Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Pětatřicet let se může zdát jako celá věčnost. Zvlášť, když se coby pamětníci dnes a každoročně 17. listopadu s vděčností ohlížíme za mezníkem, který náš život rozťal - doufejme už provždycky - na dvě nesouměřitelné části. A když se nám stříbrný vítr študáků mění čím dál rychleji ve stříbřité šediny.
Mám ovšem v posledních letech opačný pocit. Trnu, jak moc je naše polistopadová demokracie stále mladá. A počítám, kolik let ještě bude muset dnešní pětatřicátnice vydržet, než překoná aspoň symbolickou jedenačtyřicítku neboli věk, jehož se dožil bývalý československý komunistický režim (1948-1989). O dohnání sovětské čtyřiasedmdesátky (1917-1991) ani nemluvě.
Máme na to? I v kocovině po tupláku Miloše Zemana na Hradě, po megadávce Andreje Babiše ve Strakovce (a v předtuše další), po rundě neohrabanosti vlády Petra Fialy? Protože jestli ne, byla by to obrovská historická ostuda. Prohra. A dobře víme, komu by naše zaostání za rudým náskokem „stačilo!“. Kdo by se smál naposled a tudíž nejlíp…
Šest předlouhých let do remízy
Pro představu: ta chvíle má nastat až v roce 2030, kdy už třetím rokem nemusí být prezidentem prozápadní demokrat Petr Pavel. A kdy českou společnost mohou dokonce už šestým rokem masírovat vlády protibruselských, ba i prokremelských populistů. Inženýrů lidských duší, jak o aranžérech davů psal spisovatel Josef Škvorecký. A i kdyby se jejich frontman Babiš líbivě distancoval od svého „boje proti polistopadovému politickému kartelu,“ co z havlovsky liberálního, proevropského odkazu sametové revoluce 1989 by tady asi tak zbylo? Vyprázdněná slupka.
Už si přestaňme nalhávat, že čím dál reálnější babišovská alternativa k současné Fialově vládní koalici je nějakým normálním „týmem B“. Že snad za rok ve sněmovních volbách na podzim 2025 může jít zase jen o běžnou střídačku.
Ani náhodou, bohužel.
Strany parlamentní a z velké části i neparlamentní opozice (ANO, SPD, KSČM/Stačilo!, Motoristé sobě, PRO) mají v různé míře v plánu jak změnu zahraničněpolitické orientace Česka, tak proměnu vnitřního politického systému. Nepokrytě vyznávají antiliberalismus, nacionalismus, revanšismus a hlavně sílu. Žádný samet.
Na Slovensku už podobní sekáči řádí a je to smutný pohled. Každopádně počítejme s tím, že jestli se satisfakce v podobě konce komunistické diktatury v listopadu 1989 dočkalo poměrně dost demokratů z doby před únorem 1948, pak dnes, pouhých pětatřicet let poté, tady běhá ještě větší počet opor, beneficientů a dědiců totalitních pořádků. Trpělivě čekají na odvetu a budou podporovat všechno jiné než polistopadový systém.
Seriál Odraz 1989
.
Posunul listopad 1989 Česko k lepšímu? Články, podcasty a mezigenerační rozhovory aktérů listopadové revoluce se současnou mladou generací o hodnotách sametové revoluce tehdy a dnes jsme připravili u příležitosti 33. výročí ve spolupráci se sbírkou Paměť národa.
1. díl: Jak se (ne)učí o listopadu 1989
Spojeni Listopadem 89
Jistě, nejde o číslo ani o matematiku, natož o letopočet. Vzpomínám si, jak se už během euforie Listopadu '89 stávkující studenti obávali, aby se z budoucích výročí sametové revoluce jednou nestal jen trapný rituální tanec kolem rostoucího numera. Jako to předtím při svých svátcích předváděli do zblbnutí komunisté. Naštěstí třeba každoroční živé, civilní korzo na pražské Národní třídě dokazuje, že to nehrozí.
Také rok 2030 je jenom číslo. Pomyslný orientační bod. Ale můžeme jej číst i jako důležitou výzvu. Budíček, že jsme sice už došli daleko, ale není (a pochopitelně nikdy nebude) vyhráno.
Při zádrhelech v uplynulých dekádách jsme se bláhově utěšovali, že dobré časy nastanou, až vymřou takzvané staré struktury. A teď nás místo toho děsí spíš personální úhor, ztráty a rozklíženost v demokratickém táboře. Přesto multigenerační zážitek Listopadu '89 a starost o jeho odkaz pořád zůstává tím nejlepším pojítkem i mobilizačním prostředkem Čechů proti staronovému autoritářství.
Držme se toho. Lidí, kteří se přesně před 35 lety s chutí společně pustili do demontáže diktatury a do zavádění svobodných poměrů, byly - jak si pamatujeme – miliony. A podle čerstvého zjištění Centra pro výzkum veřejného mínění i v současnosti hodnotí Listopad '89 kladně nebo spíš kladně na 68 procent Čechů!
Takže by stačilo, kdyby si všichni věrní pamětníci plus jejich pokračovatelé poctivě ujasnili, kdo z dnešních politiků stojí na které straně dávné, ale stále platné „listopadové barikády“. Kdo je pravicový či levicový demokrat, a kdo naopak pod rouškou demokracie zradil, cení zuby nebo znovu pošilhává na východ. A z kterého z obou košů partají je lepší vybírat při volbách.
Snad si pak ti všichni uvědomí, že právě jejich dobré životní dílo by mohlo brzy předčasně a hloupě ztroskotat. A to přeci navzdory spoustě oprávněných výhrad vůči chybám demokratických stran nemůžeme za rok na podzim dopustit.
