Linda Bartošová: Slast už si nenechám nikým zkazit

„Mrzí mě, že se mi nedaří mužům vysvětlit, že jsou v tom s námi,“ říká Linda Bartošová, bývalá moderátorka, nyní autorka podcastu Slast, který zkoumá, co zatěžuje ženskou sexualitu a co ji naopak pomáhá osvobozovat.

Bývalá moderátorka České televize či pořadu Spotlight Aktuálně.cz před pár dny vydala první díl své nové podcastové série Slast. Ta vychází na stanici Českého rozhlasu – Radiu Wave – a zkoumá ženskou sexualitu.

„Sex nám může sloužit jako pole ke hře a k objevování,“ říká Linda Bartošová. „Můžeme v něm nacházet různé vrstvy identity, které v normálním životě řešit nemůžeme, protože se to nehodí.“ Bartošová jedním dechem dodává, že sexualita je nesmírně pestré pole, ve kterém se projevuje také dynamika moci.

Podcast ale budí velké diskuze. Debatuje se o tom, jestli podcast o sexualitě patří na veřejnoprávní médium, nebo o tom, jestli má adekvátní vizuál. „Netušila jsem, že jsme tak pruderní národ,“ myslí si novinářka.

Proč Linda Bartošová budí tolik emocí? A jaká byla její cesta od veřejnoprávní moderátorky až k novinářce a autorce na volné noze? Nejen o tom mluví v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

V době, kdy spolu mluvíme, vyšla teprve první epizoda podcastu Slast. Přesto už stačila vyvolat diskuze kvůli vizuálu nebo debaty o tom, co je veřejnoprávní. Sleduješ ty debaty? Přijde ti nějaká z nich podnětná?

Co jsem pochopila, tak se většina z této debaty odehrává na sociální síti X Elona Muska, kde já už nejsem nějakou dobu. Můj život je od té doby mnohem radostnější. Samozřejmě se ke mně ale něco dostává. Co vnímám asi jako potenciálně zajímavou rovinu té debaty, je to, co vlastně chceme a očekáváme od médií veřejné služby v dnešní době. Já jsem přesvědčená o tom, že do médií veřejné služby v dnešní době podcast, jako je Slast, naprosto patří.

Vnímáš ty argumenty, proč by tam být neměl? Nebo proč jsi přesvědčená o tom, že tam patří?

Protože o zdravé sexualitě je potřeba mluvit právě tak, jak to děláme my. To znamená empaticky. Do hloubky skrze příběhy lidí, v tomto případě mladých žen, které to zažívají, protože podcast je na Radiu Wave, což je stanice pro mladé lidi, kteří očekávají, že tam budou témata pro ně. Já se vsadím, že se plně nikdo neztotožňuje s celým obrovským obsahem vysílání České televize ani Českého rozhlasu, že to zkrátka nikdy nemůže být pro všechny. Právě proto, a je to i v kodexu a myslím, že i v zákonu o České televizi a o Českém rozhlasu, média musí nabízet co nejvíce diverzifikovanou nabídku obsahu pro různé věkové, genderové skupiny lidí, které v této zemi máme. Když někomu téma ženské sexuality a ženské sexuální svobody nepřijde zajímavé, je úplně v pořádku to neposlouchat a přejít k něčemu jinému.

Myslím, že podcastem přispíváme ke zdravé sexualitě mladých lidí. K tomu, aby znali svoje hranice, aby věděli, že jejich tělo je jejich a že na něj bez dovolení nikdo nemůže sahat nebo k němu nějak násilně přistupovat bez nějakých hranic, což víme ze statistik, že se děje, doporučuju třeba statistiky organizace proFem nebo poslední výzkum Národního ústavu duševního zdraví Czech Sex, tam vidíme opravdu alarmující čísla právě u té mladé věkové skupiny a u toho, kolik žen zažilo sexuální obtěžování.

Vypíchnu ještě jeden moment, který vyvolává diskuze. Některé lidi provokuje vizuál podcastu – možná zkusíme popsat, jak vypadá. Jsi na něm polonahá – nebo jak to říct – jsi na něm ty…

Výborně, já bych tady skončila. Jsem na něm já. Samozřejmě i to, jakým způsobem jsme ho dali do kontextu, provokuje. Ten podcast je o sexu, už z toho důvodu má trochu nějaký podtón sexuality. Ale reálně na něm mám opravdu jenom odhalená ramena. Já jsem netušila, že jsme tak pruderní národ.

Je to hrozné. Ale asi to vydýchám.

Promiň. Reálně si myslím, že asi dokážu pochopit, že to někomu přijde provokativní. Za mě je to velice vkusné, estetické. Koresponduje to s tématem celé série. Já na tom nic pobuřujícího nevidím. Fotky k tomu podcastu fotila skvělá fotografka Iryna Drahun, jejíž estetika je, řekněme, nemainstreamová. Kde jinde než právě na stanici pro mladé si můžeme dovolit vizuál, který nebude vypadat jako většina českých podcastů?

„Sex patřil chlapům.“ To je citace jedné respondentky tvého podcastu. Je Slast o tom, jak mohou ženy získat sex zpět?

Myslím, že chceme dodat sebevědomí mladým lidem, zejména tedy mladým ženám, ale vím, že podcast poslouchají i muži a chlapci. Já jsem za to velice ráda. Je úplně v pohodě o sexu, o intimitě i o pochybách otevřeně komunikovat. Pokud se mi něco nelíbí, tak to nemusím dělat pro potěšení toho druhého. Zdravý, konsenzuální sex tlumí riziko překračování hranic, případně sexuálního obtěžování či násilí. Musíme být otevření v tom, co je pro nás v pohodě a co ne, co se nám líbí a co ne. Mladým holkám a klukům jsme nedávali dost osvěty a bezpečného prostoru pro komunikaci o tom, jak vypadá zdravý sex plný oboustranné slasti.

Chtěla jsem do debaty vstoupit s tím, že sex může být hrozně fajn. Můžeme v něm objevovat různé vrstvy identity, které v normálním životě řešit nemůžeme, protože se to nehodí. Sex nám může sloužit jako pole ke hře, k objevování. Ale všechny mé respondentky, které dnes už mají spoustu věcí zaléčených a zahojených a svoje hranice znají, bohužel prošly nějakou špatnou zkušeností, což jenom dokládá statistiky, které jsou prostě alarmující. A když mi někdo bude říkat, že to není téma pro veřejnoprávní médium nebo že to vůbec není téma, tak já bych ho ráda odkázala na všechny tyhle statistiky a mám pocit, že je to přece úplně jasné, že o tom musíme mluvit.

Ale k tvé otázce. Ženská sexualita je zatížena mnoha předsudky, konvencemi a stereotypy o tom, že pokud jste třeba holka a máte ráda sex hodně a nechcete žít třeba v monogamním vztahu, tak je na vás něco špatně. Jsou tam takové ty čarodějnické archetypy žen, které se vymykají tomu středostavovskému modelu toho, jak bychom měli žít, jak bychom měli naplňovat svůj gender, jsou tam právě třeba stereotypy i v tom, že sex končí, když je uspokojen muž. To se stále děje.

Tady zvu muže do debaty. Mnoho mých respondentek mi říkalo, že se vše zlepšilo, až když jim do života vstoupil partner, který říkal: Co blbneš? Já chci, aby se ti to líbilo. To má být pro oba a tady třeba může zafungovat úplně skvěle ten mužský protějšek a říct: Sex si máš užívat i ty. Spousta z mých respondentek to hrozně dlouho neměla. Pojďme se ptát proč.

Tvé respondentky na své potřeby často přijdou až zpětně. Dá se poznat, kdy člověk podléhá společenským tlakům?

V té první epizodě jedna z respondentek mluví o tom, jak vlastně velkou část svého života performovala tu svou sexualitu, snažila se napasovat do nějakých hypererotických škatulek, které viděla třeba v pornografii nebo i v masové kultuře. Podlehání tlakům se dá poznat tak, že hrajeme, že nejsme autentičtí nebo autentické v tom sexu, což je vlastně paradox, protože kde jinde bychom měli být niterní, intimní, svoji a bez zatížení té společnosti? V jedné z epizod říkám, že sex, pokud je zdravý, může být jedno z mála polí v životě, kde se nemusíme kontrolovat, kde nemusíme hrát na výkon, kde nemusíme hrát někoho jiného.

V jednom momentu v podcastu mluvíš o vlastní vzpomínce. Sedíš na lavičce před svojí základní školu a říkáš: Tady jsem se málem rozešla s klukem a nakonec jsem se rozhodla, že ne, že by mu to ublížilo. Přemýšlím, jestli to neukazuje, že sexualita sahá mnohem dál a ovlivňuje, jak se chováme k druhým.

Rozhodně. Já myslím, že sexualita je nesmírně pestré pole, ve kterém se projevuje dynamika moci. To, jakým způsobem smýšlíme o světě, o sobě samých. Sex je mnohem víc než jenom nějaká kopulace nebo fyzický akt. Je to energie, moc, která hýbe i politikou atd., já myslím, že sex je prostě všude. O to víc jsem překvapená, že když o sexu mluví samy ženy, je to najednou problém, protože když o ženské sexualitě mluví muži, tak je to často úplně v pohodě. Sexualizujeme ženy naprosto běžně, ale když si to vezmou ženy v té debatě zpátky, tak narazí na obrovskou zeď.

Sexualita a to, jak je jakoby zmuchlaná patriarchální společností, vlastně ubližuje i chlapům. Já sám taky zjišťuju, jak málo chápu, co je pro mě sex. Strašně mě rozhodilo, když jsi řekla, že sex není o výkonu.

No, ideálně by neměl být. Přesně to jsou ty formulky patriarchátu, které si myslím, že opravdu negativně dopadají právě i na muže. Vidíme v pornu sexy svalnatého obra s velkým penisem, který jde do toho aktu s obrovskou energií a drajvem a je schopný to dělat celý den a celou noc. Kdo z mužů se s tímhle ztotožňuje? Je to absolutně nerealistické a mě hrozně mrzí, že se mi asi nedaří dostatečně vysvětlit mužům, že jsou v tom s námi. Jsem přesvědčená, že spousta toho hejtu pramení z hluboké nejistoty o vlastní pozici a třeba o vlastní sexualitě. Tohle místo jsme ještě nepojmenovali, nedokázali jsme se na něm propojit, aby muži pochopili, že to škodí i jim.

V podcastu se objevuje fráze „nikomu v sexu nic nedlužit“. Kdy sis uvědomila, že v sexu nikomu nic nedlužíš?

Docela pozdě, docela pozdě. Teď mi je 31. Řekla bych, že to uvědomění přišlo až teď, v posledním, už manželském vztahu.

Pamatuješ si ten zlomový moment?

Já bych to nazvala víceúrovňovou emancipací, která přišla s tím, že jsem přestala říkat ano na věci, které mi nedělají dobře nebo kde jsem v nějaké nerovné pozici, ať už v práci, v přátelských vztazích, nebo prostě ve všech možných interakcích, společenských, sociálních strukturách. S tím potom přišla i ta sexualita. Tady se opět dostáváme k tomu, že je to propojené na mnohem více úrovních než jenom to, že máme chuť na sex pudově, fyzicky, ale že do vlastního rozhodování, vlastního hlasu vstupuje mnohem více faktorů. U mě to přišlo asi jako takový celkový balíček sebevědomí, ke kterému jsem došla skrze studium genderových studií, skrze různé feministické autorky a knihy, skrze seriály, filmy, vlastní zkušenosti a skrze pocit, jak se cítím, když se za sebe postavím, a jak, když ne.

Momentů, kdy jsem se za sebe nepostavila a kdy jsem byla v nějaké pozici toho, kdo je méně v tom vztahu, už jenom z podstaty mého genderu bylo tolik, že já už prostě nechci. A nechci to pro všechny holky.

Máš pocit, že se společnost nachází na nějakém bodu zlomu, že ženská sexualita se mění, že se to třeba zlepšuje?

Myslím, že na té osobní úrovni ano, že opravdu je tady mnohem víc žen, které už nechtějí poslouchat, co mají dělat s vlastním tělem, jak mají zacházet se sexem, se svým životem, jaké mají mít vztahy na téhle úrovni. Mám pocit, že dorůstá generace, která už nechce, aby někdo rozhodoval o jejich tělech.

Pak tady ale máme nárůst konzervativního populismu, konzervativní politiky, omezování reprodukčních práv, sílící ultrakonzervativní křesťanské spolky atd., které si přejí vrátit nás o staletí zpátky. Tam hrozbu opravdu vnímám. Vidíme třeba teď na Slovensku, že gender pomalu začíná být zakázané slovo. Je to velice blízko, i proto si myslím, že takové pořady, jako je Slast, můžou vytvářet protistranu takovým názorům, o kterých si myslím, že prostě do moderní společnosti nepatří. Berou ženám těžce vybojované právo rozhodovat o vlastních tělech.

Kdy ses rozhodla, že pozici veřejnoprávní moderátorky vyměníš za autorku, která chce své názory dávat jasně najevo?

Pořád se snažím přijít na to, kdy to bylo. Když se zpětně ohlížím na tu dobu, kdy jsem se rozhodla odejít, dívám se na nějakou Lindu, kterou vlastně dodnes nechápu. Nevím, jak v sobě dokázala najít tu sílu a odvahu z takto prestižní práce odejít. Uvědomuju si, že to asi bylo fakt tou velkou únavou a taky tím, že jsem začínala pozorovat, že bych mohla nejenom prezentovat, předávat informace, ale že bych mohla autorsky o něčem přemýšlet.

S tím, jak jsem rostla, jak jsem se mnohem víc dívala do zahraničí na to, co tam vzniká třeba za projekty, za podcasty, jaké typy třeba publicistek, autorek tam jsou. Zmíním třeba Jiu Tolentino a mnoho dalších, prostě ženy, které jsou vnímány jako, řekněme, autorky, novinářky, publicistky a mluví o těch tématech, která mě zajímají, o kterých si čtu doma, ale o kterých možná logicky nedokážu nebo nemůžu mluvit v té veřejnoprávní televizi. Když jsem začala vidět všechny tyhle možné kouty jedné profese, už se mi nechtělo zůstávat.

Proč tě přitahují témata jako krása nebo sexualita?

Jednak mám pocit, že se jim tady zatím nikdo moc nevěnuje, a já se snažím zaměřovat se právě na věci, které ještě tolik nasvícené nejsou a u nichž nenajdeme osm dalších možných verzí a repríz. Kdybych třeba teď chtěla dělat true crime podcast, asi bych našla spoustu práce, která už byla odvedena. Témata, která mě zajímají, ale tady většinou autorsky zpracovaná nemáme. Přitom vstupují do života tolika lidí a konkrétně tedy tolika žen. A já to vím, protože mi píšou, že jim taková témata v tom veřejném prostoru i ve veřejnoprávních médiích chyběla. Navíc mě to hrozně baví. Je to důležité pro mě osobně, ale na společensky odborné, akademické úrovni to má tolik věcí, které můžeme zkoumat, o kterých se můžeme bavit. Prostě mě to nějak rozvibrovává.

Kdybys natočila true crime, mám pocit, že by to lidi stejně rozčilovalo. Čím to je, že lidi tak rozčiluješ? Možná už jsi na to odpověděla. Je to tím, že jsi atraktivní, a přesto chytrá.

Tohle se mi hodně přisuzuje a četla jsem to i v komentáři na Seznam Zprávách, že o sobě říkám, že jsem krásná. Nevzpomínám si, že bych to někdy řekla.

Takhle jsi to neřekla, ale před chvílí jsme se bavili o tom, jak je pro určité lidi těžké akceptovat hezké holky, které jsou chytré.

Tahle argumentační formulka toho, že já říkám, že jsem krásná. To, že jsem udělala sedmidílný podcast o kráse, neznamená, že o sobě říkám, že jsem krásná. Ale ano, já jsem spokojená se svým vzhledem, myslím, že to jako žena můžu říct.

Obecně si myslím, že panuje názor, že ženy mají být hlavně pokorné, slušné a vděčné. Ano, to je velice univerzální pravidlo, které v té společnosti platí. Já rozhodně nechci být neslušná, sprostá a nepokorná, ale zároveň si jako žena v této společnosti moc pokory dovolit nemůžu. Kdykoliv když jsem potřebovala najít sebevědomí třeba v nějaké náročné pracovní výzvě, tak mi nepomohla pokora, ale sebevědomí. To mi narozdíl od pokory v jistých fázích velmi chybělo. Pokory jsem naopak měla až moc. Divák nebo posluchač ze mě nemůže cítit nejistotu. Můžu mít emoce, ale člověk nesmí mít pocit, že se bojím zeptat na otázku. Takže mi pomohlo se co nejvíc natlačit do sebevědomí, i když tam nebylo.

Jak říká moje oblíbená postava Maddy v seriálu Euforie: Nejdůležitější je sebevědomí a je jedno, jestli ho předstíráš. Já jsem ho velkou část svojí kariéry předstírala. Teď už ho nepředstírám, teď už ho mám. Vlastně se teď cítím nejpevněji, jak jsem se kdy cítila. Tohle myslím, že lidi dráždí.

Díky poctivé terapii, na kterou chodím, jsem zjistila, že já vlastně rozčiluju lidi už od dětství. V lidech vzbuzuju emoce z různých důvodů, vlastně to asi nedokážu popsat, musela bych se zeptat ostatních, ale nedávno mi psala jedna moje milá tehdejší kamarádka z tábora, na který jsem jezdila každý rok. Psala: Přesně takhle na tebe ti lidé reagovali už tam. Nebála ses chodit do her, které byly pro kluky, zároveň jsi byla namalovaná. Tohle lidi vždycky rozčilovalo. Snažím se přijít na všechny důvody, proč to tak je. Ale poprvé v životě to přijímám. Snažím se to otočit do síly a říct si: Není úžasné, že mám možnost vzbuzovat takovou míru pozitivní i negativní vazby? Moje práce rezonuje, to nemůže říct každý – ani v českých médiích. To je obrovské privilegium. Nechala jsem si zkazit Krásu, polovinu toho podcastu jsem strávila v slzách a bylo mi hodně špatně, ale Slast už si nenechám zkazit nikým.