Článek
V málokteré evropské zemi je struktura samosprávy tak málo přehledná a málokde místní či regionální instituce rozdělují peníze tak netransparentním způsobem jako v Česku.
Kraje utrácejí peníze ze svých rozpočtů hlavně ve čtyřech oblastech. Většina výdajů jde na školství, to ovšem v první řadě znamená, že příslušné ministerstvo posílá přes účty krajských samospráv peníze na platy učitelů a dalších zaměstnanců mateřských, základních a středních škol. Vedle toho kraje platí a řídí provoz a investice, ovšem jen ve středních školách.
Miliardy utrácejí jednotliví hejtmani také za silnice, zpravidla za opravy komunikací II. a III. třídy. V sociální oblasti platí kraje personál i opravy domovů důchodců, další sociální služby už ale mají na starost spíš obce nebo neziskovky.
Ve zdravotnictví sice hejtmani dosazují ředitele nemocnic, ze svého rozpočtu ovšem zpravidla financují jen záchrannou službu a drobné investice v nemocnicích, pokud nějaké zřizují.
Na první pohled krajští vládci moc nezmůžou, přesto na to budou mít v příštím roce k dispozici 350 miliard korun – víc než rezorty obrany, vnitra a spravedlnosti dohromady. Za čtyři roky je to zhruba půldruhého bilionu. Zčásti se peníze na krajských účtech jen ohřejí a putují dál tam, kam určí stát. Ale velmi důležité jsou i byrokratické pravomoci krajských samospráv.
Co když nejpotřebnější stavbou Ústeckého kraje není oprava Mostu Edvarda Beneše v Ústí nad Labem? Co když by se pro Jihomoravský kraj našla důležitější investice než rehabilitační Sanatorium Pálava? Zbytečné otázky – krajští zastupitelé na návrh radních rozhodli, že peníze půjdou přednostně právě na tyto stavby.
Záleží jen na úřednících a radních, jestli se silnice opraví v Horní Lhotě a v Dolní Lhotě si počkají, anebo jestli při výměně oken dostane přednost gymnázium ve Smetanově nebo Komenského ulici. Představitelé krajů mohou spolurozhodovat, jestli se učitelé mají platit podle výkonu, anebo třeba za to, že jsou známí známých.
Na rozdíl od prostředků státu nebo zdravotních pojišťoven přitom stovky miliard do krajů nikdo moc nehlídá. Pokud se tedy nepočítá to, že si běžný volič může jednou za rok přečíst krajský rozpočet, případně že úředníci z Ministerstva financí čas od času dohlédnou na formální správnost dokladů. Poplatník prostě musí strpět, že finanční úřady od něho s obvyklou přísností vyberou daně, aby je pak bez většího dohledu poslali do regionů, kde už si je funkcionáři rozdělí, jak sami uznají za vhodné.
Přitom schopnosti radních a obecně i regionální byrokracie jsou omezené. O tom svědčí opakující se zkušenost s tím, jak se každoročně desítky miliard korun zaseknou na účtech nejen obcí, ale také krajů. Prostě se nestihnou utratit a potom se peníze svěřené poplatníky v důsledku inflace bez užitku odpařují z bankovních účtů.
Jenom při velmi povrchním pohledu si občan může myslet, že ve volbách 20. a 21. září bude vybírat vládce kraje, který díky svým schopnostem zařídí regionu prosperitu. To žádný krajský politik nedokáže. V krajských volbách není zásadní ani rozhodnutí o tom, jestli nárok na funkce radních a uvolněných zastupitelů s platem 100 až 150 tisíc měsíčně budou mít politici té či oné strany.
Zásadní je jiná věc. Volby jsou jedinou možností, jak zajistit, že do krajského zastupitelstva proniknou kompetentní političky a politici, kteří budou ochotni dohlédnout na to, co se s penězi poplatníků v labyrintu krajské agendy přihodí.
