Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Osmadvacetiletý Jakub Šolc je milovník hor a vodních toků, dálkových trailů a ultralehké výbavy na treky. Přešel Pyreneje, celé Alpy na délku nebo stezku ze Slovinska až do Severní Makedonie. Pracuje a trvale žije na cestě ve svém obytném autě, kterému říká Felix.
O dálkových přechodech hor a o životě na cestě přednáší, například na Festivalu Obzory, a píše blog a své zážitky rád sdílí s lidmi také na sociálních sítích. Rozhovor poskytl Seznam Zprávám před odletem do Chile.
Zaujalo mě, že žijete v obytňáku. Cestujete s ním i na treky?
To jsem zatím udělal jednou na více než 8000 kilometrů dlouhé cestě kolem Pyrenejského poloostrova. Jel jsem Felixem (obytňák Volkswagen Transporter T4 Syncro, pozn. red), pak jsem někde zaparkoval, dal jsem si týdenní okruh a pokračoval jsem zase dál. Surfoval jsem nebo psal a zase jsem přejel na jiný trail. Dá to člověku úplně jinou míru svobody v tom, že může spát a celkově fungovat, kde chce.
Když jsem se pak vrátil, začal jsem pracovat jako šéfredaktor outdoorového časopisu. Najednou jsem mohl díky životu v autě pracovat kdekoli a zároveň být finančně v plusu. Bylo to digitální nomádství s vanlifem (život v dodávce, pozn. red.) dohromady a to je zase dílčí svoboda v rámci života v systému.
A co vlastně děláte za práci dnes, čím se živíte?
Aktuálně jsem na volné noze s tím, že se primárně věnuji svým projektům. Do května jsem dělal toho šéfredaktora, předtím jsem učil zeměpis na gymnáziu. Vydělal jsem si nějaké peníze do zásoby a pak jsem skončil, abych se mohl víc věnovat chození. Jelikož moc neutratím a bydlím v obytňáku, je to docela v pohodě a věnuju se víc rozvoji vlastního projektu, tedy Kubojovým cestám a přednáškám.
Vaše životní náplň je tedy dálková chůze a sdílení…
Aktuálně ano a neskutečně si to užívám. V létě jsem měl docela fofr, protože jsem šel z jednoho trailu do druhého a z toho druhého zase do třetího. Aktivní jsem hlavně na instagramu a na facebooku, kde pravidelně reportuju své cesty, hodnotím výbavu, občas dávám nějaké recenze nebo sdílím videosestřihy. Na jaře a na podzim pak dělám přednášky pro veřejnost.
To vás neotravuje, během cestování ještě myslet na sdílení?
Trošku jo, bere to hodně času, ale ve výsledku mě to víc baví, než štve. Pamatuju si, že když jsem začal cestovat, tak jsem najednou zažíval věci, které třeba nezažívají všichni v mém tehdejším okolí. Toužil jsem po tom, že jednou budu o svých cestách psát. Začal jsem psát pár statusů, lidem se to líbilo, založil jsem vlastní cestovatelský blog a teď už nejde přestat.
Magazín Seznam Zpráv
Cestování | Jídlo | Životní styl | Architektura | Historie
Vy už chodíte sedm let – co se vám během tak dlouhých cest honí v hlavě?
To se vyvíjí. Jinak je na tom člověk, když jde první trek a když jde pátý, desátý… Na tom prvním si tolik nevěří a spíš chce zkusit, jestli to zvládne, jestli to má smysl a bude ho to bavit. A když tomu pak propadne jako já, tak je to najednou závislost na prožívání svobody a euforie. Je to touha po tom, žít tenhle jednoduchý svobodný život plný nových vjemů a splněných snů.
Nicméně není to vždycky jenom růžové. Pamatuju si pocity úzkosti z toho, že jsem sám, že tam nejsou žádní lidé. Na druhé straně si pamatuju pocity, jak běžím a příjemně mě mrazí v zádech. Pocity se střídají a postupně, jak člověk hikuje déle, zůstává už jenom to dobré a úzkosti ze samoty už několik let nemívám. Rád bych taky zmínil důležitou skutečnost – prožívání přítomnosti. Na dálkovém trailu jsem mnohem víc přítomný než v městském režimu.
Důležité je se asi naučit dávkovat denní porci kilometrů…
Pro práci s vlastní psychikou je dobré nedávat si na začátku velké cíle. Neříkat si: Mám před sebou 800 kilometrů a nevím, kolik dní to půjdu. Je lepší si říct, kam můžu ten den reálně dojít, kde si můžu dát pivo nebo koupit jídlo, vykoupat se v jezeře, užít si hezký výhled z nějakého kopce a vlastně se motivovat každým dalším krokem k tomu, co mě může potěšit.
Čím je člověk zkušenější, tím je to snazší. Už vím, kolik fyzicky zvládnu ujít kilometrů v určitém terénu. A když mám mapy a vím, co od sebe fyzicky i psychicky čekat, už si potom jen plánuju jídlo a vodu. Spaní řeším většinou na poslední chvíli tam, kam zrovna dojdu. Jsou dny, kdy ujdu víc a mám málo přestávek. A jsou zase dny, kdy uvidím hezké ledovcové jezero, krásné panoráma, tak tam hodinu a půl ležím, koukám a přemítám nad světem a životem.
Máte potřebu si to vše nějak zaznamenávat?
Primárně jde o fotky a videa, nic si nekreslím ani nemám žádný deníček, protože to jsou další gramy navíc a každý gram se počítá. Všecko si píšu do mobilu nebo používám diktafon. Jsou myšlenky, které člověka napadnou jenom při chůzi.
Tipy Jakuba Šolce: nejlepší trasy pro začátečníky
- Stezka Českem. Založil ji Martin Úbl s kamarády na základě svých zkušeností ze zahraničních treků. Má 2000 kilometrů, malé převýšení a civilizaci všude na dosah.
- GR 11 Senda Pirenaica. Pokud vás baví chůze a máte rádi přírodu, tady uvidíte nejhezčí hory v Evropě. Délka 830 kilometrů, 40 tisíc metrů stoupání.
- Camino Francés. Pokud máte rádi spíš poutě, lidské příběhy a nechcete se trmácet do kopců. Délka 900 kilometrů, 27 tisíc metrů stoupání.
- Kungsleden. Můj první trek v jedné z posledních evropských divočin. Z hlediska náročnosti poměrně jednoduchý, nicméně s minimem civilizace i signálu. Délka 450 kilometrů, 11 tisíc metrů stoupání.
- Cesta hrdinů Slovenského národního povstání (SNP). Nádherné výhledy, divoké lesy. Délka 760 kilometrů, 30 tisíc metrů stoupání. Vede přes celé Slovensko.
- Spousta krásných treků je i v Alpách, kratší treky jsou i na ostrovech ve Středomoří.
Hodně cest jste absolvoval po vytyčených trasách. Chodíte i mimo ně?
Ze začátku jsem chodil jenom vytyčené trasy a byl jsem rád, že jsem je vůbec zvládl. Pak se to nějak překlopilo. V tomto ohledu byl pro mě zlomový projekt Tisíc mil pěšky přes Balkán, který jsem absolvoval v roce 2020. Tam jsem chtěl víc než jenom základní trasu Via Dinarica, tak jsem si to ještě protáhl do Kosova a Severní Makedonie a přidal jsem si i nějaké ty vrcholy.
Když jsme pak s parťákem Fikim přecházeli podruhé Pyreneje, upgradovali jsme trasu HRP (Haute Randonnée Pyrénéenne, pozn. red.). V místech, kde vede moc civilizací, jsme šli ještě víc do divočiny, přidali jsme exponované hřebenovky a tři nejvyšší vrcholy Pyrenejí. Teď tedy jde spíš o to, že nějaký existující trail může udávat směr a já se na něj buď napojím, nebo nenapojím. Rád využívám různé boční trasy, izolované vrcholy, hřebenovky nebo třeba chůzi offtrail, tedy mimo jakoukoli existující stezku, v úplně čisté přírodě. To je zase úplně jiný zážitek a nejvíc mě baví, když to můžu kombinovat.
Používáte tištěné mapy?
Ne, to jsou další gramy navíc. Používám jenom telefon a offline Mapy.cz, protože to je nejlepší mapový podklad na světě. Používají ho mimochodem nejenom Češi – viděl jsem je u spousty cizinců, které jsem potkal. Mají skvěle zpracovaný topografický podklad a turistické mapy, takže si vždycky stáhnu do mobilu offline mapu, natrasuju si cestu nebo jdu jenom podle směru – tak se dá taky jít. Dnešní mobily jsou navíc už odolné proti vodě, takže se nemusím bát, že bych byl najednou úplně bez mapy. Když jsme u těch map, ty mě fascinují už odmalička. A byl to i jeden z důvodů, proč jsem šel studovat obor geografie a kartografie.
Takže si rád v mapách hledáte trasy?
Rád si v mapě procházím cestu dopředu, protože mě vnitřně stresuje, když nevím, kde jsem. Je to takový těžce popsatelný úzkostlivý pocit. Když jdu krajinou, zároveň si v mapě promítám, kde jsem vůči slunci, okolnímu reliéfu a dalším krajinným prvkům. Vždycky mám nabitý mobil, mám s sebou powerbanku a mám jasno v tom, kdy dojdu někam, kde si to budu moc dobít.
Je na trekových trasách vůbec dost nabíjecích míst?
I na dlouhých přechodech se vždycky najde místo, kde si můžete dobít mobil a powerbanku. Třeba v Alpách, když půjdete 20 nebo 25 kilometrů denně, každé dva tři dny dojdete někam, kde je zásuvka. V Pyrenejích třeba jednou za tři až čtyři dny. V Evropě máme tu civilizaci vždycky nějak blízko. Do Chile budu mít dvě powerbanky – dohromady s 30 tisíci miliampérhodinami, což by mělo stačit na osm až deset dní.
Kdo je Jakub Šolc
- Fyzický geograf, milovník hor a vodních toků, dálkových trailů a ultralehké výbavy na treky, kterou testuje pro značku Pod 7 kilo.
- Po českých a evropských stezkách nachodil za posledních sedm let téměř 12 000 km.
- Absolvoval například trojnásobný přechod Pyrenejí (třikrát více než 800 km), přechod alpského oblouku (2050 km), Via Dinarica Trail ze Slovinska protažený až do Severní Makedonie (1620 km) a řadu dalších kratších treků.
- Pracuje a trvale žije na cestě ve svém obytném autě, kterému říká Felix. Pracoval jako šéfredaktor Světa outdooru nebo učitel zeměpisu.
- O dálkových přechodech hor a o životě na cestě přednáší a píše blog Kubojovy cesty.
Používáte nějaký fígl, aby vám telefon vydržel co nejdéle?
Nabíjím ho do 80 procent, to je klíčové. Protože když se nabíjí do 100, mezi 80 a 100 procenty jsou největší ztráty. Taky je ideální nevybíjet ho moc, aby se baterka příliš neopotřebovávala. Udržuju ho většinou mezi 20 a 80 procenty. Mám pořád zapnutý letový režim a snížený jas displeje. U map nemám zapnuté kontinuální sledování polohy, což by bralo spoustu energie a navíc by to nebylo tak přesné. Používám taky outdoorové hodinky.
Proč hodinky, když máte telefon?
Mají mnohem menší spotřebu energie, solární nabíjení a sledují více parametrů mé trasy nebo mého těla. Mám zapnutou aktivitu a sleduju nadmořskou výšku, nachozené kilometry, nastoupané a sklesané výškové metry nebo průměrnou rychlost. Aktivitu si pak uložím a mám přehled.
Když vyrážíte na cestu s někým, není to pro vás náročné?
Mě baví jednou začas vyrazit sám, ale opravdové emoce a euforické chvíle jsem zažil spíš s dobrým parťákem. Teď je můj dobrý parťák moje přítelkyně, takže to je skvělé.
Sestřih zajímavých momentů z cest:
Najít dobrého parťáka na takové cesty asi není jednoduché, že?
Samozřejmě najít vhodného parťáka na thru-hiking (dálkové pochody bez přerušení, pozn. red.) je strašně těžké. Toho nepoznáte jen tak v hospodě. Potenciální neshody neodhalíte ani během třídenního treku. Když jdou spolu dva chlapi, kteří mají stejné zájmy, dokážou docela dobře fungovat. Je ale dobré nastavit si předem pravidla. Když jde člověk sólo, nemusí nic řešit. Na druhé straně, když má nějaký splín nebo krizi, parťák ho z toho vytáhne. Na každé variantě je něco dobrého.
Takže tedy raději chodíte ve dvou.
Nejdelší treky bych šel spíš ve dvou, protože jak pravil americký dobrodruh Christopher Johnson McCandless: „Štěstí je vskutku opravdové, jen když se sdílí.“ Když jsem sám, tak se mi navíc stýská po kamarádech nebo po přítelkyni, já jsem docela „stýskací“ typ. Po čase by mě pak štvalo, že nejsem s nimi. Ale zase dělám něco, co mě extrémně baví, takže je to vnitřní rozpor dvou světů – domácích jistot versus neobjeveného dobrodružství. A ideální je cesta středem, což je ve dvou s ideálním parťákem.
Já ale vidím problém třeba v tom, jak sladit tempo chůze…
Tempo je klíčová věc. Pokud mají parťáci úplně jiné tempo, tak je to dlouhodobě neudržitelné, protože každý chce pak dojít někam jinam. Co se týká odboček třeba na nějaké kopce, tam je dobré si říct, jaké máme pojetí, jak to chceme dělat, co chceme vidět a tak dále. Třeba v Pyrenejích s parťákem jsem naplánoval trasu, on pak řekl, co by bylo ještě dobré zahrnout. Měli jsme o tom diskuzi a vytvořili jsme příjemný kompromis, kterého jsme se drželi. A když se nám oběma líbila nějaká hora, tak jsme na ni šli. A když se dva neshodnou, tak je dobré vymyslet kompromisní cestu, pokud je samozřejmě s tím člověkem řeč. To je fakt obrovská psychologická sonda.
Sedm věcí, které Jakub Šolc doporučuje nepodcenit před žádnou větší výpravou
- Příprava: Proč jdu. Co od toho čekám. Do jakých podmínek jdu. Co skutečně potřebuju.
- Vybavení: Když si ho dobře promyslíte a investujete do kvalitního ultralight vybavení, udělá vám neuvěřitelnou službu. Neztrháte se a navíc se nebudete muset draze ubytovávat v horských chatách, penzionech nebo kempech.
- Boty: Absolutně nejdůležitější položka celého vybavení. Zapomeňte na pohorky a vybírejte nízké prodyšné boty bez membrány. Nezapomeňte na kvalitní merino ponožky. Výhodou jsou prodyšné návleky na boty.
- Trekové hole: Ulehčují kloubům, zlepšují stabilitu, pomáhají při brodění řek, poslouží jako obrana proti psům a udržují tempo chůze. My, kteří řešíme každý gram, stavíme pomocí trekových holí i stan.
- Stan: Stačí ultralehký jednoplášťový stan nebo tarp – ultralehká plachta. Já používám verze s podlážkou, kde je i moskytiéra, protože je mi nepříjemné, když mě v noci budí hmyz.
- Fyzická příprava: Není úplně nutně potřeba, ale já sám to dělám. Prvních přibližně pět dní na treku tělu trvá, než si zvykne. Dva týdny před trekem běhám tak čtyřikrát týdně maximálně půl až tři čtvrtě hodiny. Obecně je před trekem dobré posílit svaly, ale neztratit tukové zásoby.
- Lékárnička: Dobře vybavená outdoorová lékárnička se vám bude hodit. Já osobně si přidávám i prášky na bolest hlavy, bolest v krku a průjem či antibiotika. Je dobré mít s sebou i mastičku na tlumení bolesti a zmírnění otoků. A přibalte si i vazelínu, je dobrá na otlačeniny na nohou.
Mě ještě fascinuje, že máte na zádech tak malou váhu.
Přes Alpy nebo Pyreneje jsem šel s batohem, který měl základní váhu pět a půl kila. To je bez jídla, bez vody, bez spotřebovatelných položek a bez toho, co má člověk na sobě. Věnuju se ultralight backpackingu, což znamená, že se snažím ty dlouhé vzdálenosti procházet s co nejlehčím batohem. Na každé položce se dá vždy něco ušetřit, a když vyrazíte s ultralight výbavou, máte najednou v mysli více prostoru na prožitek, a ne na bolest.
Vypracoval jste si nějaký ideální jídelníček?
To se vyvíjí časem a zkušenostmi, nicméně ideální jídelníček nemám dodnes. Různá jídla se člověku po čase stejnak znechutí a musí je nahradit. Na dálkovém treku brzy každý zjistí, že má najednou ohromný hlad, protože kalorický výdej je dvojnásobný, někdy trojnásobný oproti běžnému fungování. Adekvátně stejný proto musí být i příjem.
Co tedy s sebou nosíte?
Sušené maso je dobrá věc, je lehké a má hodně bílkovin. Snažím se brát si s sebou i lyofilizované jídlo (jídlo sušené mrazem, pozn. red.), do něj se dá horká voda, počká se deset minut a může se jíst. Pak různě cestou nakupuju těstoviny, pesto, tuňáka, různé omáčky, kuskus, bramborovou kaši, instantní polévky, bagety, paštiku… Klíčová ingredience je olivový olej, ten si dávám do všeho.
Člověk si musí plánovat víc jídla, ideálně nějaké svačinky mezi hlavními chody, které dají energii navíc – čokoláda, oříšky… Mám rád hroznový cukr nebo obecně bonbony, čokoláda funguje skvěle. Po několika týdnech tělo potřebuje mnohem víc hořčíku, mnohem víc soli. Hodí se taky doplňky stravy, jako třeba kolagen, aby klouby dlouhodobě fungovaly, jak mají. Když pak z divočiny dojdu do civilizace, dám si velký burger. A je to vždycky ten nejlepší burger v životě.
Jak to je s vodou? Voda je dost těžká.
Přesně proto nosím filtr na vodu a filtrační láhev. Díky tomu, že na mapě vidím potůček, vím, že si tam naberu vodu a nemusím ji nosit z města. Filtr odstraní mechanické nečistoty, bakterie i prvoky. Nafiltruju s ním klidně i tři litry vody za minutu. Někdy piju vodu přímo přes filtr, který mám nasazený na obyčejné PET lahvi. Celkově když jdete podle potoka nebo v horách, kde je hodně vody, nemusíte vůbec řešit zásoby vody. Spoustu váhy v batohu člověk ušetří jen přípravou a plánováním.
A to ostatní vybavení?
To by bylo na knihu. Nicméně opět se to u mě vyvíjelo s přibývajícími zkušenostmi. Hned po mém prvním dálkovém treku v roce 2017 jsem objevil ultralehké materiály a naučil jsem se brát si s sebou jenom to, co je účelné a co opravdu potřebuju. Kdybych to neřešil, tak některé projekty ani nejdou zvládnout, případně jen stěží. Nepůjdete po izolovaném úzkém skalním hřebeni ve třech tisících metrech s těžkým batohem. Díky ultralehkému vybavení se i lidé, kteří na tom nejsou fyzicky třeba až tak dobře, podívají do míst, kam by se jinak nikdy nepodívali.
Jakou cestu máte v plánu v nejbližší době?
V půlce listopadu odlétám na pět měsíců do Chile. Půjdeme s kamarády Ivanem a Daníkem ze Santiaga směrem na jih a uvidíme, kam až nás během toho půl roku počasí a přírodní podmínky pustí. Původní plán sice byl 7000 kilometrů a 11 měsíců přes Chile, ale potkal jsem skvělou holku a najednou jsem zjistil, že nechci být takhle dlouho bez ní. Kamarád Ivan tedy vyrazil sám už v červnu a nyní má za sebou už 3000 kilometrů dlouhý sólo přechod pouště Atacama.