dál?
Byla tady strašná spousta pracovníků StB a lidí, kteří se skutečně podíleli na tom hrozném tlaku na všechny lidi, kteří alespoň trošičku projevili jiný názor. A opět se nic nestalo. Byly to tisíce lidí.
Nevidíte problém nikde jinde než u komunistů? Co mafie, korupce? To všechno souvisí s komunismem?
Já myslím, že to s ním souvisí velmi. Lidé, kteří uměli proplouvat v minulém režimu a těžili z něho, se pak přetransformovali do těch byznysmanů, kteří pak privatizovali. Úplně do téhle struktury nevidím, ale taky si myslím, že se neočistila justice a že donedávna byli v té justici prokurátoři, kteří se podíleli na opravdu strašných rozsudcích pro režim nepohodlné lidi. Všechno souvisí se vším. Jsem samozřejmě naivní, vím, že se vlastně nikdy žádná země moc nevypořádala se svou minulostí. Možná Němcům se to částečně podařilo, i když to trvalo strašných let. My jsme nad svou minulostí jen mávli rukou. To je špatně.
Ve své nové knize řešíte také současnost. Válku na Ukrajině, střelbu na filozofické fakultě, konflikt mezi Izraelem a Palestinou. Jak moc složité musí být přejít z komplikované minulosti k ještě komplikovanějším otázkám současnosti? Bylo náročné psát o 7. říjnu?
Bylo. Vždycky se mě to osobně dotýká. Mám pocit, že se to mohlo stát i mně. Chodím zpívat do židovského souboru, jakkoliv nejsem židovka a zrovna dva dny potom jsme měli zkoušku. Lidé, co tam zpívají, mají většinou rodinný background, který se dotýká holocaustu. Jejich rodiče přežili možná jen díky náhodě. Nebo také nepřežili. To téma je tam velice silné. Byla jsem z těch událostí šokovaná a prožívala jsem to, jako kdyby se to stalo mně.
A co palestinská strana?
Nejsem politolog. Jsem úplně normální ženská, která má nějaké city a možná nějaký smysl pro spravedlnost. Jakkoliv si může někdo říct, že třeba ho nemám, že jsem jenom naivní. Lituju všech obyčejných lidí. Pykají za své vůdce. Lituju obyčejných Palestinců, že mají ve vedení Hamás, kterému vůbec na svých lidech nezáleží a kteří je vystavují tomu, co se tam děje. Kdyby Hamás tak strašně brutálně nepřepadl Izrael, tak by se to nedělo, kdyby Hamás vydal rukojmí, tak by se to nedělo, kdyby Hamás také vydal ty vrahy, kteří s neskutečnou brutalitou vraždili v Izraeli, tak by se to nedělo.
Na světě je spousta nespravedlnosti, ale také každý jednotlivec se může snažit, jako jsem se já snažila za totality, ten systém měnit. Jestliže je teroristická organizace Hamás legální vládou v Gaze, pak je za všechno skutečně odpovědný Hamás.
Nikdy jsem se nešetřila
Proč nerada mluvíte o knize Rok kohouta, autobiografii o vaší adopci dvou romských chlapců a o tom, jak se vaše pouto postupně rozpadá?
Já jsem o ní mluvila několik let, pořád jen všichni řešili Romy a neromy, mně už to opravdu přišlo přes čáru.
Myslíte, že ten příběh novináři zjednodušovali? Mohla byste ho svými slovy zrekapitulovat?
Ta kniha je o rozpadu adoptivní rodiny a já o tom fakt už víc nechci mluvit. Je to o tom, že se nám rozpadlo vše, co jsme léta budovali, protože naši adoptivní synové prostě chtěli žít jinak, chtěli žít bez nějakých nebo rodinných pravidel nebo bez nějakých domluv. Začali prostě žít kriminální život. No a já jsem ten svůj příběh napsala. Byl to čistě můj osobní příběh. Negeneralizovala jsem tam. Snažila jsem se naopak dobrat toho, proč to s těmi dětmi, které jsou každé z jiné rodiny, dopadlo vlastně stejně. Přemýšlela jsem, co se děje s plodem, když je žena těhotná, jaké následky má ústavní výchova… Hledala jsem odpovědi na naše rodinné selhání. Vlastně jsem jich moc nenašla.
A novináři tedy ten příběh příliš bulvarizovali? Zjednodušovali?
Spousta novinářů mě v médiích osočovala, že jsem rasistka a že jsem zničila životy spousty opuštěných Romů, kteří se nedostanou do rodin. Zjišťovala jsem si pak na Ministerstvu práce a sociálních věcí, jak to s adopcemi je, a je to s nimi naopak čím dál lepší. Bylo to nefér osočování. Ale já bych už tuhle kapitolu ráda nechala uzavřenou.
Přináší vám osobně laděné psaní víc průšvihů, nebo je to dobrý nástroj, jak vyprávět?
Zrovna Rok kohouta mi přinesl bestseller. Prodalo se toho strašně moc. Přineslo to spoustu skvělých reakcí čtenářů. Obzvlášť těch, kteří věděli, o čem to je, když člověk přijme do rodiny někoho odjinud. Jak je to těžké a jak to často puberta rozčísne a už se to často nezlepší. A pak mi to přineslo velké osočování, smršť urážek a negace.
Bylo to samozřejmě těžké, ta osočování byla osobní, přitom ti lidé nás nikdy s našimi dětmi nezažili, nikdy neviděli, jak spolu žijeme. Přesto měli názory na to, co jsme všechno udělali špatně. Ale já prostě vím, že když je člověk přítomen v tom svém psaní, když si za něj ručí, tak za něj potom musí nést následky. Já jsem se v Roku kohouta ani v jiných knihách nešetřila. Nedělala jsem se lepší, takže jsem si mohla dovolit být upřímná i ke druhým. A to se kolikrát nesetkalo s dobrou odezvou. Ale jak říkám: tohle je můj způsob psaní. Jiná už asi nebudu.
O čem byste chtěla psát dál?
Já bych chtěla napsat ten velký příběh, román jako od Isaaca Bashevise Singera nebo Thomase Hardyho. Ale myslím, že to nikdy nedokážu.
Díky za rozhovor.
Shrnutí rozhovoru si můžete poslechnout také v audioverzi. Celý rozhovor najdete v úvodu článku.