Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Na předlistopadovou architekturu se mnozí lidé dodnes dívají skrz prsty. Ale i za socialismu vznikaly na českém území hodnotné stavby, i když autoři pracovali v mnohem horších podmínkách než jejich kolegové ve svobodném světě.
Najdou se stavby z této doby, které oceňují odborníci i laici – typicky hotel a vysílač na Ještědu. Mnohé jiné se však takového uznání zatím nedočkaly. Široká veřejnost obvykle na uznání kvality architektury potřebuje až větší časový odstup. Proto je dobré dobré stavby připomínat, aby se snížila pravděpodobnost, že mezitím podlehnou zubu času. Ostatně část kvalitních socialistických projektů už původní kvalitu ztratila po necitlivých rekonstrukcích, anebo byla dokonce demolována.
Magazín Seznam Zpráv
Cestování | Jídlo | Životní styl | Architektura | Historie
Když Národní památkový ústav před pár lety vydal dvousvazkovou publikaci Architektura 60. a 70. let 20. století v České republice, autoři uvedli: „I tato architektura ve skutečnosti vykazuje architektonické a materiálové hodnoty vysoké úrovně, které byly dlouhodobě nedoceňovány. Snaha o jejich zachování příštím generacím jako dokladu hmotného a kulturního svědectví doby je tak smysluplná a oprávněná.“
I vysoce kvalitní architektura ze sledovaného období dle autorů nese přídomek „socialistická“ nebo „komunistická“ a tento původ zastínil její skutečné hodnoty.
Poválečnou architekturou se dlouhodobě zabývá také profesor Petr Vorlík, architekt a pedagog na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Spolu s kolegy mimo jiné sepsal pětisvazkovou publikaci o architektuře osmdesátých let. Připomíná, že na území České republiky je přibližně 47 tisíc kulturních památek, ale jen 76 z těchto staveb pochází z období po roce 1945, většina z nich navíc ze 40. a 50. let.
Na další tři desetiletí jich připadá jen dvacet. „Myslet si, že za čtyřicet let socialismu tady vzniklo jenom necelých osmdesát staveb, které si zaslouží nějaký vyšší stupeň kontroly a lepší péči, je prostě naivní,“ říká profesor Vorlík.
Připomeňme si deset více či méně známých „socialistických“ staveb, které mezi ostatními z té doby vyčnívají.
1. Hotel a vysílač Ještěd
Patří k nejoriginálnějším architektonickým dílům v Česku. Hyperboloid vysoký 94 metrů s kruhovým půdorysem o průměru 33 metrů spojuje funkci vysílače, hotelu a restaurace a dotváří siluetu hory vysoké 1012 metrů. „Ta prvotní představa ze mě vytryskla. Věděl jsem, že musím prodloužit horu. A dát vysílači tvar kuželu, aby se po něm smýkaly větry,“ vzpomínal před lety autor unikátní stavby Karel Hubáček, který by letos oslavil sté narozeniny.
Hotel s televizním vysílačem se stavěl v letech 1966 až 1973 a architekt Hubáček za svůj projekt získal v roce 1969 prestižní Cenu Augusta Perreta od Mezinárodní unie architektů. Od roku 2006 je stavba národní kulturní památkou a lidé ji zvolili českou stavbou století, aspiruje dokonce na zápis na seznam památek UNESCO.
Zajímavostí je, že když se v šedesátých letech konala výstava architektonických návrhů, většina návštěvníků Hubáčkův návrh kritizovala či odmítala. Ukázala to návštěvní kniha, kterou se podařilo objevit při přípravě výstavy k 40 letům Ještědu.
2. Federální shromáždění v Praze
Patří do kategorie staveb, která má spoustu obdivovatelů, ale i kritiků. Někdy se o budově v sousedství historické budovy Národního muzea říká, že je to dobrá stavba na špatném místě. I autoři zmiňované knihy z Národního památkového ústavu přiznávají, že její velkorysé pojetí vzbuzuje dodnes polemiky. Ale zároveň podtrhují její kvalitu: „Progresivní nadčasová architektura Karla Pragera byla světově uznávaná již v době svého vzniku. Reprezentuje touhu po propojení dobové technické vyspělosti s architektonickým výrazem.“
Anketa
Původně na místě stála novoklasicistní budova pražské burzy z let 1935–1939. V 60. letech padlo rozhodnutí o rozšíření budovy pro potřeby parlamentu. Architekt Prager se rozhodl se svými kolegy zachovat původní stavbu a nové prostory získat nadstavbou a přístavbou. Burzovní palác proto nechal zrekonstruovat a zasadit do nové budovy.
Konstrukčně odvážná stavba započala v roce 1966 a trvala šest let. Desítky let uvnitř zasedal federální parlament, po rozpadu Československa zde sídlilo Rádio Svobodná Evropa. V červnu 2000 Ministerstvo kultury prohlásilo budovu kulturní památkou, v roce 2004 byla v anketě časopisu Architekt zařazena mezi deset nejvýznamnějších českých staveb posledních 50 let. Dnes je součástí Národního muzea a s jeho sousední starší budovou je propojena pěším tunelem.
3. Velvyslanectví v Berlíně
Budova byla postavena v roce 1978. „Projekt architektů Vladimíra a Věry Machoninových je dnes jednoznačně nejvýznamnější stavbou velvyslanectví z období normalizace,“ uvádí Ministerstvo zahraničních věcí.
Jejich rukopis, který hojně využíval prvky brutalismu, je charakteristický i pro další jejich stavby včetně pražského obchodního domu Kotva. Dílem stejných autorů byl i karlovarský Thermal, na němž se však výrazně podepsaly necitlivé zásahy při rekonstrukcích. V roce 2006, kdy byl manžel už po smrti, dostala Věra Machoninová od Obce architektů cenu Grand Prix za celoživotní dílo.
Československá ambasáda v hlavním městě Německé demokratické republiky byla postavena v bezprostřední blízkosti takzvané bezpečnostní zóny u Berlínské zdi. Již od svého vzniku poutala díky výraznému vzhledu včetně interiéru značnou pozornost odborné i laické veřejnosti na obou stranách rozděleného města.
„V blízkosti budovy se nacházela vyhlídková plošina umístěná na dnešním Postupimském náměstí, která umožňovala návštěvníkům západního Berlína pohled na život za zdí. Tomuto pohledu budova velvyslanectví dlouhá léta dominovala,“ uvádí české ministerstvo zahraničí. A pozornost budí dodnes. Deník Bild stavbu nazval „vesmírnou lodí“ uprostřed pulzujícího města.
Nový film: Architektura ČSSR 58–89
Nový filmový dokument Architektura ČSSR 58–89 ukáže skvosty komunistické architektury v tehdejším Československu.
Za dokumentárním snímkem stojí dvojice tvůrců, raper Vladimir 518 a režisér Jan Zajíček, kteří chtějí veřejnosti ukázat, že i v komunistickém Československu vznikaly zajímavé a nadčasové stavby, jež si zaslouží naši pozornost a ocenění.
„Chtěl jsem se postavit na obranu architektů, kteří prožívali deziluzi, že se v poválečném období snažili vybudovat západní světovou architekturu v kontextu Československa, a po revoluci byli ocejchovaní jako služebníci komunistického režimu,“ řekl na tiskové konferenci v Karlových Varech, kde měl film světovou premiéru, Vladimir 518.
Točilo se v Česku i na Slovensku a ve dvouhodinovém dokumentu uvidíte například Novou scénu Národního divadla, Obchodní dům Máj nebo Kotvu, budovu Federálního shromáždění, karlovarský hotel Thermal, budovy Tranzitní telefonní ústředny v Hradci Králové. Na Slovensku vás tvůrci zavedou do budovy Slovenského rozhlasu v Bratislavě, která přestavuje obrácenou pyramidu, uvidíte i zavěšený Most Slovenského národního povstání přes řeku Dunaj nebo areál zemědělské univerzity v Nitře.
Premiéra v kinech: 7. listopadu 2024
4. Skokanské můstky v Harrachově
Není náhodou, že v našem seznamu výjimečných předlistopadových staveb není jen jeden sportovní areál. „Měly vlastně jakousi exkluzivní pozici v tom smyslu, že byly spojeny s důrazem na prezentaci sportu na mezinárodní scéně,“ vysvětlil profesor Petr Vorlík z ČVUT. V případě harrachovského areálu máme na mysli velký a mamutí můstek, stavěné v letech 1978 a 1983. Autory jsou Jiří Špikla, Jan Suchánek, Miloslav Běložník a Hans-Heini Gasser.
Mamutí můstek patřil ve své době k nejmodernějším na světě, padaly na něm i světové rekordy. „Byl to jeden z nejkrásnějších můstků na světě. Už tenkrát jsme předběhli dobu,“ řekl o něm před časem někdejší reprezentant a světový rekordman Pavel Ploc. Už dlouhé roky je však kvůli zanedbanému stavu mimo provoz, stejně jako jeho menší kolega.
V Harrachově jsou ještě další tři malé, respektive střední můstky. Blýská se však na lepší časy. Letos by měla začít rekonstrukce velkého můstku, následovat mají ty malé a nakonec přijde řada i na „mamuta“.
5. Emauzský klášter v Praze
Neobvyklé, nádherné, dominantní, nezaměnitelné. I tak se hovoří o dvou věžích klášterního kostela benediktinů v pražských Emauzích, jejichž železobetonová konstrukce s pozlacenými špicemi patří mezi to nejlepší v moderní církevní architektuře.
Historie kláštera sahá až do poloviny 14. století, kdy Karel IV. založil při farním kostele svatého Kosmy a Damiána v Podskalí klášter řádu benediktinů slovanské liturgie. V proudu času byla církevní stavba několikrát přestavěna, zásadní událost nastala 14. února 1945, kdy klášter silně poškodilo spojenecké bombardování.
S obnovou se začalo hned po válce, ale až v roce 1964 byla uspořádána soutěž, v níž jednohlasně zvítězilo řešení Karla Marii Černého se statikou Václava Kamberského, tedy ukončení štítu dvěma špicemi. „Dodnes jde o jedno z nejodvážnějších architektonických řešení šedesátých let a také o připomínku, že stará historická budova a architektura nová si nutně nemusí odporovat,“ uvedli autoři rekonstrukce v prezentaci k soutěži Stavba roku.
Při procházce po nábřeží si povšimněte drobného detailu, že jedna z věží je o něco menší a subtilnější. „Tento prvek je přejat již ze středověké chrámové architektury. Mohutnější věž symbolizuje mužský princip, zato užší a o malinko menší princip ženský,“ pokračuje popis stavby ve zmíněné soutěži.
6. Dům kultury v Teplicích
Také autorem této stavby je legendární architekt Karel Hubáček. Teplický kulturní dům projektoval na konci 70. let, stavba pak byla dokončena v roce 1986. Čtyřpodlažní budova čtvercového půdorysu stojí v městském parku, ze severní strany k ní přiléhá prosklená kolonáda podle návrhu architekta Otakara Binara.
Někdy je Dům kultury označován za stavební perlu Teplic. Zdejší koncertní sál pro 585 posluchačů architekt pečlivě navrhl na přesně stanovenou dobu dozvuku a další akustické vlastnosti. Díky tomu už v době vzniku patřil mezi nejmodernější v tehdejším Československu.
Sám Hubáček o svém teplickém díle mluvil skromně: „Prostředí svojí myšlenkou nepřevyšuji, ale dotvářím. Nejlépe s čepicí v ruce. Myšlenkou jednoznačnou, úměrnou k síle místa, bez pompéznosti, přebujelosti, materiálové okázalosti a zbytečného zdobení.“
7. Veslařský areál Račice
Areál, který vyvolává uznání i v zahraničí, vznikl pro juniorské mistrovství světa ve veslování v roce 1986 v místě vytěžené pískovny. Račice se nacházejí v meandru Labe mezi Roudnicí a Štětím. Koncepci, plovoucí prvky, vybavení břehu a cílovou věž navrhli architekti Tomáš Kulík, Jan Louda a Zbyšek Stýblo.
„Areál byl vytvořen ve stylu, který sami architekti nazývají lo-tech. Jeho cílem je trvanlivost staveb a využití dostupných materiálů. Plány byly připraveny v letech 1977 až 1978, ještě před poslední fází těžby písku, která pak probíhala již jako cílená úprava terénů pro kanál,“ uvádí se na webu Architektura 80. let ČVUT v Praze.
Celková délka hlavního kanálu je 2350 metrů, šířka 130 metrů pro celkem osm závodních drah. Dále se zde nachází takzvaný vratný kanál, který umožňuje pohyb motorových a vlečných plavidel, aniž by narušila klidnou vodní hladinu závodního kanálu.
„Ve své době to byl nejlepší veslařský kanál na světě s parametry, které neměly a možná dodnes stále nemají jiné kanály,“ řekl jeden z autorů Jan Louda. Objekty včetně plovoucích prvků díky své kvalitě slouží dodnes.
8. Obchodní dům Ještěd v Liberci
Je to jediná stavba na našem seznamu, která už nestojí. Reprezentuje všechny architektonicky hodnotné projekty ze socialistické éry, které nepřežily nové pořádky. „Pravděpodobně nejosobitější stavba svého druhu v České republice stála až do roku 2009, kdy byla barbarsky zbořena přes protesty laické i odborné veřejnosti, aby uvolnila místo fádnímu velkokapacitnímu obchodnímu centru Forum,“ uvádí Národní památkový ústav.
Obchodní dům byl projektem slavného ateliéru SIAL (Sdružení inženýrů a architektů v Liberci), mezi jehož zakladatele patřil i Karel Hubáček. „Obchodní středisko Ještěd představovalo jednu z nejvýraznějších a nejkvalitnějších realizací proslulého ateliéru. Hlavní devizou SIALu byla schopnost vytvářet stejně kvalitní architekturu, která vznikala na západ od našich hranic, a to i přes horší technologické a materiální podmínky,“ konstatuje Národní památkový ústav.
Do unikátního projektu zasahovali noví majitelé už v devadesátých letech, kdy například zmizela originální prodejna tabáku ve tvaru krabičky od zápalek. U ní to ale neskončilo a nakonec přišla vniveč celá stavba.
9. Plavecký bazén v Tachově
Bazén v Tachově z druhé poloviny osmdesátých let patří mezi první nízkoenergetické stavby v Československu. Využívá tepla slunečního záření pro ohřev vody, podobně jako další plavecké bazény navržené dvojicí architektů ze Sportprojektu – Eduardem Schlegerem a Lukášem Lieslerem. Budova ve své době disponovala největší sestavou solárních kolektorů v Československu. Vyrobeny byly ve Žiaru nad Hronom.
„Tachovský bazén byl realizován od roku 1984 v akci Z, do užívání byl předán v roce 1990. Kolektory se však podařilo zprovoznit až koncem devadesátých let. Forma a výraz stavby je dána požadavky minimalizace tepelných ztrát,“ uvádí už citovaný web ČVUT v Praze.
Severní fasádu do ulice, takřka bez okenních otvorů, kryjí dřevěné treláže pro popínavé rostliny. „Jižní fasádu tvoří představený skleník osvětlující hlavní bazén, který zároveň slouží pro předehřívání nasávaného vzduchu. Střecha svažující se k jihu je osazena kolektory pro ohřev bazénové vody. Také vnitřní dispozice se přizpůsobuje maximální ekonomii provozu,“ zní popis na webu ČVUT.
10. Park přátelství v Praze
Pražský Prosek není jen sídliště s „nekonečnými“ řadami paneláků, ale také místo s unikátním parkem s největší umělou vodní soustavou v hlavním městě. Už na konci šedesátých let vypsal Útvar hlavního architekta města Prahy architektonickou soutěž na obvodní park, která měla proměnit neutěšené sídlištní prostředí a vytvořit odpočinkové místo pro desítky tisíc místních obyvatel.
Uspěl projekt architekta Otakara Kuči, jinak například autora parků u stanice metra Malostranská, na Vyšehradě nebo u zámků v Holešově a Kratochvílích.
Park byl vystaven v letech 1976 až 1983 na ploše 11 hektarů. Dominuje mu 450 metrů dlouhá vodní soustava, která začíná velkým vodotryskem uprostřed jezírka.
„Vodotrysk je tak vlastně pramenem celého vodního díla, které dále pokračuje soustavou jezírek, různých fontán, ostrovů, kaskád a kaskádek, a to vše je propojeno spletitým systémem vodních kanálů a potůčků. Celkový objem vody v tomto fantastickém vodním bludišti dosahuje 1,6 až 1,8 tisíce metrů krychlových,“ píše se na webu Praha neznámá.
Po stavbě metra v roce 2008 byl celý park zrekonstruován, přičemž se na místo vrátila i voda.
Omluva: V původní verzi článku jsme chybně uvedli jméno architekta Jiřího Špikly. Velmi se omlouváme.