Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Bratři Jaroslav a Miloslav Štěpánkové našli jako kluci v polovině padesátých let 20. století na půdě rodinného domu ve Zlaté Olešnici parádní modrý stejnokroj. Na výložkách se blýskaly tři hvězdy olemované zlatými prýmky. Vzápětí objevili ve skříni ještě něco, z čeho se jim tajil dech – vojenskou pistoli, šestiranný kolt a náboje. Začali tušit, že jejich táta není ledaskdo.
Ale jen tušit. Miloslav Štěpánek starší jim totiž nikdy nevyprávěl, jak během druhé světové války bojoval proti nacistům. Jak hned na jejím začátku utrpěl na letišti v polském Deblinu těžká zranění, kvůli nimž musel později ve Velké Británii sloužit v pozemních složkách RAF ‚jenom‘ jako meteorolog. Jak ho komunisté poslali v hodnosti podplukovníka po převratu v únoru 1948 do civilu a navrch do vězení. Jak mu znemožnili těsně před koncem studia získat titul doktora přírodních věd. A jak pak musel v padesátých letech v textilce opravovat porouchané záchody.
Magazín Seznam Zpráv
Cestování | Jídlo | Životní styl | Architektura | Historie
„Otec zemřel v roce 1979 a strašně mě mrzí, že jsem se ho nikdy neptal, co zažil jako letec za války, před ní a po ní. Něco jsme se s bratrem doslechli od maminky, něco z vyprávění lidí z jeho blízkého okolí nebo jejich potomků,“ říká šestasedmdesátiletý Jaroslav Štěpánek. „Po roce 1989 zmapovali jeho vojenskou kariéru historici. Sám od sebe nám ale táta neřekl vůbec nic. Věděli jsme o něm pouze to, že byl voják,“ dodává.
Mamince shazoval z letadla věci na vyprání
Pozdější válečný hrdina Miloslav Štěpánek se stal pilotem už za první republiky. Po vyšší textilní škole v Brně vystudoval v první polovině třicátých let Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. A už tehdy udivoval okolí svým leteckým uměním.
V rámci výcviku se občas se svým letadlem vydával z letiště Kbely do rodných Krkonoš. „Zakroužil nad rodnými Pasekami nad Jizerou a shodil tam své mamince balík s věcmi na vyprání. Někdy jí ho prý i předmáčel, protože spadlo do Jizery,“ prohlašuje Jaroslav Štěpánek.
Pak odletěl nad Zlatou Olešnici, kde bydlela jeho dívka, ze které se později stala jeho manželka. „Zamával ve vzduchu křídly a hned věděla, že ji zdraví její Míla. Chodil taky s kamarády do hospody Prdek v Pasekách nad Jizerou a vsadil se, že až napadne sníh, udělá vedle na pláni koly od letadla drážky. Sázku vyhrál a mezi lidmi se o tom mluví dodnes. O tátově kousku u Prdku jsem slyšel od jednoho pána v příchovické restauraci U Čápa,“ vypráví letcův syn.
Na podzim 1938 připravila dohoda čtyř mocností Československo o pohraniční oblasti obývané převážně sudetskými Němci. Za půl roku obsadilo Německo zbytek republiky a Miloslav Štěpánek se rozhodl bojovat za svobodu své okupované vlasti v cizině.
V létě 1939 překročil hranice do Polska, kde chtěl jako pilot přispět k jeho obraně před Hitlerovými nacisty. Po porážce Polska a jeho rozdělení mezi Německo a Sovětský svaz se však ocitl s dalšími československými letci na území Volyně, ovládané Moskvou. Žili tam v rodinách u volyňských Čechů. „Táta je tam dokonce učil hře na housle, kterou sám dobře ovládal,“ říká Jaroslav Štěpánek.
Dopisy svědčí o touze bojovat s nacisty
Na jaře 1940 umístili Sověti československé vojáky do táborů v Orankách a později v Suzdalu. V pozůstalosti po Miloslavu Štěpánkovi, roztříděné díky jeho pravnukovi Davidovi, se dochovaly dopisy, v nichž českoslovenští vojáci dlouho marně žádají představitele NKVD (Lidový komisariát vnitřních záležitostí) a další složky stalinského komunistického aparátu o svolení k cestě do Západní Evropy, kde by se mohli postavit na odpor nacistické agresi.
Z dopisů čiší zoufalství a beznaděj, vyvolaná dlouhým nezájmem sovětských úřadů o osud československých vojáků, sžíraných nečinností daleko od míst, kde se rozhodovalo o osudu jejich národa.
Až na konci června 1940 odplul Miloslav Štěpánek s dalšími Čechoslováky z Oděsy do Istanbulu, pak na Střední východ a obrovskou oklikou lodí přes Kapské Město až do Liverpoolu. Vstoupil hned do Královského letectva – Royal Air Force (RAF).
Při vstupní prohlídce ho však lékaři kvůli zraněním z Polska neuznali jako schopného pro pilotování stíhaček a bombardérů. Na letišti v Deblinu ho totiž 2. září 1939 vyhrabali kamarádi ze závalu po výbuchu německé bomby kromě jiného s protrženými ušními bubínky.
Obdržel i polské vojenské vyznamenání
Miloslav Štěpánek tedy v britských jednotkách přímo nelétal, ale zařadil se k pozemním jednotkám RAF a československým letcům sloužil jako meteorolog, čemuž se věnoval už v předválečném Československu. „Na tátu vzpomínali piloti jako na člověka, díky kterému se mnoho z nich vrátilo šťastně z operačních letů i ve velmi špatném počasí,“ upozorňuje Jaroslav Štěpánek.
Již v květnu 1941 převzal Miloslav Štěpánek ve Velké Británii za boj proti nacistům v Deblinu polský Válečný kříž od generála Stanislawa Ujeského. V dalších letech obdržel rovněž československá vyznamenání Za chrabrost před nepřítelem a Československou vojenskou medaili Za zásluhy I. stupně.
Po válce se vyšvihl na místo přednosty povětrnostní služby Hlavního štábu Československé armády. „Pokud by nepřišel v roce 1948 komunistický převrat a táta získal titul doktora přírodních věd, určitě by se stal generálem,“ domnívá se Jaroslav Štěpánek.
Po komunistickém převratu skončil v base
Osud mu to ovšem nepřál. Podplukovníka Miloslava Štěpánka zatkla komunistická policie v roce 1949 v Praze, kde žil ve vojenské vile na Bertramce s manželkou Marií a syny Miloslavem a Jaroslavem. V rodině se po něm dochovala řada věcí spojených s kariérou v Československé armádě i v RAF, rozsudek z procesu následujícího po zatčení však Štěpánkovým schází.
„Dostal půl roku vězení a trest si odpykal v Plzni na Borech. Domníváme se, že u něj našli estébáci nějaké vojenské mapy, které po propuštění z armády neodevzdal. Ale i kdyby je u sebe neměl, zavřeli by ho kvůli něčemu jinému, jako většinu západních letců,“ podotýká Jaroslav Štěpánek. „Ptám se, co by se stalo, kdyby policajti zjistili, že tatínek doma ukrývá pistoli, kolt a náboje. Určitě by neseděl v base půl roku, ale alespoň deset nebo patnáct let,“ uvažuje.
Zatčení Miloslava Štěpánka a jeho odsouzení znamenalo také vystěhování rodiny z Prahy. Dědeček z maminčiny strany jim poskytl dům ve Zlaté Olešnici a právě v něm letcovi synové za několik let objevili jeho stejnokroj a zbraně.
„Když otce vyhodili z armády a dostal podřadné místo v textilce Seba Tanvald, nezatrpknul. Doma vyráběl na vlastních stavech koberce ‚hadráky‘ a při tkalcování si zpíval a vtipkoval. Byl ohromně šikovný. Lidem ve Zlaté Olešnici opravoval kdeco a hlavně dokázal uvést v muzeu ve Vysokém nad Jizerou do pohybu nefunkční Metelkův mechanický betlém,“ vypráví Jaroslav Štěpánek.
V druhé půlce šedesátých let se jeho otec dočkal lepší práce v Sebě. Dali mu místo seřizovače ve vzorkovně.
Na svého milého čekala celou válku
Komunistický režim postihl po roce 1948 také Marii Štěpánkovou, letcovu manželku a Jaroslavovu matku. Nesměla dělat povolání, které odpovídalo jejímu vzdělání a intelektu.
S Miloslavem Štěpánkem chodila už před válkou a po jeho útěku z okupovaného Československa na něj čekala celých šest let. Nacisté se naštěstí nedozvěděli, že byla jeho milou. Gestapo si dokonce předvolalo na výslech sestru Miloslava Štěpánka a tahalo z ní, jestli tady neměl děvče. Odpověděla, že jako letec měl holku na každém prstě, ale vážnou známost žádnou.
„Táta za války posílal domů tajně dopisy na adresu jednoho svého příbuzného. Mamka je pak nosila přes protektorátní hranice otcovým rodičům do Pasek nad Jizerou,“ prozrazuje Jaroslav Štěpánek.
Když se rodina po roce 1948 musela vystěhovat z vojenské vily v Praze do Zlaté Olešnice, Marie Štěpánková si sháněla práci po celém okolí. Ale jako manželku západního letce ji v žádné škole nevzali. Pracovala pak v textilce Seba – mazala stroje olejem a vazelínou, dělala svačinářku a vypomáhala v závodní jídelně. „Navzdory všem problémům se měli s tátou hodně rádi. Nikdy na sebe doma nezvýšili hlas,“ kvituje Jaroslav Štěpánek.
Se samými jedničkami musel na zednické učiliště
Na statečnost Miloslava Štěpánka doplatil jeho starší syn Miloslav. Poté, co v roce 1962 dokončil se samými jedničkami základní školu, složil úspěšně přijímací zkoušky na gymnázium v Tanvaldě. Po něm chtěl pokračovat na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a jít ve stopách svého otce.
„Ve Zlaté Olešnici ale bydlel kádrový ředitel Seby. Žaloval řediteli tanvaldské přádelny, který došel na gymnázium a řekl, že syn západního letce tam přece nesmí studovat,“ prohlašuje Jaroslav Štěpánek. Bratra tak do dvou týdnů ze seznamu přijatých studentů vyškrtli a nakonec nastoupil na zednické učiliště do Jablonce nad Nisou.
Časem si však polepšil. Díky svému mistrovi přestoupil na stavební průmyslovku a odtud se pak dostal do Prahy na architekturu. Po vysoké škole působil v Hradci Králové a potom vedl architektonický ateliér v Liberci. Aby však funkci dostal, vstoupil do KSČ, na rozdíl od svého bratra Jaroslava.
Jaroslav Štěpánek ještě shodou náhod zažil paralelu se svým otcem. Když v roce 1968 narukoval jako ‚záklaďák‘ na vojnu, udělali tam z něj meteorologa. K jeho překvapení u raketového vojska. Jako syn bývalého důstojníka západní armády navíc sloužil u jednotky s taktickými jadernými zbraněmi. Jeho možným nepřítelem byla tehdy paradoxně i Velká Británie, po jejímž boku válčil Miloslav Štěpánek proti nacistům.
Komunisti nechtěli, aby měl velký pohřeb
Letec Miloslav Štěpánek zemřel v roce 1979. „Komunisti otci trochu zaškodili ještě po smrti. Na kremaci jsme objednali dva autobusy s odjezdem ze Zlaté Olešnice. Ale přijel jen jeden a hodně lidí zůstalo na zastávce a do Liberce se nedostali,“ vzpomíná syn Jaroslav.
Jeho válečné medaile a vyznamenání schraňuje Vlastivědné muzeum v nedalekém Vysokém nad Jizerou. Rodina je muzeu věnovala kolem roku 2000 krátce předtím, než její nový dům v Plavech-Haraticích vykradl zloděj. Štěpánkovi při vloupačce přišli o část památek po slavném letci – o vojenské odznaky a o odznak připomínající jeho povýšení na plukovníka in memoriam. Zůstaly jim však kromě uniformy a letecké kukly jeho deníky, které si psal za války i po ní, stejně jako některé další dokumenty a fotografie.
Rodina uchovává také otcovy zbraně, které letcovi synové kdysi náhodou objevili. „Když jsme s bratrem dostávali rozum, raději jsme vzali pistoli a kolt ze skříně a uschovali na půdě pod prkno v podlaze,“ říká Jaroslav Štěpánek.
Po letech rodina dům ve Zlaté Olešnici prodávala a bratři si vzpomněli, co leží pod podlahou. Nechtěli tam tatínkovy zbraně nechat novým majitelům. „Sundali jsme prkno a nic pod ním nebylo. Pokračovali jsme v hledání a na zbraně jsme narazili o kus dál. Asi je pod podlahou posunula nějaká kuna,“ prozrazuje Jaroslav Štěpánek. Teď už má pistoli a kolt legálně jeden jeho příbuzný.
V roce 2022 Miloslav Štěpánek obdržel in memoriam Poctu hejtmana Libereckého kraje. O dva roky později zaplatil Liberecký kraj pamětní desku na domě ve Zlaté Olešnici, kam se Miloslav Štěpánek s rodinou uchýlil pro propuštění ze žaláře. „Při odhalování pamětní desky se sešla velká skupina lidí a vyprávěli si o otci. Bylo úsměvné, že nám tam seshora jako meteorolog poslal na pietní akt velký déšť,“ uzavírá Jaroslav Štěpánek.