Jak Praha měkkou silou zbavuje Bělehrad ruského vlivu a láká jej do Evropy

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Pradědeček se narodil v Sudetech. Ve Světlé pod Ještědem,“ začíná vyprávění Branislav Škarka. A pokračuje vzpomínkou na rok 1880. V té době jeho pradědeček odchází do Srbska a na jihu země ve městě Leskovac zakládá textilku.

Postupně k sobě nastěhoval rodinu, jenže záhy umírá na zánět plic. Jeho prababička zůstává sama se třemi syny. Rozprodává textilku. „Nechala si jen jeden stroj, a to na hedvábné punčochy,“ chraptí anglicky Škarka. Česky trochu rozumí, ale nemluví. A já srbsky sotva pochytím několik slov, které máme společné.

Rodinu dokázala uživit a dokonce svým synům financovat studium na univerzitě.

Branislavův dědeček se postupně vypracovává až na ředitele Pražské úvěrní banky a hlavního představitele srbských krajanů. 28. října 1928 konečně končí výstavba krajanského centra - stejné budovy, ve které stojíme i dnes.

„Byla tu škola, nahoře byly hodiny češtiny, byly tu divadelní hry, koncerty,“ vypráví Branislav Škarka a ukazuje na promítanou fotku za sebou.

K moci se v Německu dostává Adolf Hitler, následuje mnichovská krize a Československo přichází o pohraničí. Z okupovaných území prchá asi 170 tisíc lidí. Z toho tři tisíce Čechoslováků a Čechoslovenek zamíří do Bělehradu.

Branislavův dědeček je ukrývá v budově dnešního kulturního centra. „Když přišli nacisté, tak spálil všechny dokumenty. Chtěli ho zabít.“ Zachraňuje jej jeho žena. Německému gestapákovi říká, že je po mrtvici a přece by pro Třetí říši nezastřelili umírající a napůl ochrnutého muže.

„Potom zandal pistoli, řekl, že tahle kulka je pro někoho jiného a odešel.“

Jeho dědeček navíc ani nebydlí v původně rodinném domě, ten si totiž zabírá gestapo.

Doma s ním ani není celá rodina. Jeho tři syny - včetně Branislavova otce - posílají nacisté do koncentračního tábora Osnabrück, kde stráví přes čtyři roky.

Přežívají i spojenecký nálet. „Spadla na ně bomba, ale nevybouchla,“ pokračuje v rodinné historii Branislav, který celý život pracoval jako bankéř a právník.

Jugoslávie budovu v roce 1964 znárodňuje. Až o 59 let později se centrum vrací do českých rukou. Dohodu uzavírá Miloš Zeman a jeho srbský protějšek Aleksandar Vučić.

Budova prochází rekonstrukcí a v listopadu 2024 ji slavnostně otevírá premiér Petr Fiala (ODS).

Barvitý příběh není jen samoúčelným vyprávěním o historii jedné architektonicky cenné budovy, jak by se mohlo zdát.

Ukazuje dlouhodobou provázanost česko-srbských vztahů. Obchodních, i osobních. Pradědeček Branislava Škarky přichází vybudovat textilní průmysl na jihu země na pozvání tehdejšího srbského krále Milana I. Obrenoviće.

V současném Srbsku je znát, že Česko má dobrý zvuk. A právě na tomto faktu staví Praha svou silnou diplomatickou přítomnost v zemi, která se snaží balancovat mezi Washingtonem, Bruselem, Moskvou a Pekingem.

Česko se snaží Srbsko přitáhnout k mocenské západní ose.

Právě bělehradské centrum - jedno z 28 po celém světě - k tomu slouží.

Západní Balkán je dlouhodobě pro Česko strategickou oblastí a Praha se ji snaží integrovat do evropských struktur.

„Naše republika se v (českých centrech) prezentuje jako země, která za posledních 30 let prošla neuvěřitelnou proměnou, ze státu na samém okraji rozpadajícího se impéria v moderní sebevědomou zemi, která je nesrovnatelně vzdělanější, bohatší a krásnější,“ řekl při slavnostním otevření Fiala. Poté přišlo na řadu české pivo a dechovka.

„Česká centra jsou nástrojem pro posílení a zefektivnění zahraniční politiky. To, co naše politika tradiční diplomacií sleduje, budeme posilovat skrze diplomacii veřejnou a kulturní,“ vysvětluje generální ředitelka Českých center Jitka Pánek Jurková.

Za jejími slovy se skrývá pojem měkká síla (anglicky soft power). Tento termín vnesl do mezinárodních vztahů americký politolog z Harvardské univerzity Joseph Nye v pozdních 80. letech.

Měkká síla doplňuje a někdy i může předčít tu tvrdou (hard power). Ta se běžně skládá z vojenských a ekonomických opatření.

V kontextu Spojených států si můžeme představit na jedné straně vojenskou přítomnost, třeba amerických vojáků a raket v Evropě, a na druhé touhu obyvatel sovětského bloku po džínech, Coca-Cole nebo fastfoodu McDonald's.

„Stát může dosáhnout svých cílů ve světové politice i díky tomu, že jej ostatní země chtějí následovat. Obdivují jeho hodnoty, následují jeho příklad a aspirují na jeho úroveň prosperity a otevřenosti,“ píše Joseph Nye v knize Soft Power: The Means to Success in World Politics z roku 2004.

Centrum v Bělehradě následuje tuto myšlenku. Snaží se srbskou veřejnost přitáhnout k „české úspěšné transformaci“ a tím snižovat vliv ruské propagandy v zemi.

Pokud Česko a potažmo Evropská unie nechce mít ve své blízkosti zemi inklinující k agresivní Moskvě, je právě toto centrum jedním z nástrojů.

Za sledováním české hokejové reprezentace, čepováním českého piva, kurzy českého jazyka, představováním českých úspěšným firem a propagací českých univerzit stojí právě tento princip.

V zemi, kde si podle posledního průzkumu veřejného mínění Mezinárodního republikánského institutu přeje vstoupit do Evropské unie „pouze“ 40 % občanů (nejméně z celého Západního Balkánu) a kde si 49 % Srbů myslí, že ruská agrese vůči Ukrajině je ospravedlnitelná, to je z českého pohledu zapotřebí.