Poslední dny Gustáva Husáka. Musel skončit na Den lidských práv

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Rok 1989 byl pro tehdejšího prezidenta Československé socialistické republiky a někdejšího generálního tajemníka komunistické strany Gustáva Husáka orámován dvěma projevy. Ten první pronesl tradičně coby hlava státu na Nový rok. Byla to řeč, kterou veřejnost znala velmi dobře, protože se s mírnými obměnami opakovala rok co rok.

„Drazí spoluobčané, vážení soudruzi a soudružky. Na začátku nového roku 1989 si plně uvědomujeme náročnost a složitost úloh, které jsou před námi. Máme však podmínky a síly, abychom tyto úkoly úspěšně zvládli,“ vykládal monotónním hlasem Husák z televizní obrazovky.

Ve zcela odlišné pozici promluvil k obyvatelům začátkem prosince 1989. Pronesl totiž svou abdikační řeč. „Chci poděkovat za spolupráci, podporu a důvěru všem, se kterými jsem se za víc než 60 let politické činnosti setkával, spolupracoval. Přeji úspěšný demokratický a socialistický rozvoj našemu státu a jeho lidu. Přeji vám všem, abychom krizové jevy překonali a mohli své síly věnovat tvůrčí práci,“ řekl Gustáv Husák v připraveném projevu, který četl z papíru.

Byl to jeden z dalších základních milníků sametové revoluce před 35 lety – abdikace komunistického prezidenta Gustáva Husáka. Na Pražském hradě symbolicky skončil 10. prosince, na který připadá Mezinárodní den lidských práv. Václav Havel, který stál v čele opozičního Občanského fóra a posléze Husáka v prezidentském úřadě nahradil, považoval toto vybrané datum za „půvabné“.

Mezi dvěma zmíněnými Husákovými projevy se odehrálo mnoho historických událostí, které postupně vedly k pádu socialistického režimu ve všech satelitních zemích tehdejšího Sovětského svazu. Gustáv Husák tento režim pomáhal budovat, vrchol jeho politické kariéry přišel po porážce pražského jara 1968 a nástupu tvrdé normalizace, jejímž se stal hlavním symbolem. A byl také u jeho konce.

„Já osobně jsem od mladých let věřil světlým ideálům socialismu. Kde byly chyby, byly chyby lidí, a ne základních myšlenek socialismu. Nevidím ani dnes ve světě lepší základní myšlenky, základní orientace. Proto jim zůstanu i nadále věrný,“ řekl Husák už v citovaném abdikačním projevu, který večer 9. prosince 1989 odvysílala televize a rozhlas.

Ačkoli Husák patřil posledních dvacet let před sametovou revolucí mezi hlavní budovatele socialismu, při listopadových událostech patřil paradoxně k těm nejméně viditelným komunistickým politikům. Jak tvrdí historik Michal Macháček, autor oceňované publikace s názvem Gustáv Husák, už si mohl uvědomovat zbytečnost jakéhokoli pokusu o záchranu režimu. Svou roli mohlo hrát i to, že v tom chtěl nechat „vykoupat“ jiné komunistické představitele.

Je třeba připomenout, že sametová revoluce přišla v době, kdy už Gustáv Husák nebyl generálním tajemníkem ÚV KSČ, tedy nejvyšším komunistickým představitelem, ale „jen“ prezidentem republiky. V čele strany stál od dubna 1969, když vystřídal Alexandra Dubčeka, a prezidentem byl od května 1975, po Ludvíku Svobodovi.

Jeho konec v čele strany souvisel s nástupem komunistického reformátora Michaila Gorbačova do nejvyšší stranické funkce v Sovětském svazu v roce 1985. Když Gorbačov na jaře 1987 navštívil Prahu, ocenil sice Husákovy zásluhy. Ale současně mu jednoznačně naznačil, že vzhledem k jeho věku 74 let je jeho setrvání ve funkci generálního tajemníka z dlouhodobého hlediska neudržitelné, byť o žádném konkrétním termínu se nezmínil.

K zásadnímu střetu došlo na předsednictvu ÚV KSČ v listopadu 1987, kdy Vasil Biĺak oficiálně předložil návrh na oddělení funkce generálního tajemníka strany a prezidenta. S protihusákovským příspěvkem následně vystoupil Ladislav Adamec, nejmladší a nejnovější člen předsednictva ÚV KSČ (a v letech 1988 až 1989 předseda federální vlády) a navrhl výměnu Husáka za Miloše Jakeše, což podpořili i další soudruzi.

Tato akce Husáka, kterého naopak podpořila jiná skupina, podle historika Michala Macháčka silně popudila. Používal pro ni takové výrazy jako „komplot“, „mocenský zvrat“ nebo že „každému vidí až do žaludku“. I tak ale začátkem prosince 1987 sám požádal o uvolnění z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ. Novým prvním mužem strany se skutečně stal Jakeš, což byl ostatně i Gorbačovův favorit.

Husák pak ještě před předáním funkce odjel na zasedání představitelů zemí Varšavské smlouvy do Berlína. „Celý den před schůzkou proseděl Husák v hotelovém pokoji v těžké depresi,“ vzpomínal na tuto událost tehdejší ministr zahraničí Bohuslav Chňoupek. „Husák nejedl, nepohrdnul však sklenicí piva, ale kouřil tak, že by se v pokoji dala zatnout sekera.“

Gustávu Husákovi sice zůstal prezidentský úřad, ale jeho řádný mandát měl končit v květnu 1990. Jako politik jednoznačně dosluhoval. „Po odchodu z funkce generálního tajemníka žil v ještě větší sociální a informační izolaci v opuštěných prostorách Pražského hradu,“ píše historik Michal Macháček, který působí v Muzeu paměti XX. století. Měl sice k dispozici rekreační vilu na Orlíku, ale nerad tam jezdil. Naopak si oblíbil Lány a tamější zámek.

Trvalý pobyt měl ale v takzvaném domečku v Královské zahradě na Hradě, který si nechal upravit na prezidentskou vilu už prezident Edvard Beneš. „Husák si tam nechal navíc postavit terasu na opalování a saunu, miloval teplo, i podpovrchový bazén,“ uvádí Macháček.

Koncem února 1989 postihla Husáka cévní mozková příhoda a nebyl daleko od smrti. Hospitalizován byl do konce března, ale i pak měl potíže s chůzí nebo s vyjadřováním. Prodělal navíc nádorové onemocnění kůže. Nakonec se ale do svého prezidentského úřadu vrátil.

A sledoval, co se odehrává v okolních zemích: v červnových parlamentních volbách v Polsku vyhrálo opoziční hnutí Solidarita, Maďarsko umožnilo v září občanům NDR přechod do Rakouska a v říjnu byla rozpuštěna tamní socialistická dělnická strana.

„Vy nevidíte, že kolem nás to všechno jde do hajzlu? Dělejte něco!“ rozčiloval se Husák v říjnu 1989 na schůzi předsednictva ÚV KSČ, jehož zůstal členem. Události se vyvíjely dál. Začátkem listopadu 1989 padla Berlínská zeď a v Praze se 17. listopadu u příležitosti Mezinárodního dne studentstva konala studentská manifestace, která se stala zlomem v novodobých dějinách republiky.

V půl osmé večer volal Husákovi tehdejší šéf pražských komunistů Miroslav Štěpán, že demonstrace končí a účastníci se pokojně rozcházejí. „To jsi hodný, že voláš. Já tady tak bloumám po Hradě,“ odpověděl mu údajně Husák s tím, že se bude dívat na televizní zpravodajství, aby „věděl, co se děje“.

Jenže na pražské Národní třídě se to odehrálo jinak. V dalších dnech, kdy se události měnily doslova hodinu od hodiny a společnost se výrazně radikalizovala, se Husák veřejně neprojevoval. „Opakované výzvy, aby jako prezident zklidnil situaci a vystoupil v televizi, odmítl se zdůvodněním, že mu není dobře a nemá nic připraveno,“ píše historik Macháček ve své obsáhlé publikaci.

Až později se nechal slyšet, že „na konci kariéry nebude hrát divadlo“. S odstupem hodnotil situaci po 17. listopadu slovy, že „vedení strany se úplně rozložilo“ a že „paralyzována byla i vláda“. Posléze se objevil požadavek opozičních hnutí Občanské fórum a Veřejnost proti násilí na konec Gustáva Husáka, protože nesl spoluodpovědnost za „devastaci všech oblastí společenského života“.

Federální premiér Adamec, hlavní vládní vyjednavač s opozicí, se ultimátu snažil bránit. Také delegace komunistických poslanců na konci listopadu vyslovila Husákovi podporu a vyzvala ho, ať zůstane ve své funkci. Deník Rudé právo dokonce vydal krátké Husákovo vyjádření, v němž se mimo jiné psalo: „Jsem plně pro dialog a demokratické jednání politických stran a hnutí.“

Události ale nadále běžely nebývalým tempem. Parlament zrušil ústavní článek o vedoucí úloze KSČ, federální premiér rekonstruoval vládu, kde byla ale stále výrazná převaha komunistických ministrů nad nekomunistickými – v poměru 15:5. „A myslíš, že to bude stačit?“ neodpustil si prý poznámku Husák. Skutečně to nestačilo a opozice s podporou široké veřejnosti žádala demisi.

Komunističtí zástupci se při jednání s Občanským fórem snažili, aby Husák vykonával prezidentský úřad až do konce řádného mandátu v květnu 1990, nebo aspoň do svých narozenin 10. ledna. Avšak 8. prosince 1989 nakonec na opoziční požadavek přistoupili.

Husák to přijal smířlivě, i když obvinil USA, že koordinuje boj proti socialismu a že je československá opozice Spojenými státy placená. „Chybou je, že jsme za čtyřicet let zapomněli na formy politického boje s opozicí,“ povzdechl si.

Husákovým nástupcem na Hradě se nakonec stal Václav Havel, ale ve hře byl před tím rovněž Alexander Dubček. A tomu chtěl údajně Husák zabránit – dokonce i v situaci, kdy věděl, že je jeho politická kariéra u konce. „Pro stranické vedení včetně Husáka ztělesňoval Dubček trauma roku 1968,“ uvádí historik Michal Macháček.

Ostatně to byl možná také důvod, proč jako premiéra vlády národního porozumění 10. prosince 1989 – jako poslední úkon před svou rezignací – jmenoval Slováka Mariána Čalfu. Tehdy bylo totiž nepsaným pravidlem, že pokud je předsedou vlády Slovák, je prezidentem Čech, případně naopak.

Kromě Čalfy se totiž objevilo ještě jedno jméno jako možnost obsadit post federálního premiéra, a to čerstvě jmenovaného ředitele Československé televize Miroslava Pavla, což byl Čech. „Husákovi šlo samozřejmě o to, aby zabránil Dubčekovi na Hrad,“ tvrdil později Pavel. Tím, že Husák jmenoval slovenského předsedu vlády, se rovněž Slovákovi Dubčekovi snížily šance na prezidentské křeslo.

Před Vánocemi 1989 se Gustáv Husák přestěhoval do ústraní své bratislavské vily. Stále věřil tomu, že socialismus krizi překoná. Na veřejnosti se objevil například v červnu 1990, kdy se konaly první svobodné volby po 44 letech. Ještě před tím – v únoru 1990 byl z KSČ spolu s dalšími někdejšími vysokými představiteli vyloučen. Čelil rovněž několika desítkám trestních oznámení, zejména kvůli událostem v roce 1968.

Od druhé poloviny roku 1990 se u Husáka začaly projevovat vážné zdravotní potíže, lékaři mu poté diagnostikovali rakovinu žaludku v pokročilém stádiu. Nakonec se sice zotavil, ale následně se jeho zdravotní stav znovu zhoršoval. Zemřel 10. prosince 1991 ve věku 78 let.