Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Kde jsou ty doby, kdy dokázal Donald Trump okupovat pozornost svou hrubostí, neurvalými hláškami a skandály. Dnes je to prostě jen chabý odvar třeba oproti roku 2016, z počátku jeho – řekněme to na rovinu, ať se nám to líbí nebo ne – revolučního překreslování politických zvyklostí. Měsíc před volbami v listopadu 2016 se třeba objevila věc, která by každého politika odrovnala. Nahrávka, jak se Trump chvástá, co dělá, když narazí na hezkou ženu: „Na nic nečekám. Když jsi hvězda, můžeš cokoliv. Chytneš ji rovnou za k..du.“
Jakkoliv bylo jasné, že to Trump neřekl veřejně, nýbrž že šlo o mačistické kecy vedené soukromě s jedním jeho kamarádem, těžko to šlo charakterizovat jinak než jako mluvu typickou pro sexuálního predátora, která byla navíc o to nechutnější, že byla zjevně vyslovená z pozice moci dané jeho obrovským majetkem. Prostě fuj. Výsledek ale každý ví. Donald Trump stejně vyhrál.
Teď se nacházíme v podobném momentu, jsme zhruba měsíc před volbami v Spojených státech. Trumpových skandálů ubylo, jakkoliv přibylo soudních procesů. Ale ty jsou z definice nezáživné. Jeho slovník sice zůstal květnatý, ale jaksi už postrádá potřebnou pichlavost, popřípadě chlípnost. Navíc ani zatím nedokázal vymyslet nějakou chytlavou přezdívku pro Kamalu Harrisovou, což byl zničující talent, jímž dříve oplýval, když se s někým politicky střetával. Vzpomeňme na „křiváckou“ Hillary Clintonovou, „svatouškovského“ Rona DeSantise, „vyšťaveného“ Jeba Bushe…
V sobotu uspořádal Trump předvolební mítink v pensylvánském městě Butler, na stejném místě, kde byl v půli července postřelen do ucha při pokusu o atentát. Jeden člověk tehdy přišel o život, když byl zasažen střelami z útočníkovy pušky, dva další byli zraněni. Přesně v osmnáct hodin a jedenáct minut, kdy se tenkrát věc odehrála, Trump vyzval přítomné davy svých fanoušků k minutě ticha. Zazněly čtyři údery zvonu, jeden pro každého zasaženého, tedy i pro Trumpa samotného. A pak na podium dorazil jistý operní zpěvák a jal se procítěně zpívat píseň Ave Maria. Vše ovládla ponurá, bizarní melancholie.
Chtěl Trump, aby ho lidé litovali? Ať už jakkoliv, člověku se chce spíše nad celou situací uchechtnout. Jak je možné, že Trump stále dost slušně boduje v průzkumech veřejného mínění, když jeho sebeprezentace nejenže postrádá dřívější syrový, šokující, poklesle útočný důvtip, nýbrž vyznívá jako nářek bolestínského ufňukánka, čímž pádem vyvolává všechno, jen ne děs a hrůzu z toho, jak je charakterově pokřivený? Proč se v Americe nedostavila z něj únava, když jeho šoumenství a grázlovství uvadá a umí už jen nudit?
Více o mítinku v Butleru se dočtete zde:
Odpověď je jednoduchá. Trump se zatím neomrzel, protože strach se neomrzí nikdy. Je tu přece stále i to jeho „druhé“ poselství v podobě šíření existenčních úzkostí obecně, někdy doslova z toho, že se blíží konec světa. A právě červencový pokus o atentát otevírá dodatečnou cestu, jak této sice obehrané, ale účinné věci dávat potřebné nové grády.
„Po dobu posledních osmi let mě jen pomlouvali, podávali na mě žaloby s cílem ústavního vyjádření nedůvěry, soudně stíhali, snažili vyškrtnout z kandidátek. Kdo ví, možná mě chtěli i zabít,“ řekl v Butleru.
Sice bez důkazů, že by američtí demokraté měli s útočníkem cokoliv společného, přitom ale tónem, z nějž každý mohl vyčíst varování. Možná také budou chtít zabít i vás, kteří se nechcete stát poslušným kolečkem v mašinérii Kamaly Harrisové a hrdě nosíte kšiltovky s nápisem „Učiňme Ameriku opět velkou“. Jako by zkrátka říkal: Zvony opět zazvoní a bude to tentokrát za vás. Lidé strnuli.
A navíc si tento vyšeptalý, chmurný, ba dalo by se říct až ficovsky ublížený král pořídil klauna v podobě miliardáře Elona Muska. Ten v Butleru též v jednu chvíli přišel na pódium. Křepčil, hýřil úsměvy, leč jeho poselství bylo laděné rovněž temně. „On musí zvítězit, aby se v Americe podařilo zachovat demokracii,“ kynul Musk směrem ke svému hostiteli, byť samozřejmě to byl právě Trump, kdo v lednu 2021 uvedl do chodu vzpouru a útok na Kapitol, sídlo americké demokracie.
To ale miliardář jaksi neřešil, pravda šla stranou, protože se zjevně chtěl dostat k připravené pointě. „Když nepůjdete k volbám, možná pro vás budou posledními,“ prohlásil Musk před celým shromážděním, aniž by dále rozváděl, co tím chtěl říct. Že Harrisová vyhlásí stanné právo a rozpustí Kongres, pokud by byla zvolená? Že demokraté povraždí polovinu USA?
Musk ve své zastrašovací krasojízdě pokračoval, když pak v jednom rozhovoru uvedl, že by „byl v pr*eli, pokud Trump nebude zvolen“. Už aspoň vysvětlil, co chce tou vulgaritou říct: Že by prý skončil ve vězení. Leč podprahový kontext opět nebylo těžké vycítit. Abyste neskončili za katrem i vy, lidé rovněž tvrdě pracující, usilující o úspěch, nespoléhající se na zaopatřovací pomoc státu a chystající se za čtyři týdny hlasovat, pokud dopustíte, aby Harrisová zvítězila.
A skutečností je, že stejně jako Trump nedokázal vymyslet onu smrtící přezdívku pro tuto ženu, podobně ani ona zatím nepředvedla, že by se uměla Američanům vlichotit optimismem a představou, že veškeré strachy, nakonec i třeba ohledně inflace či migrace, se podaří zvládnout.
Proč o prezidentovi rozhoduje jen několik států?
Amerického prezidenta fakticky nevolí přímo občané, ale tzv. Sbor volitelů, kteří jsou jednotlivým kandidátům přidělováni na základě výsledků voleb v jednotlivých státech. Vítěz potřebuje 270 z 538 volitelských hlasů.
Kvůli tomuto systému (který navíc zvýhodňuje na obyvatelstvo méně početné státy před většími) má v konečném důsledku na výběr šéfa Bílého domu největší vliv jen hrstka států, kde jsou síly mezi demokraty a republikány vyrovnané.
Analytici se shodují, že v prezidentských volbách 2024 to bylo sedm států vyznačených na mapě níže oranžovou barvou. Jde o Nevadu a Arizonu na jihozápadě USA, Severní Karolínu a Georgii na jihovýchodě (souhrnně se jim říká sun belt, tedy slunečný pás) a pak Wisconsin, Michigan a Pensylvánii na severu (rust belt, tedy rezavý pás).
O rozhodujících státech podrobně:
