Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Stavba Berlínské zdi „započala“ v noci z 12. na 13. srpna 1961 rozdělením hranice města ostnatým drátem. Ten o tři dny později začala nahrazovat opravdová zeď. K její výstavbě, která se do historie zapsala jako symbol studené války, vedlo především poválečné uspořádání Evropy a imperiální sklony Sovětského svazu.
Magazín Seznam Zpráv
Cestování | Jídlo | Životní styl | Architektura | Historie
První fáze: sovětská blokáda Berlína
Poražené Německo bylo po druhé světové válce rozděleno na čtyři okupační zóny - americkou, britskou, francouzskou a sovětskou. Stejně tak byl rozdělen i Berlín. Ten se ale nacházel v samotném středu zóny, nad kterou měl nadvládu Sovětský svaz. Část města připadající spojencům, se dvěma miliony berlínských obyvatel, tak byla obklíčená sovětským vlivem a závislá na západních dodávkách.
Josif Stalin, tehdejší představitel Sovětského svazu, chtěl Berlín i Německo celé. S obnovou západní části země, a tudíž i poloviny její metropole, která byla naplánována podle Marshallova plánu, nesouhlasil. Dne 23. června 1948 tak uvalil na Berlín blokádu - do západní části města nechal zabránit přístupům po silnicích, železnici i vodě. Druhý den navíc Berlín odstřihl od elektřiny i dodávek potravin ze Západu.
Západní spojenci kvůli špatně sepsaným smlouvám mohli obyvatelům Berlína, kteří v sovětské zóně tvořili ostrov demokracie, pomáhat pouze letecky. Na pomoci odstřihnutým západním Berlíňanům se podílela spousta zemí, včetně například Kanady nebo soukromých leteckých společností.
Berlínská zeď v číslech:
- Stavba zdi: začátek 13. srpna 1961.
- Pád zdi: 9. listopadu 1989.
- Celková délka: 155 km.
- Délka mezi Východním a Západním Berlínem: 43,1 km.
- Délka mezi Západním Berlínem a Braniborskem: 111 km.
- Počet strážních věží: 302.
- Počet pohraničníků: 14 tisíc.
- Průměrná výška zdi: 3,6 m.
- Průměrná šířka zdi: 1,2 m.
- Počet zdařilých útěků: 5 075.
- Počet obětí při pokusu o útěk: Nejméně 138 lidí bylo zabito a 260 zraněno (čísla se v různých zdrojích liší).
Sověti se snažili leteckou pomoc Západu nabourat, v Berlíně dokonce zahájili rozsáhlou propagandu, ale marně. Blokáda byla neúčinná, a proto ji 12. května 1949 zrušili. Do západní části Berlína začala přijíždět první auta, o 11 měsíců později i vlaky. Ve stejném roce se Německo oficiálně rozdělilo na dva státy - západní Spolkovou republiku Německo (SRN) a Sovětským svazem ovlivněnou Německou demokratickou republiku (NDR).
Volný pohyb rozděleným městem
Ačkoli byl Berlín rozdělen, mezi jeho západní a východní částí docházelo k volnému pohybu obyvatel. V druhé polovině 50. let kvůli tomu odešlo velké množství východoněmeckého obyvatelstva na Západ. Netrvalo dlouho a touha lidí po svobodě vyvolala reakci německých komunistů.
Východní Německo totiž mezi lety 1949 a 1961 opustily asi tři miliony lidí. Byli to hlavně studenti nebo kvalifikovaní pracovníci, což ekonomice země přinášelo velké ztráty. Nejsnáze se východní Němci mohli na Západ dostat právě přes Berlín - hranice tudy totiž vedla přímo středem města, a byla tak poměrně složitě kontrolovatelná.
Komunistický vůdce NDR Walter Ulbricht proto vybízel Nikitu Chruščova, tehdejšího představitele Sovětského svazu, aby Berlín sjednotil, a to třeba i za použití síly. Chruščov proto Spojeným státům, zejména prezidentovi Johnu Fitzgeraldu Kennedymu, hrozil „mírovou smlouvou“, která měla obě německé republiky sjednotit.
Američané však byli ochotni bránit svá práva, a to i vojenskými prostředky. Kennedy pak v televizním projevu 25. července 1961 prohlásil, že jsou Spojené státy odhodlány udržet status quo Západního Berlína a přístupových komunikací k městu.
Chruščov proto musel jednat. Mírové smlouvy byly ale v kontextu studené války odloženy, protože si Sověti uvědomovali americkou dominanci v oblasti jaderných zbraní. Začalo se tak hledat jiné řešení.
Stavba zdi ze lží a betonu
Ještě v červnu roku 1961 řekl Ulbricht novinářům, že „nikdo žádnou zeď stavět nehodlá“. Netrvalo však dlouho a v srpnu téhož roku dostal od Chruščova povolení, jehož předmětem nebylo nic jiného, než její výstavba.
Berlín tak pár dnů nato protnul ostnatý drát, který později nahradila 155 kilometrů dlouhá zeď. Zeď, která ohraničila Západní Berlín a oddělila ho od NDR. Východoněmečtí vojáci přes noc přehradili tramvajové koleje, zazdili vstupy do berlínského metra, rozdělili ulice a zároveň i tisíce lidských osudů.
Betonová hranice dosahovala výšky až pěti metrů. Zakončena byla ostnatým drátem a střežena strážními věžemi, střílnami a minami. Do 80. let 20. století se systém zdí, elektrifikovaných plotů a opevnění táhl 45 kilometrů přes Berlín, dalších 120 pak kolem vnějších hranic Západního Berlína. Komunisté navíc zeď neustále inovovali, aby zamezili pokusům o útěk Východoněmců na její druhou stranu.
Pád Berlínské zdi: mohl za to omyl
Zeď rozdělovala město dlouhých 28 let. A ačkoliv se o její pád zasloužila spíš náhoda, podnebí konce 80. let politickým změnám nasvědčovalo.
V listopadu 1989 se německý režim už několik měsíců rozpadal. V Sovětském svazu navíc v pozici prvního generálního tajemníka stanul Michail Gorbačov, který prosazoval perestrojku a postupné uvolňující reformy Východního bloku. Z Východního Německa také v létě tohoto roku uprchly desítky tisíc Němců přes západoněmecké ambasády v Československu i Maďarsku.
Osud Berlínské zdi nakonec rozhodla jedna jediná tisková konference. Ta se odehrávala 9. listopadu 1989 v sálu východoberlínské Mohrenstrasse a předcházel jí sjezd Jednotné socialistické strany Německa (SED).
Na sjezdu se jednalo mimo jiné o možnosti, že by soukromé cesty z NDR do zahraničí kvůli návštěvám rodinných příslušníků mohly probíhat bez dokumentů. Východoněmecký politik Günter Schabowski, který vystoupil na tiskové konferenci, pak dostal přímo u pultíku do rukou papír s čerstvě dokončeným ujednáním. Nevěděl však, že je to jen návrh, nikoli hotové stanovisko.
„Soukromé cesty do zahraničních zemí mohou probíhat bez dokumentů, za účelem návštěvy rodinných příslušníků…,“ přečetl Schabowski do mikrofonu. A po dotazech novinářů to prohlásil za daný fakt, který dle něj „začíná platit okamžitě“.
Netušil, že tím strhne lavinu. Po tiskové konferenci, kterou ve večerních zprávách odvysílaly západní televizní stanice, se k hraničním přechodům začali scházet Berlíňané. Hlídači se samopaly jen stáli a nechali Němce přes zeď, která je téměř tři desítky let rozdělovala, volně procházet.
V dalších dnech se už obyvatelé jedné z největších evropských metropolí společně pouštěli do demontáže zdi. S pádem Berlínské zdi pak nakonec padla i celá železná opona a Východní blok se zhroutil.
Zbytky a památníky na Berlínskou zeď
V německé metropoli se stále nachází několik zachovalých částí Berlínské zdi, která město po dobu 28 let rozdělovala. Mezi ně patří například:
East Side Gallery
Nejdelší zbývající úsek zdi o délce 1,3 kilometru se nachází u řeky Sprévy. Její východní stranu pomalovalo 118 umělců z 21 zemí, proto se jí přezdívá nejdelší galerie pod širým nebem. Z East Side Gallery pochází i známá malba Honeckera a Brežněva při bratrském socialistickém polibku od Dmitrije Vruleba.
Bösebrücke
Hraniční přechod u Bornholmer Strasse byl prvním místem, kde se zeď 9. listopadu večer otevřela. Podél Bornholmer Strasse na severu se rozkládá pustina lemovaná bývalou bezpečnostní zdí Hinterland a zahrádkářskými koloniemi. Cestu kolem zdi zde lemuje více než 100 okrasných třešní. Byly darem japonského obyvatelstva z roku 1990 jako výraz sympatií Japonců ke sjednocení Německa.
Památník Berlínské zdi na Bernauer Strasse
Památník na Bernauer Strasse je rozsáhlým muzejním areálem. Součástí je také zachovalý úsek zdi, strážní věže a takzvaná mrtvá zóna - střežený úsek mezi zdmi.
Potsdamer Platz
Několik zbytků zdi se nachází také na Postupimském náměstí. Okolí zdobí informační tabule, které historii místa vykreslují v době rozděleného Berlína.
Checkpoint Charlie
Checkpoint Charlie byl v období studené války nejznámějším hraničním přechodem. Dnes se na místě nachází kopie původní tabule s nápisem ve čtyřech jazycích, která lidem připomínala, že opouštějí americkou část města a vstupují do části té sovětské a naopak. Na místě je také kopie první strážní budky z roku 1961.