Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
„Pradědeček se narodil v Sudetech. Ve Světlé pod Ještědem,“ začíná vyprávění Branislav Škarka. A pokračuje vzpomínkou na rok 1880. V té době jeho pradědeček odchází do Srbska a na jihu země ve městě Leskovac zakládá textilku.
Postupně k sobě nastěhoval rodinu, jenže záhy umírá na zánět plic. Jeho prababička zůstává sama se třemi syny. Rozprodává textilku. „Nechala si jen jeden stroj, a to na hedvábné punčochy,“ chraptí anglicky Škarka. Česky trochu rozumí, ale nemluví. A já srbsky sotva pochytím několik slov, které máme společné.
Rodinu dokázala uživit a dokonce svým synům financovat studium na univerzitě.
Branislavův dědeček se postupně vypracovává až na ředitele Pražské úvěrní banky a hlavního představitele srbských krajanů. 28. října 1928 konečně končí výstavba krajanského centra - stejné budovy, ve které stojíme i dnes.
Pradědeček Branislava Škarky založil v Srbsku textilku. Jeho příběh ukazuje, jak Česko v balkánské zemi rezonuje.
„Byla tu škola, nahoře byly hodiny češtiny, byly tu divadelní hry, koncerty,“ vypráví Branislav Škarka a ukazuje na promítanou fotku za sebou.
„Tahle kulka je pro jiného“
K moci se v Německu dostává Adolf Hitler, následuje mnichovská krize a Československo přichází o pohraničí. Z okupovaných území prchá asi 170 tisíc lidí. Z toho tři tisíce Čechoslováků a Čechoslovenek zamíří do Bělehradu.
Branislavův dědeček je ukrývá v budově dnešního kulturního centra. „Když přišli nacisté, tak spálil všechny dokumenty. Chtěli ho zabít.“ Zachraňuje jej jeho žena. Německému gestapákovi říká, že je po mrtvici a přece by pro Třetí říši nezastřelili umírající a napůl ochrnutého muže.
„Potom zandal pistoli, řekl, že tahle kulka je pro někoho jiného a odešel.“
Československý dům se otevřel v roce 1928.
Jeho dědeček navíc ani nebydlí v původně rodinném domě, ten si totiž zabírá gestapo.
Doma s ním ani není celá rodina. Jeho tři syny - včetně Branislavova otce - posílají nacisté do koncentračního tábora Osnabrück, kde stráví přes čtyři roky.
Přežívají i spojenecký nálet. „Spadla na ně bomba, ale nevybouchla,“ pokračuje v rodinné historii Branislav, který celý život pracoval jako bankéř a právník.
Znárodnění, navrácení
Jugoslávie budovu v roce 1964 znárodňuje. Až o 59 let později se centrum vrací do českých rukou. Dohodu uzavírá Miloš Zeman a jeho srbský protějšek Aleksandar Vučić.
Budova prochází rekonstrukcí a v listopadu 2024 ji slavnostně otevírá premiér Petr Fiala (ODS).
Česká škola v Bělehradě.
Barvitý příběh není jen samoúčelným vyprávěním o historii jedné architektonicky cenné budovy, jak by se mohlo zdát.
Ukazuje dlouhodobou provázanost česko-srbských vztahů. Obchodních, i osobních. Pradědeček Branislava Škarky přichází vybudovat textilní průmysl na jihu země na pozvání tehdejšího srbského krále Milana I. Obrenoviće.
Dobrý zvuk
V současném Srbsku je znát, že Česko má dobrý zvuk. A právě na tomto faktu staví Praha svou silnou diplomatickou přítomnost v zemi, která se snaží balancovat mezi Washingtonem, Bruselem, Moskvou a Pekingem.
Současná, rekonstruovaná podoba Českého centra v Bělehradě.
Česko se snaží Srbsko přitáhnout k mocenské západní ose.
Právě bělehradské centrum - jedno z 28 po celém světě - k tomu slouží.
Západní Balkán je dlouhodobě pro Česko strategickou oblastí a Praha se ji snaží integrovat do evropských struktur.
„Naše republika se v (českých centrech) prezentuje jako země, která za posledních 30 let prošla neuvěřitelnou proměnou, ze státu na samém okraji rozpadajícího se impéria v moderní sebevědomou zemi, která je nesrovnatelně vzdělanější, bohatší a krásnější,“ řekl při slavnostním otevření Fiala. Poté přišlo na řadu české pivo a dechovka.
Měkká síla
„Česká centra jsou nástrojem pro posílení a zefektivnění zahraniční politiky. To, co naše politika tradiční diplomacií sleduje, budeme posilovat skrze diplomacii veřejnou a kulturní,“ vysvětluje generální ředitelka Českých center Jitka Pánek Jurková.
Otevření Českého centra v Bělehradě. Po přípitku českým pivem zahrála i inovativní české dechovky HarMálek Orchestr.
Za jejími slovy se skrývá pojem měkká síla (anglicky soft power). Tento termín vnesl do mezinárodních vztahů americký politolog z Harvardské univerzity Joseph Nye v pozdních 80. letech.
Měkká síla doplňuje a někdy i může předčít tu tvrdou (hard power). Ta se běžně skládá z vojenských a ekonomických opatření.
V kontextu Spojených států si můžeme představit na jedné straně vojenskou přítomnost, třeba amerických vojáků a raket v Evropě, a na druhé touhu obyvatel sovětského bloku po džínech, Coca-Cole nebo fastfoodu McDonald's.
„Stát může dosáhnout svých cílů ve světové politice i díky tomu, že jej ostatní země chtějí následovat. Obdivují jeho hodnoty, následují jeho příklad a aspirují na jeho úroveň prosperity a otevřenosti,“ píše Joseph Nye v knize Soft Power: The Means to Success in World Politics z roku 2004.
Česká měkká síla.
Centrum v Bělehradě následuje tuto myšlenku. Snaží se srbskou veřejnost přitáhnout k „české úspěšné transformaci“ a tím snižovat vliv ruské propagandy v zemi.
Pokud Česko a potažmo Evropská unie nechce mít ve své blízkosti zemi inklinující k agresivní Moskvě, je právě toto centrum jedním z nástrojů.
Za sledováním české hokejové reprezentace, čepováním českého piva, kurzy českého jazyka, představováním českých úspěšným firem a propagací českých univerzit stojí právě tento princip.
V zemi, kde si podle posledního průzkumu veřejného mínění Mezinárodního republikánského institutu přeje vstoupit do Evropské unie „pouze“ 40 % občanů (nejméně z celého Západního Balkánu) a kde si 49 % Srbů myslí, že ruská agrese vůči Ukrajině je ospravedlnitelná, to je z českého pohledu zapotřebí.
