Zranění jsou úplně jiná než na Ukrajině, říká lékař z nejkrvavější války dneška

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Vezme si dovolenou, sbalí se, shromáždí další nadšence a vyrazí na dva týdny operovat tam, kde místní lékaři nestačí. Aktuálně chirurg Tomáš Kempný operuje pacienty v etiopské Tigraji.

Region na severozápadě země se ani po dvou letech nevzpamatoval z války mezi etiopskou federální vládou a povstalci z Tigrajské lidově osvobozenecké fronty (TPLF). Při jednom z nejkrvavějších konfliktů poslední doby zemřely během dvou let vyšší stovky tisíc lidí, z domovů utekl přes milion lidí.

Válka tak vyvolala rozsáhlou humanitární krizi, na kterou dlouhodobě upozorňují mezinárodní agentury, humanitární organizace i svědectví přeživších.

S obnovou zmrzačeného regionu pomáhá v hlavním městě Tigraje Mekele i český plastický chirurg Tomáš Kempný. „Když to srovnám s loňským rokem, tak to jsme dělali především různé rekonstrukce hlavy a krku – dolních čelistí i střelná poranění. Většinou byly staré i dva roky. Šlo tedy spíše o řešení různých deformit,“ popisuje svou práci v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

V etiopské Tigraji jste již druhý týden. Jak to v Mekele téměř dva roky od konce války vypadá?

Nevypadá to tady jako čerstvě po konci války. Výpadky elektřiny už tu byly loni, sem tam něco nedostanete, ale že by tu vyloženě něco nefungovalo, to se říct nedá.

Není to ale jako za války, kdy jsem se například kvůli výpadkům sítí (v důsledku bojů) nemohl spojit s jedním z místních kolegů. Vůbec jsem nevěděl, jestli je naživu. Boje už v Mekele nejsou. Menší bojůvky probíhají spíše na hranici s Eritreou a tigrajská vláda také nedoporučuje jezdit do Amharska, kde se bojuje.

Většina těchto konfliktů je lokální. Jde například o spory o dobytek. Jelikož ale mají všichni zbraně, vypadá to tak, jak to vypadá. V nebezpečí se tu ale necítím. Na Hlavním nádraží v Praze v půl třetí ráno bych se cítil ve větším ohrožení.

I přes konec války se dlouhodobě v souvislosti s Tigrajským státem hovoří o humanitární krizi. Mimo jiné i o potravinové. Jaká je vaše zkušenost?

Není to tak, že by tu ve městech byli lidé o hladu. Všude najdete bezdomovce, ale ti tu byli i před válkou. Podobně je to s dětmi, které po cizincích loudí peníze.

Je ale pravda, že už loni v nemocnici na dětském oddělení bylo daleko více podvyživených dětí a úplně ty nejmenší se vážily na stolních zavěšených vahách, když se kontrolovaly. Že by ale v Mekele šlo o desítky tisíc nebo stovky tisíc těchto případů, to si nemyslím.

Vesnice navíc v současnosti těží z období dešťů. Jídla a potravin tak může být dostatečně. Žádnou katastrofu v Mekele nevidím a nevnímám.

Pohybujete se především v nemocničním prostředí. Jak situace vypadá tam?

V Etiopii vždycky bylo, je a bude něčeho nedostatek. V čem ale vidím rozdíl oproti minulému roku, je hmatatelná pomoc ze strany Červeného kříže. Z bývalé administrativní budovy udělal nemocnici, kde se operuje a nám například dodává osteosyntetický materiál na spojování kostí, který je opravdu výborný.

Jste za polovinou mise. Jak se vám pracuje?

Je to tady jiné (než v Česku). Když se u nás řekne, že máte někde být v 8:15 ráno, řidič bude připravený. Když tady řeknete, že začneme operovat v devět, tak víme, že začneme v 11. Ta pomalost mě tady zabíjí.

Na druhou stranu všichni kolegové jsou tu nadšenci a blázni, kteří místo toho, aby si vzali dovolenou nebo využili náhradní volno, tak jedou sem. K tomu si ještě vezou vlastní materiál a já jim hradím jen polovinu letenky, takže část platí z vlastních nákladů.

Do toho jsou denně šest až 10 hodin na sále. Jde o lidi s obrovským sociálním cítěním.

Stává se nám, že třeba čtyřikrát nebo pětkrát za den vypadne proud, takže například děláte mikrochirurgii, díváte se do mikroskopu a v tu chvíli nic nenaděláte. Jen čekáte, až to naskočí zpět, protože pálení nebo mikroskop jinak nevymyslíte. Naštěstí jsou ty výpadky krátké – nejdéle trvají 10 minut.

Podmínky jsou také takové, že například vrtačka sice funguje, ale vrták je tupý. Šroubky, které potřebujete, tak nemáte. V podstatě si musíte dopředu připravit, co budete zhruba potřebovat a potom to použít, protože jiná šance není.

Některé věci jsou rozbité, jiné, které by se daly použít jen jednou, se používají vícekrát. Na operačním sále se mohou objevit mouchy nebo švábi.

Jste z toho ve stresu?

Nejsem. Jsem přeci chirurg a věci, které nedokážu ovlivnit, mě netrápí.

Jak vypadá váš běžný den v práci?

Spíme v hotelu. Po snídani vyrážíme do nemocnice, kde nám paní kuchařka udělá čaj nebo kafe. Následně se navezou pacienti a jak jsem již zmiňoval, když se nám podaří začít v 10 ráno, je to dobré.

Když to jde dobře, končíme kolem 16. nebo 17. hodiny. Jednou, když to ale moc nešlo – řešili jsme divokou rekonstrukci ustřelené dolní čelisti – tak jsme končili v půl dvanácté v noci.

Jaký typ pacientů vlastně operujete?

Většina je z vojenské nemocnice. To znamená, že mezi 75 až 80 procenty jde o mladé muže vojáky a v menšině také vojačky. Všechny ty lidi, co ošetřujeme, potkal podobný scénář. Mají dva až tři roky starý úraz – přilétla kulka a dotyčného nebo dotyčnou trefila. Oběť útok přežila.

Co se týká duševního stavu, tak lidé jsou už trochu otupělí tím, že stále říkají to samé – o koho přišli a jak. Nikam to nevede. Hlavní je pro ně zkrátka vyřešit, jestli jim dokážeme nebo nedokážeme pomoct. Někdy se nám to povede, jindy jsou naše možnosti omezené.

Co vaše pacienty nejvíce trápí?

Když to srovnám s loňským rokem, tak to jsme dělali především různé rekonstrukce hlavy a krku – dolních čelistí i střelná poranění. Většinou byly staré i dva roky. Šlo tedy spíše o řešení různých deformit.

Letos děláme většinou končetinová poranění, asi z 80 procent. Občas nějaká hlava nebo krk.

Minulý rok jsme v ambulanci viděli první den 134 střelných poranění v oblasti hlavy a krku. Z toho 70 z nich potřebovalo výkony o délce osm až 12 hodin. U 50. ambulantního pacienta si tak řeknete, že nemá smysl vidět další pacienty, protože je nejste schopni za těch 14 dnů ošetřit. Nakonec jsme je všechny vyšetřili, nejen proto, že měl každý druhý u sebe kalašnikov. Letos jsem v nemocnici nikoho se samopalem nepotkal.

Pro vaši představu, uvádí se, že při válce bylo zabito mezi 600 tisíci až milionem lidí, především civilistů. Nevidíte, že by tu byly rozbombardované domy. To znamená, že ten typ války je úplně jiný než například na Ukrajině a zároveň jsou jiná i ta poranění.

Zatímco Ukrajina eviduje hodně minových útoků, čehož následkem jsou utržené končetiny a roztříštěné části, tak tady se stává, že pronikla kulka, udělala paseku a když ten člověk přežil, tak se to nějakým způsobem hojilo, ale zároveň z toho vyplynula nějaká deformita. Nemůže chodit, hýbat se nebo něco dělat.

Když jste zmiňoval, že operujete především vojáky a vojačky. Co je to za lidi?

Většinou jde o zemědělce, protože Tigraj jako taková je hodně zemědělská oblast, podobně jako zbytek Etiopie. Nejde o žádné generály a armádní představitele. Jsou to běžní lidé, kteří odešli do války bránit vlast. Postřelili je a s následky jsou hospitalizováni.

Vzpomínáte si na nějaký silný moment, který jste zažil?

Přišel jsem například na JIP a pacient, který neměl pravou horní končetinu funkční a potřeboval mikrochirurgický zákrok, tak se mě krátce po operaci snažil obejmout, protože se vše povedlo. Byl rád a děkoval mi, že už mu nevisí hadr, ale má ruku.

Já sice apeloval na to, aby ležel, ale on byl rád, že tu ruku měl. To jsou momenty, kdy jsou lidé rádi, že jim někdo pomůže a nemusí být odkázáni jen na pomoc cizích.

Velmi silný zážitek a pocit zadostiučinění, že podobné mise mají smysl, jsem měl i v případě jednoho třicetiletého mladého muže. Následkem neválečného poranění rotační zemědělské sekačky trávy přišel o levou ruku, která byla amputována v předloktí. Na pravé ruce měl poraněné dva nervy (loketní a středový), hlavní cévy na paži a současně měl na dvou místech přetnuty šlachy ohybačů – končetina tak byla zcela nefunkční.

Pomocí mikrochirurgického přenosu svalu z dolní končetiny, napojením cév, nervů a rekonstrukcí šlach se nám ale funkci předloktí a ruky podařilo obnovit.

Při další misi to byl první pacient, kterého jsem viděl a než jsem si vůbec uvědomil, kdo je a co chce, tak mě začal objímat a děkoval mi. Teprve po prohlédnutí končetin jsem poznal, o kterého pacienta se jedná.