Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Když Cyril Höschl v roce 2010 slavil šedesátiny, jeho kolega, mezinárodně uznávaný psychiatr Jan Libiger, o něm uvedl: „Profesor Höschl je nejvýznamnějším českým psychiatrem současnosti a člověkem, který svou osobností a intelektem pomáhal české psychiatrii i celé medicíně překonat období velkých společenských změn a srovnat krok s Evropou a světem.“
Uplynulo čtrnáct let a čtyřiasedmdesátiletý Höschl právě dostal patrně nejvýznamnější české ocenění pro vědce, které jako by potvrzovalo „stará“ slova jeho kolegy Libigera – Cenu Neuron za celoživotní přínos vědě.
Magazín Seznam Zpráv
Cestování | Jídlo | Životní styl | Architektura | Historie
Cyril Höschl se netají tím, že trpí vážným fyzickým onemocněním, takzvanou multisystémovou atrofií. Cenu proto přebíral na invalidním vozíku a gratulace přijímal levou rukou, protože ta pravá už mu neslouží.
Jako vědec se věnoval několika oborům, napsal učebnice pro studenty, založil časopis Psychiatrie a stal se členem redakčních rad prestižních světových oborových časopisů. Cenu Cyrilu Höschlovi Nadace Neuron udělila u příležitosti Světového dne duševního zdraví.
„Je to den vzdělávání a osvěty v této oblasti a také den boje proti sociálnímu stigmatu psychických onemocnění. Profesor Cyril Höschl je ztělesněním této činnosti nejen v České republice, ale i ve světě. Přišlo nám příznačné tento den oslavit právě Cenou Neuron,“ vysvětluje spoluzakladatelka a ředitelka nadace Monika Vondráková.
Multisystémová atrofie (MSA)
- Multisystémová atrofie (MSA) je vzácné neurodegenerativní onemocnění, které ovlivňuje funkci mnoha center v mozku, jež řídí hybnost, rovnováhu, koordinaci, dále krevní tlak, vyprazdňování... MSA postihuje muže i ženy nejčastěji mezi 55. a 60. rokem života.
- Četnost výskytu nemoci v ČR není známa. V Evropě je odhadována incidence 0,6 lidí ze 100 tisíc.
- Příčina onemocnění není známa a účinná léčba zatím neexistuje.
Zdroj: Česká a slovenská neurologie a neurochirurgie (www.csnn.eu).
Höschlovy zásluhy tkví nejen v samotné vědě. Monika Vondráková vyzdvihuje i to, že se mu dařilo nadchnout studenty psychiatrie. „Zároveň dokázal oslovit i širokou veřejnost. Pomohl nám pochopit důležitost psychiatrie a zasadil se o to, že se na psychiatrické pacienty společnost už nedívá tolik skrz prsty,“ uvádí ředitelka nadace.
Předseda vědecké rady Nadace Neuron Jan Konvalinka dodává, že Höschl nedostal cenu za nějaký vynález nového antidepresiva. Získal ji za systematickou celoživotní práci – také na tom, aby se lidé nebáli vyhledat pomoc odborníků, když pociťují psychické problémy. „A současně i za jeho velké zásluhy o změnu systému péče o psychiatrické pacienty a za výuku nových lékařů. Cyril Höschl tak zlepšil život nám všem,“ tvrdí Konvalinka.
Organizátoři rovněž oceňují jeho osvětovou práci včetně populárně-naučných textů v mainstreamových neodborných médiích. „Snažil jsem se lidem říct, že psychiatričtí pacienti – až na výjimky – nekoušou a nevraždí. Do určité míry se to snad povedlo, ale pořád do toho musíte foukat,“ říká Höschl.
Ceny Neuron a Cyril Höschl
- Ceny Neuron jsou prestižní ocenění pro mladé české vědce a také pro osobnosti s mezinárodním přesahem. O laureátech rozhoduje vědecká rada, která každý rok předává ocenění v několika oborech a kategoriích. Díky darům mecenášů jsou ceny spojeny s osobní finanční prémií.
- Součástí je Cena Neuron pro nadějné vědce, Cena Neuron za propojení vědy a byznysu, hlavní Cena Neuron pro významné české vědce, kteří svým objevem nebo dlouhodobou prací zásadně přispěli k rozvoji vědy, posílili jméno České republiky a jsou vzorem a inspirací pro ostatní členy vědecké komunity. Právě tu letos získal profesor Cyril Höschl.
- Organizátoři u něj ocenili, že se ve svých výzkumných aktivitách věnoval biologické psychiatrii, psychofarmakologii, neuroendokrinologii a neurovědám. Jako mladý vědec s kolegy vypracovával metodu, jak využívat endokrinologických procesů k diagnostice. Je také autorem zásadní české učebnice pro pre- a postgraduální studenty psychiatrie a dalších stěžejních odborných publikací. Je zakladatelem časopisu Psychiatrie a členem redakčních rad prestižních světových oborových časopisů.
Psychiatrem shodou náhod
Trochu paradoxní je, že se k oboru, v němž se vypracoval na českou i mezinárodní špičku, dostal vlastně náhodou.
Když na jaře 1968, v roce plném naděje i zklamání, končil Gymnázium F. X. Šaldy v Liberci, podal si přihlášky hned na tři vysoké školy s naprosto odlišným zaměřením: na medicínu, na obor psychologie na filozofické fakultě a na Fakultu strojní v Liberci. „Byla to taková loterie. Říkal jsem si, kam mě vezmou, tam půjdu,“ vzpomínal později v Českém rozhlasu v pořadu Osudy.
Fotky z předávání ceny:
Přijímačky dělal jako první na medicínu, přičemž už odpoledne viděl na rozpisu své jméno na seznamu přijatých. A tak další školy už vzdal a po prázdninách 1968 nastoupil jako medik. Od invaze „spřátelených“ armád v čele se Sovětským svazem to nebyly ani dva měsíce. „V tom věku jsme to vnímali s původním ostrým vědomím, jak říká Vaculík, které už nadosmrti nezůstane nepoznamenáno tímto zážitkem,“ vybavuje si Höschl.
Zažil tehdejší studentskou stávku a dodnes nemůže tehdejším okupantům přijít na jméno. „Rusy dodneška nemůžu, nevěřím jim ani ‚dobrý den‘,“ konstatuje psychiatr. Byť nemá rád, když se vydávají paušalizující prohlášení, u Rusů je to podle něho pravda – jak ostatně dokládá Putinova agrese na Ukrajině.
Den duševního zdraví 2024
Světový den duševního zdraví byl vyhlášený Světovou federací pro duševní zdraví poprvé v roce 1992 s cílem šířit osvětu o tématu duševního zdraví a připomenout důležitost péče a prevence duševních onemocnění. Každoročně se slaví 10. října, s cílem informovat veřejnost o nutnosti se o své duševní zdraví starat a pečovat o ně. Dle Světové zdravotnické organizace (WHO) totiž trpí každý čtvrtý člověk na světě nějakou formou duševní nemoci nebo poruchy, nejčastěji depresí.
Psychiatrem jsem být nechtěl
Na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy se setkal s významnými lékařskými kapacitami, kupříkladu s bratrem filozofa Jana Patočky. Na studiu oceňoval to, co předtím na gymnáziu: že mohl zásadní rozhodnutí, kterému medicínskému oboru se bude věnovat, odložit o několik let.
Konkrétně k psychiatrii se nakonec – jak jinak – dostal víceméně náhodou. „Profesní dráha Cyrila Höschla je ještě pozoruhodnější tím, že na něj psychiatrie nejdříve tak trochu zbyla – po promoci nemohl najít uplatnění a své místo našel až ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Bohnicích. V oboru už zůstal a objevil v sobě zápal, který formoval celou jeho kariéru,“ konstatují organizátoři Ceny Neuron.
A sám Höschl to v letošním rozhovoru pro Seznam Zprávy potvrdil: „Já jsem nikdy psychiatrem být nechtěl, ale když už jsem se jím řízením osudu stal, tak když se na to zpětně podívám a měl bych se znovu rozhodnout, zda znovu, nebo ne, tak určitě jo. Protože mně to otevřelo mnohé obzory, které mi byly předtím uzavřené, jak v otázce lidského chování a prožívání – čili příběhy lidských duší při výkonu toho povolání – tak styku s mnoha fantastickými kolegy.“
Ostatně už konec jeho studií medicíny v roce 1973 naznačoval, že Höschl má výjimečné schopnosti a talent. Obdržel totiž Cenu pro nejlepšího studenta. Bylo to jeho první profesní vyznamenání, po dlouhých letech v oboru jich nakonec posbíral několik desítek včetně těch zahraničních, jako například ze Spojených států, Velké Británie nebo Švédska.
Centrum, které nemá obdoby
Jeho profesní dráha nabrala na rychlosti a na významu po listopadu 1989. Stal se děkanem 3. lékařské fakulty, která pod jeho vedením prošla zásadní reformou a přeměnila se v respektovanou instituci. Současně působil i v Psychiatrickém centru Praha.
Jak připomínají organizátoři Ceny Neuron, jeho životním dílem bylo vybudovat Národní ústav duševního zdraví. V Klecanech nedaleko Prahy spojil „duchařinu“ a „práskařinu“ a vybudoval instituci, která ve střední a východní Evropě nemá obdoby.
„V roce 2013 tam byla louka a na podzim 2014 už stála budova. Vzniklo to v neuvěřitelném tempu. Zázrak,“ vzpomíná Höschl. Tato instituce v sobě spojuje výzkum, vzdělávání a léčbu, využívá nejmodernější technologie.
Tím jeho významný otisk v oboru nekončí. Höschl se po pádu komunismu stal prvním prezidentem Evropské psychiatrické asociace ze středoevropských a východoevropských zemí. „Dal jsem si za cíl otevřít dveře všem zemím, na které se koukalo, že tam včera slezli ze stromů. Ano, na Západě měli mnohem víc možností, robustnější výzkum a byli metodologicky daleko před námi. Ale tady se zase mnohem víc četlo, v mnohém jsme byli vzdělanější,“ vzpomíná Höschl.
Neukázněný pacient Kopecký
Stále ale zůstal i „řadovým“ psychiatrem, který pomáhá svým pacientům. Byl mezi nimi i oblíbený herec Miloš Kopecký, který trpěl bipolární poruchou, tehdy nazývanou maniodepresivita. Vzpomíná na něj jako na neukázněného pacienta.
„Když se mu ulevilo z té deprese, přestal brát léky. V hluboké depresi je také nebral, protože už na to neměl sílu. Bylo vidět, kdy je spolupracující a kdy ne. Jeho neukázněnost ovšem spočívala také v tom, že jednou si vytáhl z taštičky placatici vodky, kopnul do sebe pár vydatných doušků, ne-li kelímek, a sedl za volant Žigulíka, aniž bychom mu v tom stačili zabránit, a jel do divadla,“ říká psychiatr.
Dodává, že Kopecký mu písemně povolil, že o jeho chorobě může veřejně mluvit. „On chtěl přispět k nápravě veřejného mínění na psychiatrii jako obor a na pacienty. Aby tou diagnózou netrpěli, aby nebyli okolím odsuzovaní. Na svém příkladu to chtěl ukázat, protože věděl, že je známý a oblíbený: Podívejte se, i takový člověk se léčí na psychiatrii. Takže jsem dostal souhlas o tom mluvit.“
V poslední době se Höschl věnoval i dramatickému nárůstu duševních poruch u dětí a mladistvých, což prý v takové míře nikdo neočekával. „Nárůst je nejenom u různých depresí a podobně, ale přibývá také poruch chování jako ADHD i hlubších poruch, jako jsou autismus, poruchy autistického spektra,“ konstatuje Höschl.
Boj se závažným onemocněním
Jak otevřeně mluví a píše o psychiatrii, stejně Cyril Höschl přistupuje i k závažnému onemocnění, kterým trpí. Je to takzvaná multisystémová atrofie s velmi nepříznivou prognózou. „Ta nemoc je velmi nepříjemná, protože vede v průměru během šesti, sedmi let definitivně k smrti. Už mám rok za sebou a můžu se utopit v nejbližší sklenici vody, protože mi přestal fungovat polykací reflex. Takže když piju, topím se,“ říká v už citovaném rozhlasovém cyklu Osudy.
„Už sotva chodím, respektive nechodím vůbec, jsem na invalidním vozíku. Ujdu pár metrů a bojím se, že spadnu. Když se postavím na nohy, mám pocit, jako bych byl ve stometrové výšce na tenkém provaze. To jsou pocity, které dokud někdo nezažije, tak je nepochopí,“ konstatuje. Ostatně i při přebírání Ceny Neuron seděl profesor Höschl v invalidním vozíku a omlouval se, že podává levou ruku, protože ta pravá už mu neslouží.
Ani v takto vážném stavu ho ale nepřešel smysl pro humor. „Strašně se mi zmenšilo hřiště, ale sranda je na něm furt,“ řekl v rozhovoru pro Seznam Zprávy letos na jaře. Cena Neuron, kterou si právě převzal, ho upřímně potěšila. „Velice si toho vážím, je to pro mě životní ocenění,“ konstatuje.
Cenu bere jako ohodnocení své celoživotní vědecké i osvětové práce. A veřejnosti podle něj ukazuje, že věda není jen nějaká činnost uzavřená ve slonové věži. „Kultivuje celou společnost,“ dodává. A neodpustí si ani vtípek: „Kdo zkoumá, ten nezlobí!“