Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Ve vysněném projektu režiséra Viktora Tauše hraje dospělou Amerikánku, která se zpětně ohlíží za svým vyrůstáním v dětském domově a výchovném ústavu i porevoluční závratí z nově nabyté svobody. Diváci teď ale Pavlu Beretovou mohou vidět také ve filmu Rok vdovy režisérky Veroniky Liškové, kde se coby hlavní hrdinka pro změnu konfrontuje se ztrátou partnera.
V rozhovoru pro Seznam Zprávy se herečka mimo jiné zamýšlí nad tím, proč je smrt v západní společnosti takovým tabu. „Nerada bych ale budila dojem, že jsem na něco zásadního přišla a teď ostatním rozdávám moudra,“ usmívá se.
Slyšel jsem, že vás na herecké profesi nejvíc znervózňují rozhovory s novináři a slavnostní premiéry. Jak tohle povinné mediální kolečko zvládáte teď, když hrajete hlavní roli hned ve dvou filmech o těžkých, bolavých tématech – v Amerikánce a Roku vdovy?
Teď jste uhodil hřebíček na hlavičku. Přiznám se, že tohle kolečko absolvuju úplně poprvé. Zatím se mi z něj vždycky podařilo nějak vykličkovat. Opravdu nejsem typ člověka, který by se v mediálním prostoru uměl svobodně pohybovat. Amerikánka a Rok vdovy jsou ale projekty, na kterých mi opravdu záleží. Oba se zabývají sociálními tématy, o kterých je potřeba mluvit. Proto jsem se tomu tentokrát odevzdala. A protože jsem rozhovory dlouhodobě tolik nedávala, hodně novinářů si teď řeklo: „Aha, ona má otevřeno, tak jdeme!“
Tím, že jsem se na mediální výstupy připravila a rozhodla se jim vyjít vstříc, nějak to zvládám. Pořád se to za pochodu učím a najdou se situace, které mi jsou vyloženě nepříjemné. Momentálně ale většinou dostávám otázky na filmy, za nimiž si stojím, a témata, která mám odžitá, takže se v tom cítím poměrně komfortně a není to myslím jen mlácení prázdné slámy.
Magazín Seznam Zpráv
Cestování | Jídlo | Životní styl | Architektura | Historie
To rád slyším. Začněme Amerikánkou, filmem, který se v mnoha ohledech liší od zbytku současné české kinematografie. Namísto doslovného vyprávění staví na surreálných obrazech, do popředí nestaví hvězdné tváře, ale dětské neherce. Bylo výjimečným zážitkem i samotné natáčení?
Ano, od běžného natáčení se lišilo snad úplně ve všem. Podobu filmové Amerikánky hodně udávaly samy děti, což se začalo ukazovat už ve chvíli, kdy jsme je poprvé vzali na přípravný workshop. Režisér Viktor Tauš mě nejdřív přizval na kamerové zkoušky, abych mu tam s dětmi pomohla, aby se dokázaly uvolnit a cítily se před kamerou dobře. Když Viktor viděl, jak mi to s nimi jde, navrhl mi, jestli bych je nechtěla vést. Po chvíli váhání jsem souhlasila a zároveň jsem nadhodila, že bychom namísto klasického castingu mohli uspořádat spíš víkendový kurz, na kterém bych s dětmi pracovala a Viktor by si z nich na základě toho mohl vybrat. Už tehdy jsme si uvědomili, že pokud chceme dětem opravdu naslouchat a dát jim prostor, nemůžeme mít nic pevného.
Takže jste se na tom filmu nepodílela jen čistě jako herečka…
Amerikánka pro mě neobnášela ani tak práci na roli, jako spíš práci na celém projektu a hlavně práci s dětmi. Právě ta pro mě byla nejnáročnější a zároveň nejzajímavější, do té jsem vložila nejvíc lásky. Když potom přišla řada na scény, ve kterých sama hraju, tak jsme si s Viktorem řekli, že už nemáme co řešit, protože už všechno vím. S představitelkami mladších Amerikánek – Klárkou Kitto a Julií Šoucovou – jsem byla téměř u každé jejich scény, takže se celý příběh přirozeně tvořil i ve mně. Stejně tak mě ovlivnily skutečné osudy dětí z dětských domovů, které jsem si vyslechla.
Děti s vámi koučovala také vaše kolegyně Lucie Žáčková, která ve filmu ztvárnila mámu Amerikánky. Herecké techniky jste je přitom neučily. O co vám tedy během workshopů šlo?
Hodně jsme vycházely z principů psychosomatického dialogu, s nimiž mám zkušenost díky kurzu, který jsem absolvovala. Jde o metodu, která je založená hlavně na bezpečném prostoru a láskyplné nesoudící pozornosti. Naším cílem bylo, aby děti byly autentické, ať už dělaly cokoli. Aby nebyly tlačené do něčeho, co se jim nelíbí, v čem se necítí samy sebou. S Viktorem jsme jim samozřejmě dávali připomínky a vystavovali jsme je řadě nekomfortních situací. Nebo jsme je učili, jak se postavit na odpor, což je ve filmu důležité. Zároveň jsme jim ale neříkali, jak mají odpor nebo jakékoli jiné emoce správně vypadat. Naopak nás zajímalo, jak je projevují samy děti.
Většina dětí údajně ani nedostala scénář…
Klárka Kitto, která hraje malou Amerikánku, by se bez pevného scénáře pochopitelně neobešla. Jinak jsme ale skutečně spíš navozovali situace, na které děti měly reagovat. Příběh Amerikánky je plný traumat, proto nám přišlo bezpečnější, aby celý kontext neznaly. Říkali jsme si, že když z něj vytrhneme jen jednotlivé střípky, tak jim neublíží.
Podílela jste se i na divadelním představení Snowflakes uváděném v prostoru Jatka78, které pro děti mělo být jakýmsi ventilem nahromaděných emocí. Posloužilo vám jako terapie?
Ano, v první části přípravných workshopů jsme se zaměřovali na to, aby se děti nebály emoce projevit, včetně těch méně příjemných. Aby se nebály ukázat ani zranitelnost nebo pláč. Což vlastně odpovídá první fázi terapie, kdy se člověk potřebuje vybrečet a vykřičet. Nesmí se v tom ale zaseknout, musí se pak umět taky sebrat a jít dál. Představení Snowflakes je tedy právě tím druhým krokem, kdy už se do tíživých emocí nenoříte, naopak opět sebevědomě vstanete a necháte je za sebou.
Amerikánka je bojovnice, holka, která se nenechá semlít ani děcákem, ani pasťákem a pořád věří, že na ni někde za mořem čeká táta. Máte v sobě její vzdor taky, byť se vaše životní zkušenosti liší?
Strašně se mi nechce říct, že ano. Už slovo vzdor je mi totiž hrozně nesympatické. Nechci něco dělat jen ze vzdoru, z potřeby se vyhranit. Nějakou sílu, díky které dokážu zvládat i těžké věci, v sobě ale určitě mám.
Viktor Tauš říká, že je vzdor spojený s dospíváním, kdežto k dospělosti patří smíření. Což je ostatně vidět i ve filmu, když si porovnáte Amerikánku v různých životních obdobích.
Hezky o tom píše můj oblíbený františkánský kazatel Richard Rohr v knize Pád vzhůru aneb Spiritualita pro obě poloviny života, kterou jsem Viktorovi kdysi darovala. První polovina života je podle Rohra spojená s budováním ega. Upozorňuje, že vytvořit zdravé ego je velmi podstatné, protože jen pak se člověk může dostat do bodu, kdy ho začne pomalu opouštět. Je tedy zcela přirozené, když se v mladším věku snažíme vybojovat svoje místo a zakřičet do světa, že jsme tady. I Amerikánka svoje ego ale nakonec opustí a vykročí do skutečné dospělosti, kdy už nepotřebujete s nikým zápasit ani nikomu nic dokazovat. Můžete už jen existovat a být v pohodě s tím, že svět sice nevypadá, jak jste si představovali, ale je skutečný.
Amerikánka vychází ze životního osudu Zdeny Vrbové, kterou režisér Viktor Tauš poznal v době, kdy oba žili na ulici. Měla jste před natáčením příležitost s ní mluvit?
Ano. Ve filmu jsme se ale jejím příběhem jen inspirovali, nepokoušela jsem se tedy hrát přímo Zdenu. Naše setkání pro mě bylo důležité tím, že jsem mohla vnímat její esenci a nechat ji na sebe působit. Zdena dnes pracuje v domě sociálních služeb, stará se o seniory a je to podle mě v nejlepším slova smyslu obyčejná žena.
Dospívající Amerikánku ve filmu ztvárnila vaše neteř Julie Šoucová, která ale, pokud se nepletu, taky není vystudovaná herečka. Jak se k roli dostala?
Dostala se k ní jako slepý k houslím. S Julčou máme moc hezký vztah, a i když žije s tatínkem na Slovensku, vídaly jsme se každý rok o letních prázdninách. Jednou jsme na sebe zase měly vyhrazený týden v Beskydech a tentokrát za námi přijela i Lucka Žáčková. Tehdy už se hledala mladší Amerikánka, a když Lucka Julču viděla, okamžitě řekla, že to je ona. Já jsem byla nejdřív proti, trvala jsem na tom, že z Julči herečka nebude. Nakonec jsem se ale přece jenom nechala přesvědčit a dala jsem Viktorovi její fotky. Viktor si ji pozval na kamerové zkoušky a pak se ji rozhodl obsadit. Myslím, že měl jasno, hned když ji uviděl.
Společně s neteří navíc hrajete i ve druhém zmiňovaném filmu Rok vdovy. Tam jste dokonce ztvárnily matku s dcerou. Jsou rodinná pouta při přípravě na role spíš výhodou, nebo nevýhodou?
Záleží, jaké máte vztahy. My jsme k sobě s Julií velmi otevřené a upřímné, takže to vidím spíš jako výhodu. I když mezi námi vznikne nějaké napětí nebo se jedna z nás cítí nekomfortně, dokážeme spolu o všem komunikovat. Při workshopech Amerikánky jsem se navíc ocitla v roli Juliiny koučky a pak jsem jí i pomáhala s přípravou na přijímačky na DAMU. Když jsme přitom začínaly s Rokem vdovy, musela jsem tohle všechno škrtnout, přestat být Julčinou mentorkou a brát ji jako kolegyni. Sledovala jsem, jak mezitím herecky vyrostla, jak na roli sama pracuje a dělalo mi to ohromnou radost.
Rok vdovy je inspirovaný deníky Zuzany Pokorné, která v týdeníku Respekt před lety popisovala, co zažívala, když jí po čtyřicítce nečekaně zemřel manžel. S ní jste se před natáčením taky setkala?
Ano a taky na mě působila jako obyčejná žena, která bojovala a jistě stále bojuje s řadou těžkostí, a přesto svůj život přijímá. Přijde mi nesmírně pravdivá. Musíte chápat, že slovo obyčejnost beru jako zlaté rouno, poklad. Je pro mě skutečně tím nejdůležitějším, co už se tolik nevidí.
Režisérka Veronika Lišková si námět vybrala i proto, že se sama vyrovnávala se smrtí otce, a téma ztráty blízkých bylo osobní také pro vás. V dospívání jste přišla o rodiče a starší sestru. Přispěla k vaší spolupráci právě tahle sdílená zkušenost?
Ano, a zajímavé je, že zkušenost s odchodem blízkých měli snad všichni, kteří se na filmu podíleli. Nejdřív jsme o našich ztrátách začaly mluvit s Verunkou, pak se k nám přidal kameraman Dušan Husár a nakonec jsme téma smrti otevřeli i s kostyméry, maskéry nebo produkčními. Jako bychom ho s Rokem vdovy odšpuntovali. Ukazuje se to i na instagramu, kde jsme k filmu rozjeli skromnou kampaň a lidé nám tam píšou, co prožívali oni, když o někoho přišli. I když se západní společnost tématu smrti obecně spíš vyhýbá, zdá se, že nejsme jediní, kdo o něm potřebuje mluvit. Když lidé dostanou prostor se svěřit, úlevně ho využijí. Pocit, že v tom nejste sami, může být léčivý.
Čím si vysvětlujete, že je smrt stále tak tabuizovaným tématem?
Sama nevím. Vytěsňování smrti ale podle mě vede k nesvobodě a brání nám přijímat realitu. Když lidé mají z něčeho strach, jsou potom lépe ovladatelní.
Napadá mě, jestli západní společnost nezačala lidskou konečnost vytěsňovat s tím, jak se postupně odklonila od spirituality. Když člověku chybí vidina posmrtného života, může se smrt najednou stát děsivější.
Souhlasím, jen o duchovních tématech nerada mluvím veřejně. Mám totiž pocit, že o nich teď mluví každý druhý a je těžké rozlišit, z jaké pozice k nim přistupuje. Nerada bych se stavěla do role, která mi nenáleží.
Nechcete působit jako samozvaný guru…
Přesně. Nerada bych budila dojem, že jsem na něco zásadního přišla a teď ostatním rozdávám moudra. Pak ale v rozhovorech na téma smrti dojde a já musím dost kličkovat, abych se spiritualitě vyhnula. Když totiž téma smrti do svého života jednou pustíte a začnete lidskou konečnost přijímat, otevře se vám paradoxně pole pro věčnost. Zaobírat se smrtí pro mě tedy nevyhnutelně souvisí s hledáním nějaké vyšší pravdy.
Hlavní hrdinka filmu je nejdřív v šoku, pak se v sobě smutek snaží dusit a až později mu dá volný průchod, aby nakonec mohlo nastat smíření. Prošla jste si různými fázemi – od popření až po přijetí – i vy sama?
Myslím, že ano. Podobně jako hlavní hrdinka jsem u smrti svých blízkých nebyla a pořád si pamatuju, jak mi zavolali, že moje sestra zemřela při autonehodě. Moje reakce v telefonu tehdy byla ukázkovým popíráním: „Kdo? Jaká Jana? Já žádnou Janu neznám.“ Mozek mi úplně zkratoval a snažil se mě přesvědčit, že se nic neděje, aby mě bránil před bolestí. Stejně tak jsem si prošla fází naštvání, kdy jsem spílala Bohu, jak mi to mohl udělat.
Přijetí ztráty opravdu vyžaduje, aby člověk všechno vyplakal, aniž by smrt vyčítal druhým lidem, někomu nad námi nebo sobě. I podvědomé sebeobviňování totiž bývá časté. Až když si prožijete smutek v čisté podobě, můžete být znovu svobodní. Což neznamená, že by smutek zmizel. Pořád s vámi zůstává, ale už vás nerozrušuje. Utrpení k životu chtě nechtě patří.
Jaké pro vás bylo, když jste si během natáčení musela všechny fáze truchlení připomenout?
Do projektu jsem vstupovala v době, kdy už jsem v sobě téma měla zpracované a nebyla jsem rozdrásaná. Hlavní hrdinka navíc emoce naplno neprojevuje a drží je v sobě. Veronika její pocity vyjadřuje spíš prostřednictvím obrazů – ať už to je déšť nebo znovu slepená rozbitá konvička. Zároveň jsme pracovali s jistou obnažeností a zranitelností, ve které se pozůstalí ocitají. Člověk je najednou tak trochu nahý – obrazně a ve filmu i doslova. Těžké pro mě naopak bylo, když jsem Rok vdovy poprvé viděla. V tu chvíli jsem si svou tehdejší křehkost a bolest znovu zprostředkovala a víckrát už si to nedám.
Pavla Beretová (*1983)
- Pochází z Ostravy, kde vystudovala Biskupské gymnázium. Poté absolvovala obor Činoherní herectví na pražské DAMU. V roce 2008 se stala členkou Činohry Národního divadla. O rok později byla nominována na Cenu Thálie i Cenu Alfréda Radoka.
- Před kamerou si poprvé zahrála už jako dítě, když dostala role v pohádkách ostravského studia tehdejší Československé televize. V poslední době se divákům představila v seriálu Osada, minisérii Vedlejší produkt a hlavně filmech Amerikánka a Rok vdovy.
Po dvou psychicky náročných rolích jste si letos v létě odpočinula při natáčení seriálu Limity růstu režiséra Petra Zelenky, ve kterém prý hrajete nepříliš bystrou novinářku. Mohla jste si tak rozhovory v médiích vyzkoušet i z opačné strany.
Postava Pavly, kterou v seriálu hraju, se snad za novinářku ani nedá považovat. (smích) Sice by jí ráda byla, ale je spíš bulvární a pak se z ní stane tisková mluvčí. Úplně jsem se v té roli urvala ze řetězu, evidentně jsem se potřebovala vyblbnout. S Alešem Hámou a Veronikou Khek Kubařovou, kteří mají hlavní role, jsme se při natáčení strašně nasmáli. Pořád jsme si říkali, že tohle už je moc, to nám neprojde. Petr Zelenka nám tam ale všechno nechal, takže se trochu bojím výsledku. (smích) A zároveň se těším.
O čem seriál bude?
Limity růstu mají, jak název napovídá, ekologickou linku a jsou velmi nekorektní. Petr se ve scénáři dotýká velmi křehkých společenských témat, ale zároveň podle mě střílí do všech řad.
Takže nešetří ani ekologické aktivisty, ani popírače klimatických změn.
Přesně tak. Ze všech si dělá trochu cynickou legraci a ukazuje, že ekologická témata nejsou tak jednoduchá, jak se na první pohled může zdát. Česká televize by měla seriál začít vysílat v lednu příštího roku a sama jsem zvědavá, co nám na něj diváci řeknou. Věřím, že se budou velmi bavit.