Historička architektury: Do Transgasu promítáme trauma, za které nemůže

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Smíříme se někdy s dědictvím poválečné architektury? Nebo budeme budovy z doby socialismu dál bourat? Do kin vstupuje dokument Architektura ČSSR 58–⁠⁠⁠⁠⁠⁠89, který se snaží připomenout některé z nejvýznamnějších budov té doby, vysvětlit filozofii jejich vzniku a přiblížit osobnosti, které za nimi stály.

„Musíme se s těmi budovami seznámit,“ říká historička architektury Radomíra Sedláková o poválečné architektuře. Tu podle ní definuje mimo jiné velkorysost, kterou dnes postrádáme.

Které budovy z let 58–⁠⁠⁠⁠⁠⁠89 nám budou nejvíce chybět? Které necháváme chátrat? A co jsou hříchy současné architektury? Nejen o tom mluví historička architektury Radomíra Sedláková.

Může být architektura komunistická?

Přiznám se, že tomu pojmu moc nerozumím. Nikdy se neříkalo architektura kapitalistická nebo otrokářská, tak nevím, proč se říká sousloví „architektura komunistická“. Doba není architektura. Architektura je stavba, která vzniká v určité době, dejme tomu v určitém slohu. V tomto případě by to byl mezinárodní sloh, velmi rozmanitá moderní architektura. Ale abych se vrátila k vaší otázce –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ komunistická architektura neexistuje. Je to architektura doby socialismu v Čechách.

Můžeme tedy architektuře let 58–⁠⁠⁠⁠⁠⁠89 přiřadit nějaké jiné přídavné jméno, kterým bychom ji vystihli?

Nejde to. Architektura z té doby byla velmi rozmanitá, a to i ve světě. Když opomenu takzvaný socialistický realismus, tak architektura všude po světě hledala, kam se má po válce odebírat. Po první světové válce to zvládla funkcionalismem a po druhé najednou byla v rozpacích.

Navíc se začaly objevovat nové materiály, nové konstrukce. Všude po světě vyrůstaly panelové domy, ve Spojených státech začínaly dřív než u nás. Jinak všichni hledali, jaký by mohl být výraz doby, která byla roztěkaná, měla spoustu politických neklidů. To všecko se v té architektuře odráží. Architektura prostě nemůže být jiná než společnost, která ji staví, čili hledat pro ni jednotný název je velmi obtížné.

Dát architektuře sahající přes tři dekády nějaké slohové jméno, na to je ještě brzo. Románskou architekturu pojmenovali kunsthistorici až v devatenáctém století, čili po 600 letech, tak ještě máme čas.

Proč pořád nedokážeme ocenit architekturu z téhle doby? Možná je to tím, že máme problém s celou tehdejší společností?

Ano. Máme problém s celou tou společností a promítáme si ho do tehdejší architektury. Navíc, ono je úplně obvyklé, že děti nemají rády práci svých otců. Funkcionalisté z hloubi duše nenáviděli secesi. Tvrdili, že všechny historismy bychom měli vymýtit. Architektura neskončí tím, že se mění datum, ale tím, že se změní společnost. Ve stavění je jistá setrvačnost. Takže jsme moc blízko. 35 let je moc brzo.

Ale je tady poznat generační rozdíl. Lidé mladší 40 let mají k poválečné architektuře daleko vřelejší vztah než ti starší. Nepromítají si do ní mizérii, kterou jim všichni vnucují, že v ní žili. Všichni říkají, že to byla hrozná doba –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a promítají si to do té architektury.

Proč vy si to do architektury nepromítáte? Vždyť jste v té mizérii žila taky, když to takhle zjednoduším.

Asi proto, že to je můj obor. Napřed jsem si myslela, že se té architektuře budu věnovat prakticky, pak jsem pochopila, že průměrných architektů má tahle země víc než dost, takže radši o tom budu psát –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ podle hesla, kdo neumí, učí.

Začala jsem se tomu věnovat a pochopila jsem, že architektura za to nemůže, že je potřeba hodnotit společnost. Protože společnost dává zakázku, řekne, kolik chce škol, jak mají být velké, řekne, kolik chce nemocnic, kolik chce bytů, kdo si smí postavit firemní budovu, kdo nesmí, kdo musí být v podnájmu… Socialistická společnost rozhodovala o penězích centrálně. Takže v rámci toho se ta architektura pohybovala způsobem naprosto úchvatným.

Když se mluví o tom, že 60. léta byla uvolněním v celé společnosti, tak se to v architektuře nádherně ukazuje. A ještě je tady jedna věc: architektura je postavený dům, ale k tomu, aby byl postavený dům, tak se musí napřed něco vyprojektovat, rozpracovat. V šedesátých letech se konalo velké množství soutěží. Existuje spousta projektů, které kdyby byly realizovány, byly by to stavby, které by udivovaly svou koncepčností.

Dáte mi příklad?

Třeba Věra Machoninová a její budova Podniku výpočetní techniky pro Holešovice. Představte si budovu, která má zvenku pásová okna bez členění, má kanceláře, které mohou být hromadné –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ čili openspace v šedesátých letech. A ta budova je soustředěna do své vnitřní dvorany, přes kterou prochází eskalátorová řada. 1967. Doba, kdy se začínalo uvažovat jinak. Machoninová byla v těsném kontaktu s tím, co se děje.

Pro Prahu se v té době navrhovala spousta hotelů. Bohužel nebyly postavené. Byla vypsána i úžasná soutěž na zástavbu území po Nádraží Bubny, která začínala na jednom nábřeží a končila téměř na protilehlém. Byla dokonce udělena první cena, ale tím to skončilo.

Co musíme udělat, abychom ty realizované budovy přestali bourat?

Především se musíme s těmi budovami seznámit. Musí tady být osvěta, i když to slovo nemáme rádi. Lidé musí být ke vnímání architektury vzděláváni.

Před lety mě požádali, abych v rámci karlovarského filmového festivalu udělala procházku kolem hotelu Thermal, protože dovnitř nás nepustili. Tenkrát byly diskuze o tom, komu bude hotel patřit, jak se bude rekonstruovat a podobně. Většinou byli na procházce karlovarští, hodinu a půl jsme chodili kolem hotelu Thermal a já jim vysvětlovala historii, urbanistické souvislosti i konstrukci toho domu. Vysvětlovala jsem i to, jak město hotel i prostředí kolem něj špatně využívá.

Tři pánové středního věku ke mně přišli po procházce a říkali: „My jsme odmalička vychovávání v tom, že Thermal je špatně. Nikdy nám nikdo neřekl proč, ale všichni nám říkali, že je špatně. Teď jsme konečně pochopili, proč tady má být věž, pochopili jsme, že stavba vůbec není špatná, že její okolí je špatně využíváno.

Připomíná to Transgas. Před demolicí byly všude holubí exkrementy, odpad…

Transgas je perfektní ukázka toho, jak dosáhnout zbourání budovy. Transgas postavil stát, postavil ho jako řídicí středisko tranzitního plynovodu a k tomu Ministerstvo paliv a energetiky. Špičková stavba z hlediska stavební technologie, vynikající z hlediska architektury. Pak se tam objevila VZP.

Dřív to bylo místo, kde bylo pekařství, u něj židličky a stolečky. To, co bylo pod úrovní chodníku, byla pěší zóna. VZP sem navezla auta, zmizela část fontány, začal se tam hromadit odpad –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ když nefunguje fontána, proč bychom tu uklízeli? Stejně je to takový divný prostor. Pak se tam objevila plynová kotelna, kontejnery na odpad –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ věčně otevřené. To prostředí bylo záměrně devastováno, takže pak ve chvíli, kdy se řeklo, že se to zbourá, spousta lidí si myslelo: bezvadné.

Mí studenti navrhovali, aby bylo v Transgasu muzeum architektury. To by bylo úžasné –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ muzeum architektury v tak unikátní stavbě. Tenkrát ale bylo prostě rozhodnuto, že ta stavba půjde pryč. Nejvíc mě mrzí, že ten, kvůli kterému se to zbouralo, už o to nemá zájem a nic se tam neděje. Ale já bych v danou chvíli řekla zaplaťpánbůh, protože když se v Česku zbourá stavba, která byla považována za ikonickou, zatím málokdy byla nahrazena něčím kvalitnějším. To je i případ Nákupního centra Ještěd v Liberci.

Co lidem ještě vadí na architektuře 58–⁠⁠⁠⁠⁠⁠89? Není na tom trochu jako moderní umění, které vyžaduje zapojení trochu jiných mozkových obvodů?

Lidé se nesnaží jí porozumět. Někdo jim řekl, že je to špatně, a oni tomu věří. Netýká se to jen architektury zmíněného období. V Praze na Národní třídě stojí dům, který v době svého vzniku proběhl mnoha zahraničními časopisy, ještě do roku ’89 byl považován za perlu české funkcionalistické architektury. Byl v něm exkluzivní výstavní sál, ve kterém se konaly za první republiky nádherné výstavy. Dneska je to ruina.

Pro většinu lidí je architektura: jdu do obchodu, jdu do úřadu. To, že ten dům je něco víc, je už nezajímá. Chybí nám vzdělání k architektuře jako takové. Kdybyste se lidí zeptali, co se jim líbí na barokní architektuře, také vám nejspíš nebudou schopni odpovědět.

Václav Aulický mluvil o Transgasu jako o výsledku víry v budoucnost. Platí to pro architekturu té doby obecně?

Šedesátá léta byla za prvé doba opravdu velkého politického uvolnění. Byť byla karibská krize, vypadalo to, že se svět bude rozvíjet přátelsky. Rozvíjela se technika, lidé vyletěli do vesmíru. Vypadalo to, že budoucnost bude dobrá. EXPO 58, první poválečné, mělo heslo: Za svět krásnější.

Navíc neznám architekta, který by chtěl stavět blbou stavbu. Každý architekt o stavbě přemýšlí jako o svém dítku. Je to jeho podpis, jeho vklad do společnosti. Jestli stavěl pro takovou nebo onakou společnost, to pro něj bylo vedlejší. Oni si tehdy mysleli, že jejich architektura je pro všechny lidi.

Navíc je třeba si uvědomit, že i úřady nebo státní instituce byly v té době mnohem velkorysejší než teď. Když byla vypsána soutěž na Československý pavilon pro EXPO 58, tak to bylo v dobách, kdy tady ještě dozníval socialistický realismus. Přesto tehdejší porota vybrala zcela unikátní, na tu dobu velmi moderní návrh.

Pavilon už nestojí. Nechali jsme ho v roce 1992 vyhořet. Jeho obrázky bychom našli maximálně u filatelistů, dostal se na známky. Ve své době budil údiv nejen v Československu, ale v celé Evropě. Pavilon získal zlatou medaili za architekturu. Celkem československá expozice přivezla asi 128 ocenění, většinou první ceny. Jednu velkou cenu jsme dostali i za švestkové knedlíky. Způsobilo nám to trochu problémy, protože jsme byli úspěšnější než Sovětský svaz.

O desetiletí později byla vypsána soutěž na dostavbu Emauz. Nikdo nevěděl, co do podmínek soutěže dát. Měl mít kostel kláštera v Emauzích jednu věž, dvě věže, různé věže? Architekt František Maria Černý, který soutěž vyhrál, se zachoval jako chytrá horákyně. Vyprojektoval dvě věže i jednu věž zároveň. Dokonale to symbolizuje dobu, kdy to bylo postaveno. Jsou to dvě rakety, které letí do vesmíru. Opět to vybrala porota, kterou bychom podezřívali z toho, že bude hledat socialistické znaky, ale zase se podařilo vytvořit něco ohromně nadčasového.

V dokumentu Architektura ČSSR 58–⁠⁠89 zazní, že architekti té doby pečlivě studovali západní trendy. Jakto, že to režimu nevadilo?

Oni nebyli zase tak hloupí, jak to vypadá. Západní architektonické časopisy chodily do všech projektových ústavů a architekti je bedlivě studovali. Někde se kradly, někde se schovávaly. Architekti také často vyjížděli do zahraničí. Když Machoninovi vyhráli třetí cenu v soutěži na dostavbu univerzity v Dublinu, odmítli peněžní cenu a raději si vymohli, že mohou cestovat po Evropě. Věděli, že vidět dům v reálu je něco docela jiného než na fotce.

Tedy komunisté nebyli tak hloupí, aby nevěděli, že kvalitní architektura je spojena s jinou společností, než byla ta na východě. Auta si koneckonců taky vozila ze Západu.

Jak je to se současností? Podařilo se jí odstřihnout od poválečného odkazu, nebo na něj navazuje?

Především se architektura dělá mnohem méně než předtím. Dříve do všeho investoval stát, který měl v sobě jistou dávku velkorysosti. Teď, když stát investuje, tak většinou špatně. Vidíme to na silnicích, železnicích… do bytů neinvestuje skoro vůbec.

Pak je tu ještě jeden problém. Když dříve architekti navrhovali budovy, tak přesně věděli, pro koho je dělají, budoucí uživatelé s nimi komunikovali. Dnes developeři staví administrativní budovy a neví, kdo se nastěhuje, jak bude prostor používat. Architekt má zadání, aby budova byla zajímavá, dobře se uplatnila na trhu. Ale to není zadání pro architekta. Jak mám udělat zajímavou budovu, když nevím, pro koho bude?

Myslím, že nejpříšernějším příkladem developerské architektury je Masaryčka. Vypadá jako velká výletní loď. Když se na tu budovu podíváte z Vítkova, máte pocit, že jedna taková obří výletní loď přijela k Masaryčce, teď tam zoufale stojí a neví, kudy pryč.

Není to symptom doby? Že budovy musí být víceúčelné, rychle se měnit?

Mnoho lidí vám řekne, že není univerzálnější budova než barokní palác. V něm můžete dneska udělat cokoliv, zatímco v té univerzální budově, která má sloužit kancelářskému provozu, protože stavíme hlavně kanceláře, je to trošku problematičtější. Co s nimi uděláme, až kanceláře nebudou potřeba? Veliký otazník nad budoucností kancelářských budov položil covid. Lidé pracovali z domova a ukázalo se, že to funguje. Společnosti, které vlastnily celé budovy, si najednou pronajaly jen dvě patra, víc nepotřebují.

Co s tím?

Nemyslím si, že je dobré koupit budovu, zbourat ji, a postavit místo ní novou. A pak je tu ještě jeden problém. Máme pocit, že musíme vozit architekty ze zahraničí. Není důležitá architektura, ale jméno. To mluvím o Masaryčce.

Zeptám se ještě jednou na kontinuitu po roce ’89. Opravdu jsme se od toho dědictví odstřihli?

Samozřejmě, že je tu kontinuita. Ale doba je úplně jiná. Já mám ráda Tančící dům. To byla taková první masivní PR aktivita investora ve vztahu k pražské veřejnosti. Nikoho tehdy nenapadlo, že by to třeba nemuselo být dobře. Ten dům je socha, plastika. Investor tomu tehdy věnoval pozornost. Dnes domům investoři pozornost nevěnují. Kdyby to dělali, nemohl by vzniknout dům Krystal, který ční nad zbytkem Vinohrad. Nemohla by stát Flow Building na Václavském náměstí. Dnes si investoři říkají: postavil jsem dům, pronajal ho, tečka.