Tvář studentů z listopadu 1989: Takových bylo mých 35 let svobody

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Považuje se za kronikářku své generace, jelikož si od svých 14 let vede deníky. Dává tedy smysl, že právě ona v obsáhlém a otevřeném rozhovoru, který poskytla redakci Seznam Zpráv, popisuje cestu, po níž česká společnost - a ona s ní - od sametové revoluce kráčela.

Seznamte se: Monika MacDonagh-Pajerová. Současná předsedkyně Rady Ústavu pro studium totalitních režimů, dříve jedna ze studentských revolučních vůdců, poté diplomatka a aktivistka. A - životní optimistka.

Optimismus neztrácí, i když vidí, že se po revoluci stala spousta chyb. A že komunismus v lidech zanechal hluboké trauma. „Myslím, že česká společnost tu zatáčku vždycky nakonec vybere. Liberální, demokratická a humanistická tradice je tady silně zakořeněná,“ věří.

V následujících odstavcích nás provede tím, jakých těch právě uplynulých „35 let na svobodě“ její optikou bylo. Článek jsme pro lepší orientaci rozdělili na (v komunismu tolik oblíbené) pětiletky.

Sešli jsme se kvůli 17. listopadu 1989, od kterého nás dělí už 35 let. A vy za chvíli míříte na sraz ke 40 letům od maturity. Cítíte se nostalgicky? Vzpomínáte ráda?

Já vzpomínám ráda. Dokonce si od svých 14 let vedu deník. Ne, že bych si zapisovala každý den, ale dejme tomu jednou za týden, za 10 dní si zapíšu, co se zrovna odehrává. Dalo by se říct, že jsem hodně zakořeněná do minulosti, zároveň se ale hrozně ráda dívám dopředu. Takže bych řekla, že nejsem moc nostalgická, ale zajímám se o historii.

A na co vzpomínáte nejradši?

Nejhezčí na tom, co jsme někdy už od poloviny 80. let dělali, byli lidé kolem mě – kamarádi a kolegové, se kterými jsem dodneška v kontaktu. To pro mě vždycky bylo nejdůležitější: přátelské, kolegiální a rodinné vztahy. Nejsem na peníze, nejsem moc praktická, chodím pořád v tom samém oblečení. Jsem v tomto taková tradiční: nejvíc mi záleží na tom, jakou mám rodinu – manžela, děti, vnoučátka – přátele a kolegy.

Za těch 35 let jsem poznala tolik zajímavých, dobrých a laskavých lidí, kterých si hrozně vážím a kteří mě ovlivňují. Myslím, že kdyby nebyla ta převratná doba, nebyla revoluce, asi bych někde učila tu svoji literaturu, historii, jazyky a patrně tolik zajímavých lidí nepoznala.

Pojďme k samotným událostmi listopadu 1989. Kdy přesně jste si uvědomila: teď už to dopadne dobře?

Musíte si uvědomit, že my jsme jako studenti vysokých škol začali být aktivní někdy od roku 1985. Takže pro nás byl velký úspěch už jenom to, že jsme se na akci třeba v roce 1988 sešli nějací lidé. Vlastně jsme byli zvyklí běhat někde sami v malé skupince. Nebo pro nás byl úspěch, že jsme mohli vydávat studentské časopisy a pak je zorganizovat do Studentského tiskového informačního střediska, které jsem vedla s Pavlem Žáčkem a Martinem Mejstříkem.

Takže když jsme v roce 1989 pořádali 17. listopad, vůbec jsme nevěděli, že to bude nějaký přelomový okamžik. Mysleli jsme si, že je to jen další ze série našich akcí.

Kdy jste si uvědomila, že děláte revoluci?

Dva roky jsme pořádali demonstrace a lidé chodili pořád stejní. Pořád nás bylo pár set, pár tisíc. Myslela jsem si, že střet s mocí přijde možná během Palachova týdne v lednu 1990, ne teď. Ne že listopad bude rozbuškou, která to všechno začne.

Já osobně jsem si revoluci uvědomila asi ve chvíli, kdy jsem 17. listopadu přicházela na Albertov. Měla jsem tam být na šestnáctou hodinu, Emičku (dceru Emmu Smetanu, pozn. red.) jsem předala hlídací tetě Marcele a šla jsem tam zhruba na 15:30, abychom vyzkoušeli mikrofony, techniku a podobně. Čekali jsme tak tři až čtyři tisíce lidí.

Přicházela jsem ze shora z Vinohrad po schodech a viděla před sebou tisíce a tisíce lidí. Byla jsem úplně v šoku. Hned mi bylo jasné, že naše technika, která byla koncipovaná na stovky lidí, nebude stačit a že mě budou muset vysadit na nějaké krabice, aby mě vůbec bylo vidět. Přítomní byli i zahraniční novináři, a tohle všechno mi napovědělo, že všichni asi očekávají něco úplně jiného než my.

A tak jsem tam tedy vylezla, v 16 hodin jsem shromáždění zahájila, měla jsem takový projev o dialogu, řekla bych umírněný, já jsem takový umírněný člověk. Ale třeba Martin Klíma (jeden ze studentských vůdců, později vývojář počítačových her, pozn. red.) už byl v podstatě radikální.

No a ty davy lidí, tisíce našich kolegů – studentů z vysokých škol, kteří mnozí byli na své první demonstraci – byly úplně v euforii. V tom momentě jsme mysleli, že jsme teda možná jako něco začali.

Celé listopadové dění jste absolvovala už jako matka ani ne dvouleté dcery. O Emičce už jste hovořila. Jak moc to bylo náročné?

Já ty dva roky 1988 a 1989 strávila vlastně mezi dvěma extrémy.

Jeden byl: Musíme to tady nějak prorazit, musíme využít toho, že v Rusku je Gorbačov. Naší vizí byl nějaký socialismus s lidskou tváří, nějaký nový osmašedesátý, něco takového. Jistě jsem se neodvažovala pomyslet na to, že bychom mohli být úplně západní kapitalistická země.

A pak druhý extrém byl, že jestli všechno selže a jestli mi odejdou všichni kamarádi, tak mi nezbyde nic jiného než vzít tu Emičku a taky emigrovat do Paříže, kde žil její tatínek.

To bylo hrozné dilema. Hrozně jsme riskovali – že nás vyhodí z vysokých škol, že nás zavřou do vězení. To samo bylo nepříjemné samo o sobě, a teď ještě ta malá holčička. Ty dva roky byly hlavně velký nervový stres.

A co vám pomáhalo to zvládnout?

Jsem optimistického naladění. Byla jsem obklopená skvělými lidmi jako Martin Mejstřík, Honza Hřebejk, Petr Jarchovský, Andrea Sedláčková, Marek Benda, Jirka Dienstbier, Pavel Žáček, Martin Klíma. To byli všechno hodně optimističtí lidé. Společně jsme doufali, že to dobře dopadne. Na té vlně jsem se asi nesla; sama bych to určitě nervově neunesla.

Takže to byl, řekněme, optimismus, co stvořilo revoluci?

Životní optimismus a dále to, že jsme všichni studovali humanitní obory. Já se třeba velmi zajímala o historii, zajímalo mě, co se dělo v 50. letech nebo v roce 1968. Strašně jsem chtěla poznat, kdo byl Jiří Dienstbier, kdo byl Luboš Dobrovský, kdo byl Jaroslav Šedivý. Já jsem ty lidi obcházela, protože jsem chtěla vědět, jak se jim podařilo to Pražské jaro a proč selhalo, i když to jsem tak nějak tušila.

Po revoluci jste začala působit v diplomatických službách státu. Spousta ostatních tváří revoluce se v devadesátých letech vrhla do politiky. To vás tehdy nelákalo?

Musím se přiznat, že moji kolegové, kteří šli do Parlamentu, mi vlastně neřekli, že tu ta možnost je. To bylo hodně zajímavé; já jsem najednou sledovala, jak jdou do Federálního shromáždění nebo do České národní rady a mně o tom nikdo moc neřekl. A když jsem se na to zeptala, říkali: No my jsme mysleli, že máš tu Emičku, takže si asi budeš chtít trošku odpočinout.

To bylo poprvé, kdy jsem si jako jediná žena mezi těma deseti lidmi připadala… Že to je tedy zajímavé, že se mě ti kluci ani nezeptali. Takže to tedy nebylo úplně jenom moje rozhodnutí, ale dnes jsem za něj ráda.

Čtu to správně, že vás znevýhodnila skutečnost, že jste prostě žena?

Určitě se to stalo mnohokrát. A já o tom nikdy moc nemluvila, protože se přiznám, že jsem se za to vlastně trošku styděla. Teprve teď, když se víc mluví o tom, že to ženy mají trochu těžší než muži, že existují nějaké skleněné stropy, že jako žena musíte být daleko pracovitější, pečlivější a nesmíte udělat chybu, si to uvědomuji.

Každopádně místo politiky jste se dala do služeb diplomacie. Co vás tam zavedlo?

Jelikož jsem studovala literaturu, historii a jazyky a v té době už uměla rusky, německy, anglicky, francouzsky a švédsky, diplomacie se tak trochu nabízela. A potom - já jsem měla strašně ráda Jiřího Dienstbiera staršího. To byl novinář z Českého rozhlasu a my společně dělali mluvčí - on byl mluvčí Občanského fóra, já studentského hnutí. Tiskové konference a všechno jsme připravovali spolu. A měli jsme blízký přátelský vztah.

Tím, že se stal ministrem zahraničních věcí, šla spousta lidí za ním. Jaroslav Šedivý, můj pozdější velvyslanec v Paříži (velvyslancem byl v době, kdy tam Monika Pajerová byla v pozici kulturní atašé, pozn. red.), to byl Luboš Dobrovský, to jsem byla já. A myslím si, že jsem se od Jirky Dienstbiera hodně naučila.

Takže kdybych bývala šla do parlamentu a seděla tam 35 let, možná bych osobnostně nerostla, jak říká Erich Fromm (německý sociální psycholog, psychoanalytik, sociolog, pozn. red.), tolik, jako v té diplomacii, kde jsem stále musela čelit nějakým výzvám.

A co byla největší výzva?

Největší výzva byla vzít malou Emičku, sbalit nás do několika krabic a na podzim 1990 prostě odjet do Paříže. Tam zakládat České kulturní centrum a být kulturní atašé ve Francii. Na druhou stranu to byl sen.

Nicméně já jsem ani neměla k dispozici budovu, kde bych mohla českou kulturu prezentovat. Napsala jsem projekt, ale to centrum se otevřelo teprve, když už jsem odjížděla do Štrasburku; tehdy jsem udělala konkurz do Rady Evropy. Byl to trošku paradox, ale od té doby, kdykoli jsem v Paříži, se jdu na České centrum podívat a mám z něj hroznou radost.

A tedy další těžká věc: Emička. Bylo náročné přesvědčit tu malou holčičku, že teď žijeme ve Francii, že bude chodit do francouzské školky. Emička byla hodně rezolutní holčička - tak, jako jsou teď i ty moje dvě vnučky. Ona mi třeba řekla: ty děti jsou úplně hloupé, vždyť vůbec neumí česky. My doma mluvily česky – měly jsme štěstí, že s námi do Paříže i do Štrasburku jela i hlídací teta Marcela. Tudíž jsme měly domácí českou atmosféru s pohádkami, písničkami a tak. Přesto to pro Emičku bylo náročné. První půlrok se jí to hodně nelíbilo, pak ale najednou začala mluvit, a to už začala mít Francii moc ráda.

Vám Československo, potom Česko, kde už se konečně dalo žít svobodně, nechybělo?

To jsem podcenila. Strašně jsem podcenila, jak moc se mi bude stýskat. Po Praze, po chalupě u Děčína, kde jsem se narodila, po české krajině, po kamarádech, kteří tady všichni dělali strašně zajímavé věci. Najednou jsme mohli dělat všechno to, co jsme celé mládí dělat chtěli. Tudíž jsem se v té – byť nesmírně zajímavé – Paříži někdy cítila taková opuštěná.

I proto jsem dělala konkurs do Rady Evropy. Že jsem se z Paříže přiblížila na půl cesty do Štrasburku a už jsem měla perspektivu toho, že určitě budu s Emičkou chtít žít v Praze. Já nechtěla být Francouz, nechtěla jsem měnit svoji identitu. To pro mě bylo hrozně důležitý. Jsem Češka, jsem zároveň Evropanka, a tuhle identitu jsem nikdy nechtěla měnit.

Druhé desetiletí demokracie jste odstartovala výzvou „Děkujeme, odejděte“. Ta vyšla přímo 17. listopadu 1999 jako reakce na opoziční smlouvu. Zároveň jste v té době opustila Ministerstvo zahraničních věcí. Chápu to správně, že tehdy už jste chtěla promlouvat do českého veřejného prostoru napřímo?

Ještě prvních 10 let po revoluci jsem si myslela, že tady je všechno hotovo, že už máme tu demokracii a už to je všechno v pořádku. No a teď jsem se vrátila do Čech, byla mluvčí Ministerstva zahraničních věcí a vedla tiskový odbor. Najednou jsem s hrůzou zjistila, že to jde nějak zpátky. Že ministr zahraničí není Jiří Dienstbier nebo Jaroslav Šedivý, ale Jan Kavan, který byl usvědčený agent Státní bezpečnosti. Na Ministerstvu zahraničí zuřil boj o pozice a o místa. Bylo to hodně nepříjemné. A já si říkala: Tak to tedy ale ne.

K tomu ještě Opoziční smlouva. To byl pro mě poslední kámen, který mi spadl na hlavu. Vůbec jsem nečekala, že se Václav Klaus a Miloš Zeman spojí a vlastně tu přestane fungovat pozice a opozice. Kritická role opozičních stran je důležitá. Bála jsem se, že se tady začne kšeftovat s pozicemi na ministerstvech, na ambasádách, v podnicích, v médiích. Z toho jsem byla úplně zděšená.

A tak jsem se začala angažovat ve výzvě Děkujeme, odejděte, protože podobně vyděšení byli i moji kolegové. Také s hrůzou sledovali, že se to celé vymklo ze směru, který jsme nastavili roce 1989.

Výzva Děkujeme, odejděte byla zajímavá tím, že jsme měli statisíce lidí na náměstích, ale nevěděli úplně přesně, co s nimi vlastně dělat, jak ten potenciál využít. Všichni jsme totiž měli své profese a nechtěli se stát profesionálními politiky.

Přesto jste byla v této „pětiletce“ politicky nejaktivnější, byla jste i předsedkyní politické strany Naděje, která v roce 2002 kandidovala do Poslanecké sněmovny. Co byl váš osobní politický cíl?

Já jsem chtěla dokázat to, co se dokázat nedalo a dodneška nedá: Že se slušní lidé, kteří mají nějaký středový liberální, proevropský a prozápadní program, mohou do Parlamentu probojovat i bez velkých finančních prostředků a podpory médií. A ani jsem nebyla moc překvapená, že to možné není.

Z vašeho povídání mám pocit, že politiku vnímáte v první řadě velmi hodnotově, chápu to správně?

Přikyvuje.

A myslíte, že to tak má i česká společnost?

V tomto neexistuje něco jako česká společnost. Francouzi, Němci, Irové – můj manžel Peter je Ir –, Američané to mají podobně. Tyto společnosti jsou rozdělené, řekněme, zhruba do tří skupin a jedna z nich se snaží držet politický střed a nějaké liberální hodnoty. Takové to… Václav Havel a jeho politika pravdy a lásky. A možná, že je nás třeba 30 procent.

Vedle nás nalevo je určitě minimálně 30 procent lidí, kteří chtějí, aby se o ně někdo postaral. A bohužel teda napravo od nás - a to mě děsí nejvíce - jsou strany jako AfD v Německu nebo Le Penová ve Francii nebo u nás Okamura. A jejich voliči jsou lidé, kteří chtějí silného vůdce a vůbec je nezajímá, co se děje kolem nich nebo mimo jejich zemi.

V dalších letech jste měla jasný programový bod – evropské téma. Česká republika je od roku 2004 součástí Evropské unie, z části i vaší zásluhou. Můžu to tak říct?

Částečně. Protože my jsme s Václavem Havlem založili něco, co se jmenovalo ANO pro Evropu. Mysleli jsme, že jako mluvčí ministerstva zahraničí nebo bývalého prezidenta nás nikdo moc nebude poslouchat, že nás lidé budou vnímat jako součást nějakého establishmentu. Tudíž jsme museli Evropu přivést k těm lidem, třeba k nám do Děčína – prostě mimo velká města.

Vzala jsem si neplacené volno, Václav Havel už nebyl prezident a založili jsme ANO pro Evropu, kde byl tedy Václav Havel, Tomáš Halík, Svatopluk Karásek, Martin Bojar, Jiřina Šiklová, Slávek Hubálek, Marta Kubišová a další. Chtěli jsme vysvětlit lidem, proč je Evropa důležitá, zajímavá a proč do ní patříme. Protože jsme neměli velké peníze, abychom platili za televizní spoty nebo za billboardy, objížděli jsme regiony. Nakonec bych řekla, že na to, kolik jsme měli peněz, byl výsledek strašně dobrý a dokázal, že Češi se už cítili Evropany.

Když jsme začínali, tak to bylo tak zhruba 50 na 50.

A výsledek referenda pak byl 77 % pro vstup.

My pak chtěli to téma ještě usadit. Začala jsem dělat mediální programy pro Český rozhlas a Českou televizi. Chtěli jsme zpětně vysvětlit, proč jsme vstupovali, jaké jsou konkrétní výhody našeho členství.

Ne ve smyslu: už jsme tam, hurá, jupí. Spíše tak, že jsme měli tu zkušenost, že totiž udělat nějakou revoluci a mít takzvaně demokracii a hotovo nestačí. Že byl omyl myslet si to. S Václavem Havlem i Jiřím Dienstbierem jsme se shodli, že to od nás byla v roce 1989 trochu naivita. Jako disent i studentské hnutí jsme se měli daleko víc připravovat na to, co přijde po roce 1990. Bylo naivní si myslet, že teď máme revoluci, demokracii, máme svobodná média, máme volnou ruku trhu a všechno bude výborné. Úplně jsme podcenili, že ne každý tomu rozumí, že s lidmi musíme vést nějaký rozhovor.

Takže o 15 let později jsme si řekli, že téma Evropa musíme vykomunikovat líp. Potom, kdy už lidé řekli ano, jsme museli dále vysvětlit, že je strašně důležité, abychom se v Evropě nevezli jako černý pasažér, ale abychom byli aktivní, abychom měli svůj hlas. A že nezáleží na velikosti země.

Prve jste řekla, že se cítíte být Evropankou. Ve vašem vnímání tohoto slova jde tedy o hlas v Evropě?

Ano. Prožila jsem dětství a mládí v tom, že jsme byli okupovaná země, že nás vždycky všichni zradili a museli jsme vždycky jít proti všem. Alois Jirásek.

Takže já si v diplomacii dala dva cíle. První byl zajistit republiku bezpečnostně, druhý byl zpátky do Evropy. Což jsem vnímala právě jako téma o hodnotách, o kultuře, školství, spolupráci.

Nikdy jsem si nemyslela, že Evropa bude nějaký jeden národ. V Radě Evropy jsme vymysleli na jednu kampaň slogan, za kterým si dodneška stojím: všichni jsme různí a všichni jsme stejní.

Moje identita, když bych to měla říct, je (na stůl kreslí postupně větší a větší kolečka, pozn. red.): Monika, která se narodila v chalupě z roku 1774 v malé vesničce (Janov, pozn. red.) u Děčína doma, protože nepřijela sanitka. Potom Monika z Prahy, Monika Češka a potom Monika Evropanka.

A teď tím, že 20 let učím americké studenty, tak bych ještě řekla Monika, která staví mosty mezi Evropou a Amerikou. Považuji to za symbolické. Třeba svého manžela Petera, historika a poradce irského premiéra, jsem potkala před 23 lety ve Washingtonu. Tam jsme měsíc fungovali v tamních institucích a pak se rozhodli, že budeme spolu. Máme spolu syna Tomíčka, Peter přijal se vším všudy Emičku a celá rodina funguje tak jako česko-anglicko-francouzsky.

Přednášíte pro americké studenty. Zajímá mě: pokud se vás některý z nich zeptá na nějaký jednoduchý klíč k pochopení české mentality, co odpovíte?

Oni se mě na to i skutečně ptali. Studenti z amerických univerzit se po chvíli v Praze zeptají, proč jsou ti Češi mnohdy takoví zamračení, proč se málo smějou, proč, proč? Jestli je to dědictví komunismu a nacismu.

A je?

Je. Tím, že učím zejména moderní historii a diplomacii, často si povídáme o tom, co s lidmi udělá třeba taková okupace. Co s jejich duší udělá, když se musí pořád bát. V podstatě skoro každá rodina v Česku má nějakou oběť komunismu nebo nacismu. V rodinách to prostě je. Než se ti lidi začnou trošku smát a bavit se v metru nebo v tramvaji, prostě to bude chvíli trvat.

Jak dlouho? Dnes, 35 let od revoluce, je totiž doba svobody skoro stejně dlouhá jako doba komunistické nesvobody.

Já externě studuju psychologii, protože jsem postupně pochopila, že politika je daleko víc o osobních motivacích aktérů než o nějakých politických teoriích. O tom jsem přesvědčená.

No a studuju trauma. Trauma je transgenerační. To znamená, že se přenáší z generace na generaci. Říká se, že třeba až ve čtvrté, páté generaci je překonané. Vidím to například v Irsku, kde se nestane, že by třeba někdo nedojedl jídlo. To je zřejmě trauma z hladomoru (1845-1849, pozn. red.).

Vidíte, a mně se zdá - a i průzkumy to naznačují -, že spousta lidí je naopak po době minulého režimu i nostalgická. Když využiji váš příměr: Opravdu si svobody vážíme tak, jako Irové jídla?

Trauma je ve své podstatě něco, co si úplně neuvědomujeme. Nedokážeme ho ani ventilovat pro naše okolí, ale najednou nás ovládne. To platí, když se bavíme třeba o znásilnění, ale analogicky je to stejné i s národem.

Mně třeba babička vyprávěla, že za protektorátu, když zabili Heydricha, šla na Vinohradskou, kde Němci zabili každého desátého člověka. A ona říkala, že si nikdo ani nedovede představit, co to bylo za pocit tam stát a čekat, zda budu devátý nebo jedenáctý, a jaké byly výčitky svědomí, že nejsem ten desátý. Komunismus byl také velmi krutý a ještě trval velmi dlouho.

My jsme tohle teda strašně podcenili. Mysleli jsme si, že shodíme okovy a už jen budeme místo do Bulharska jezdit do Francie. Ale ta duše národa je poškozená, zmučená, poraněná.

Skrze dědictví komunismu přeskočíme do dalšího období. To je úzce spjato s nástupem velké politické figury - Andreje Babiše - a zároveň končí obrovskou demonstrací na Letné pořádanou Milionem chvilek. Vidíte v ní nějakou paralelu s rokem 1989?

Já jsem byla strašně šťastná. Šla jsem s rodinou na první setkání Milionu chvilek, to bylo na Václavském náměstí a Benjamin Roll, Mikuláš Minář a jejich kamarádi ještě vůbec nevěděli, jak se dělá demonstrace.

My se smáli, že se podepisovala petice a nemělo to žádný scénář, nebyl tam žádný koncert a tak. Nicméně se ukázalo, že tihle lidé byli daleko trvanlivější, pracovitější a dlouhodobě odolnější, než jsme byli my jako revoluční generace.

Ta paralela je úplně jasná. Ale vidím i rozdíl: my jsme byli revoluční generace, která chtěla rychle něco zbourat a z toho rychle něco nového postavit. Tihle lidé chápou, že se společnost musí průběžně pořád kultivovat, informovat, dávat dohromady, spojovat. Vím, že už touhle dobou se připravují – možná více než kterákoli politická strana – na volby, které nás příští rok čekají. To bude velký zápas mezi demokracií a populismem.

A co tedy vidíte jako paralelu? Když jste byla na jejich demonstracích, vzpomněla jste si na atmosféru 17. listopadu?

Paralelu vidím v tom pocitu pospolitosti. Ve smyslu: my jsme tady, protože stojíme za nějakým ideálem, máme nějakou vizi a nějaký sen, nám nejde o pozice, o funkce.

Tohle cítím stejně, my jsme takoví také byli. Nechtějí být politickou stranou, nechtějí být v Parlamentu, ve vládě. Chtějí české společnosti jen umožnit být aktivní.

Vy jste s Milionem chvilek i spolupracovala. Stejně jako za listopadem 89 za ním stojí do velké míry mladí lidé…

A řeknu další jméno: Petr Pavel. I v kampani generála Petra Pavla, u níž jsem tedy byla od samého začátku, se ukázal velký vliv mladých. Ti se tam propojili se sítí demokratických prozápadních stran. Oproti Babišovi, který nasadil celou svou finanční a mediální mašinérii, neměl Petr Pavel jako by nic. Neměl za sebou obrovské sponzory, neměl za sebou média, část společnosti ho vůbec neznala, přišel z Bruselu a tak dále. Ale nesla ho ta síť občanské společnosti, která ho donesla až k vítězství. A nejvíc práce oddřeli právě mladí lidé.

U posledních pěti let bych se se rád bavil o Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Senát Vás do Rady zvolil v roce 2022, teď poměrně nedávno jste se stala její předsedkyní…

Dva roky jsem byla místopředsedkyní Rady, zástupkyně Eduarda Stehlíka, který mě toho naučil opravdu strašně moc. A teď jsem byla zhruba před měsícem zvolená předsedkyní Rady.

Proč je podle vás studium totalitních režimů tak důležité?

Je to strašně důležité, protože, jak je napsané na bývalé budově ÚSTR (v Siwiecově ulici, pozn. red.), která je tedy úplně zdemolovaná: Ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat. A když se podíváte na tendence nalevo i napravo po celé Evropě, tak čím víc toho budeme vědět o tom, jak vůbec nedemokratické režimy vznikají, tím lépe se jim budeme moci ubránit.

Zmíněné heslo je i v preambuli zákona o ÚSTR. Ale, co myslíte, ubráníme se? Jak silná je podle vás naše demokracie?

Myslím si, že česká společnost tu zatáčku vždycky nakonec vybere. Vždycky to vypadá hodně nebezpečně, ale dopadne to v rámci možností dobře. Je tady silně zakořeněná liberální, demokratická a humanistická tradice.

Řekla bych, že i tu dobu nacismu a komunismu jsme přežili. Jasně, někdo kolaboroval, ale zůstalo poměrně dost lidí, kteří páteř prostě neohnuli. A já mám to štěstí, že jsem spoustu z těchto lidí poznala osobně a jejich příběhy si vyslechla. Teď vnímám, že je na mně – já jsem takový kronikář naší generace – abych některé zkušenosti předávala nové generaci, jako je třeba Milion chvilek, nebo jako jsou moji studenti.

Moje nejpevnější víra je, že i když to může trvat déle, tak, jak říkal Václav Havel: pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.

Když jsme u stavu české demokracie, napadá mě ještě poslední otázka: když jste v roce 1989 přemýšlela, jak to tu bude vypadat třeba za 35 let, co jste si představovala?

Myslela jsem, že budeme pevnou součástí Západu Evropy, euroatlantické civilizace a kultury. Ale nikdo asi nevěděl, že celá tato civilizace a hodnoty, které představují úctu k individualitě a lidským právům, budou v krizi a my budeme v krizi s nimi.

Dnes už to není tak jednoduché jako před těmi 35 lety, že Východ je zlo a Západ dobro. Dnes je těch ohnisek napětí na světě moc - Rusko, Čína, Írán…

Podle mě to nějak souvisí s tím, že už dlouho nebyla nějaká strašná válka. Jsem přesvědčená, že pro generace, které si válku pamatovaly, byl hlavní cíl se jí opět vyhnout. A i to je úkol nás jako ÚSTR: historii zkoumat připomínat. Věřím, že tu historickou zatáčku opět vybereme.