Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Jsou to přesně dva roky, co rukou teroristy v bratislavské Zámocké ulici zemřeli Juraj Vankulič a Matúš Horváth. S vážnými zraněními přežila Radka Trokšiarová. Útok cílil na podnik Tepláreň, který byl do té doby bezpečným prostorem pro lesby, gaye, bisexuály, trans a další queer lidi (LGBT+ lidi). Motivací mladého vraha byla nenávist.
Událost z roku 2022 nově připomíná – a díky svědectví desítek lidí podrobně mapuje – kniha Spoušť. Na Slovensku vyšla v září a české vydání od nakladatelství Absynth se očekává během listopadu.
Spisovatel Marek Hudec ve Spoušti rekonstruuje události z 12. října 2022, zkoumá motivy vraha a ohlíží se také za zničenými mladými životy Juraje a Matúše a za příběhem zraněné Radky.
V rozhovoru pro Seznam Zprávy Hudec mluví mimo jiné o důležitosti rozkrývání procesu radikalizace mladých lidí i o tom, že v dnešním Slovensku pro ni existuje živná půda.
Majitel napadeného podniku Tepláreň Roman Samotný o vydání vaší knihy řekl, že „je to něco důležitého pro paměť a svědomí Slovenska“. Snažil jste se Slovensku sáhnout do svědomí?
Asi ne primárně, i když na druhé straně jsem velmi nahněvaný, což z té knihy jde pravděpodobně cítit. Vyoutoval (sdělil informaci o své sexuální orientaci okolí, pozn. red.) jsem se jako náctiletý, ale po dvacítce jsem začal LGBT identitu vnímat jako politické téma, které se zneužívá k politickému boji.
Mám pocit, že během voleb na Slovensku za posledních víc než deset let pořád poslouchám, že je to téma, které by se nemělo řešit a mělo se odsunout. Politici tvrdí, že to téma rozděluje společnost a že Slovensko má důležitější otázky. Z toho jsem unavený. Kdy jindy by měl být vhodný čas řešit LGBT téma než po vraždě Matúše a Juraje?
V aktivismu se pohybuji asi pět let a po celou dobu covidu a vlastně i před ním se jako queer aktivistky a aktivisti snažíme o to, aby se zachoval status quo čili, aby se situace nezhoršovala. Nepohybujeme se dopředu, a to mě dost štve.
Marek Hudec
Marek Hudec (1990) je slovenský publicista, spisovatel, producent a queer aktivista. Narodil se v Nových Zámcích v dvojjazyčné slovensko-maďarské rodině. Studoval žurnalistiku nejprve v Bratislavě, později na Masarykově univerzitě v Brně. Po škole pracoval v kulturní rubrice deníku Sme a publikoval o hudbě v magazínech.
Debutoval fantasy knihou Prosté pohádky (Tatran 2018), v níž spojil motivy z Dobšinského pohádek s příběhem queer hrdiny. Kromě psaní se věnuje kultuře a akcím pro LGBTI+ lidi.
Jen podle zpráv z posledních několika týdnů má člověk pocit, že se buď nic nezměnilo, nebo se situace dál ještě horší. Můžeme spolu těch pár událostí projít? Čerstvě teď rezonovala kauza, kdy politici z klubu Slovenské národní strany Andrej Danko a Rudolf Huliak verbálně útočili na opoziční poslankyni Lucii Plavákovou, která s partnerkou vychovává dceru. Důvodem bylo duhové srdíčko na jejím notebooku, padala označení, že je „suka“ (vulgárně čuba) nebo že není žena.
Způsob, jakým se o queer lidech mluví ve veřejném prostoru, se jasně zhoršuje. Ve vládě sedí politici a političky, které lze zcela bezpečně označit za neofašisticky naladěné. Vůbec neskrývají homofobní a transfobní názory.
To, co řekl poslanec Huliak, to je daleko za všemi hranicemi. Jsem překvapený, že se od toho nedistancovala vládní koalice. Koalice řeší vnitřní spory a záleží jí na hlasu každého poslance, takže se možná částečně bojí vyhranit se proti Huliakovi.
Zhoršení je vidět ve veřejných výrocích. Předchozí vláda měla mezi svými členy také náboženské fanatiky, kteří se k tématu LGBT+ lidí také stavěli velmi negativně, ale ta míra vulgarity se teď skutečně stupňuje.
Vražda Juraje a Matúše prohloubila rozdělení společnosti v tom, že zatímco se na jedné straně zhoršuje agresivita a vulgarita, na druhé je cítit větší podpora. Lidé, kteří by byli k tématu asi neutrální, s ním byli v roce 2022 po útoku konfrontovaní a začali LGBT+ lidi víc podporovat.
Když budeme v tom výčtu pokračovat, je to dál nátlak neparlamentní krajně pravicové strany Republika na gymnázium v Trenčíně, které kvůli tomu zrušilo výstavu k výročí útoku na Tepláreň. Zaregistroval jsem ovšem, že přímo město Trenčín si Juraje a Matúše připomene.
S paní učitelkou z Trenčína, která měla tuto vzpomínkovou akci organizovat, jsem se setkal, když jsem měl před dvěma týdny v Trenčíně autorské čtení, na které přišla. Byl jsem velmi mile překvapený, když mi řekla, že řada pedagogických pracovníků gymnázia je tématu LGBT+ lidí otevřená a queer dětem nabízejí bezpečný prostor.
Funguje tam i queer spolek mládeže. To je velmi pozitivní, obzvlášť když si vzpomenu na své studium na gymnáziu, když jsem se cítil jako jediný queer člověk na světě. Je skvělé pozorovat, že dnešní střední školy vypadají úplně jinak a že se na nich queer lidé mohou cítit sami sebou.
Další aktuální zprávou je, že nově dosazená ředitelka Slovenského národního divadla zrušila objednávku inscenace Měsíční kámen pražského Studia Hrdinů v rámci festivalu Drama Queer. Je to začátek změn v kultuře?
Vůbec ne začátek. V roce 2019 byla ministryní kultury paní Ľubica Laššáková, která v té době také zastavila podporu pro znevýhodněné skupiny. Ze schématu se snažila vynechat LGBT+ projekty. Tahle politika tedy není novinka, i když současná ministryně Martina Šimkovičová jde ještě mnohem dál a to, co se děje v národním divadle, je další krok. Sama Šimkovičová šíří podivné dezinformace o tom, že Evropa vymírá kvůli LGBT+ lidem.
V létě policie informovala o odhalení plánů na útok na bratislavský Duhový Pride, relativně krátce na to vládní SNS poslala do parlamentu návrh na zavedení zákonné definice „netradiční sexuální orientace“ a vlastně praktický výmaz jakékoli zmínky o LGBT+ lidech ve školách. Kam to směřuje?
Je to hrozné. Já opakovaně říkám, že by bylo potřeba udělat výzkum o tom, kolik queer lidí v posledních letech odešlo ze Slovenska. Tahle data nemáme, ale potřebovali bychom je znát. Mám pocit, že všichni moji queer slovenští známí o tom odchodu minimálně uvažovali nebo uvažují, mnoho z nich odešlo ze země. Je to prostě strašné.
Když jsem byl v Bratislavě relativně krátce po útoku na Tepláreň, hodně LGBT+ lidí mluvilo o smutku a vzteku, ale taky o ztrátě iluze bezpečí a v té souvislosti právě o variantě emigrace. Většina asi odešla do Česka, data ale neexistují?
Takový výzkum by byl potřeba, ale je otázka, jak by se měl udělat a jak to vlastně zjistit. Nejsou ani přesná data o emigraci, protože jsou lidé, kteří si nechávají trvalý pobyt na Slovensku, ale ve skutečnosti žijí někde jinde. Je to obtížně zjistitelné, ale bavíme se minimálně o tisících.
REPORTÁŽ Z BRATISLAVY Z DOBY PO ÚTOKU NA TEPLÁREŇ:
Co je teď s podnikem Tepláreň?
V současnosti je ten prostor zavřený. Tepláreň byla ještě před vznikem prostoru série párty na různých místech Slovenska, které organizoval Roman Samotný, takže se vrátila k tomu. V sobotu se pořádá kabaret, který byl vlajkovou lodí podniku a zároveň se v Bratislavě otevírá komunitní centrum, které nám tady dlouho chybělo. Doufejme, že to bude nový bezpečný prostor.
Vaše kniha Spoušť je místy hodně syrová, ale zároveň plná empatie i detailů ze života obětí Juraje Vankuliče a Matúše Horvátha. Mluvil jste s desítkami lidí, vepsal jste do ní i pasáž o queer slovenské historii. Komu je kniha adresovaná? Spíš LGBT+ lidem jako kronika jejich pocitů po útoku? Nebo má vzdělávat populaci?
To je dobrá otázka. Mnoho věcí, které jsem si rešeršoval, bylo nových i pro mě. Souhlasil bych ale s doslovem spisovatelky Jany Juráňové, podle níž je ta kniha důležitá pro většinovou populaci, protože například informace o slovenské queer historii pro ni budou nové.
O knihách se říká, že díky nim se dá zprostředkovaně zažít zkušenost někoho jiného a ztotožnit se s ní a vnímat ji. Pro lidi z „většiny“ je možná obtížné představit si, jaké to je žít s menšinovým stresem, co vlastně je coming out a že se při něm člověk vlastně konfrontuje s vlastní identitou a zároveň na symbolické úrovni přijímá celou historii Slovenska a narativy o queer lidech, které se formovaly před ním.
Pro „většinu“ má kniha v jistém smyslu větší smysl. Zároveň pro mě bylo důležité vyjádřit různé emoce, které byly s událostí spojeny, a doufat, že proces čtení může být pro toho čtenáře katarzí, tak jako byl pro mě. Že člověk může emoce prožít znovu a možná je alespoň trochu uzavřít.
Vy se ve Spoušti zabýváte i motivy a manifestem útočníka a průběhem útoku. Co s odstupem dvou let víme o teroristovi? Vím, že slovenská prokuratura letos případ uzavřela jako teroristický útok. Ve veřejném prostoru se to ale často označuje jen jako útok nebo vražda.
Je to první teroristický útok na Slovensku, žádný jiný útok před tím nebyl, takže by se to tak mělo i nazývat.
O vrahovi nevíme tolik, kolik bychom mohli. V knize jsem potřeboval získat některé informace z vyšetřování, které vlastně nebyly úplně veřejné, a proto neuvádím zdroje, ze kterých jsem ty informace získal. Určitě bychom o něm mohli vědět víc, ale to nebyl cíl mé knihy.
Přemýšlel jsem o tom, do jaké míry bychom měli vrahovi dávat takový prostor. Z mého pohledu je důležitější vědět, jak probíhala jeho radikalizace na síti „terrorgram“. Před pár týdny vyšla zpráva, že došlo k zatčení dvou Američanů, kteří byli s tímto vrahem spojeni a pravděpodobně rekrutovali lidi na sociálních sítích. Té teroristické skupině se říká „akceleracionisté“ anebo „terrorgram“.
Způsobem, jakým v současnosti dochází k radikalizaci mladých lidí na internetu, bychom se měli zabývat mnohem více. Bezpečnostní složky státu by na ně měly mnohem víc upozorňovat. Bylo by dobré, kdyby případ teroristy z Bratislavy byl odstrašující a aby rodiče věděli, jakým způsobem se jejich dítě může radikalizovat a stát se teroristou.
Důležitým prvkem v příběhu vraha ze Zámocké ulice je vliv jeho otce. Působil v ultranacionalistické straně Vlast, která se netajila svým nenávistným postojem vůči LGBT+ lidem.
Kolik lidí podobných útočníkovi z Bratislavy může na Slovensku být?
To je další věc, proč bychom o tom měli více mluvit. Odborníci na extremismus před tím varují, například Radovan Bránik, se kterým jsem mluvil, nebo psycholog Marek Madro, který si s útočníkem v noci vraždy telefonoval. Předpokládá se, že podobně zradikalizovaných lidí mohou být desítky.
Je to na Slovensku v našem kontextu větší problém? Letos došlo k atentátu na předsedu vlády, ta vyhrocená rétorika ve společnosti a polarizace se nesnižují. Jaký je výhled do budoucna? Dá se situace zklidnit?
Určitě se dá říct, že na Slovensku je živná půda pro radikalizaci, jsou tu ty podmínky. Ve srovnání s jinými státy je Slovensko v zakonspirovanosti společnosti a radikalizaci dost výjimečné. Souvisí to i s regionem. Proniká k nám mnoho hoaxů z Východu a velká část společnosti je prorusky nastavená.
Podobné trendy vidíme ale i v dalších státech Visegrádské skupiny. Přechod od demokratického myšlení k autoritářskému je cítit v celém regionu. Určitě na to měl vliv covid i válka na Ukrajině čili ruská agrese.
Úryvek ze Spouště
Nálada na druhé vzpomínkové akci po vraždě Juraje a Matúše se později během vystoupení DJky B-Complex zlomila. Pietu vystřídal pocit povzbuzení a skvělý výběr 203 hudby strhl k tanci. S odstupem už ale byla cítit i únava z celého tématu. Viditelnější byly i nenávistné projevy. Když stavěli pódium, tak jedna paní naháněla organizátory a křičela, že symbol duhy patří dětem a neměli by si ho přivlastňovat perverzáci. Další kolemjdoucí si na náměstí v centru města zase směrem k pódiu teatrálně odplivl, v davu se strhla potyčka, skupina výtržníků ukradla ze stanu s technikou vysílačky… I když se zdálo, že na chvíli nenávistné projevy zmizely, po dvou týdnech opět ve veřejném prostoru zaznívaly. Jako kdyby se jich nedalo zbavit. Jako žvýkačky ve vlasech.
Marek Hudec – SPOUŠŤ, nakladatelství Absynth, přeložil Michal Lebduška, 2024
Líbilo se mi ve vaší knize přirovnání nenávisti a jejích projevů ke žvýkačce ve vlasech. Té je těžké se zbavit. Na druhou stranu vy jste už mluvil o pozitivní protivlně podpory. Na Slovensku například funguje Sdružení rodičů a přátel LGBT+ lidí, které letos vydalo knížku příběhů o coming outu Něco ti chci říct.
To je velmi inspirativní sdružení, kterému po útoku na Tepláreň narostly počty členů. Vím, že to, co se stalo, také pobídlo dost queer lidí k jejich coming outu. Mnozí cítili, že by měli něco udělat. Já jsem v čase po útoku organizoval vícero komunitních akcí a na nich bylo vidět, že lidé mají zájem být součástí komunity a neprožívat pocity osamoceně.
Jak je na tom Česko?
Podle nejnovějšího průzkumu v Česku narůstá diskriminace LGBT+ lidí, projevy fyzického a sexuálního násilí vůči queer lidem i jejich nedůvěra v politickou reprezentaci.
- 42 % LGBT+ respondentů uvedlo, že za poslední rok zažili diskriminaci nebo obtěžování, což je nárůst oproti 35 % v roce 2022 vycházejících z jiných měření.
- 23 % dotazovaných se svěřilo s fyzickým nebo sexuálním násilím, což je rovněž nárůst oproti 15 % v roce 2019 vycházejících z jiných měření.
- 90 % případů diskriminace nebo násilí zůstává nenahlášeno, což poukazuje na hlubokou nedůvěru v instituce.
Data přinesl průzkum „Znáte svá práva“, který letos v červnu a červenci společně provedly organizace Queer Geography, Právnická fakulta Univerzity Karlovy, spolek Prague Pride a slovinská lidskoprávní organizace Legebitra. V ČR se ho zúčastnilo na 1900 LGBT+ lidí.