Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Orel mořský létá ve vzduchu, kočka divoká běhá po lese a losos obecný plave ve vodě. Přesto tyto tři živočišné druhy spojuje společný osud. Z české přírody zcela vymizely, ale po desítkách let se znovu vrátily.
Nejsou jediné. Díky zlepšeným podmínkám, které potřebují ke svému životu ve volné přírodě, migraci z okolních zemí nebo speciálně nastaveným záchranným programům je možné v tuzemské krajině zahlédnout například i zubra, vlka nebo sokola.
Magazín Seznam Zpráv
Cestování | Jídlo | Životní styl | Architektura | Historie
Příroda dostává v posledních desetiletích pořádně zabrat a podle státní Agentury ochrany přírody a krajiny „stav druhové bohatosti na našem území není dobrý“, protože úbytkem, či přímo vyhubením je ohrožena pětina savců, a dokonce více než polovina ptáků, obojživelníků, plazů a ryb. Ale existují i pozitivní zprávy: v přírodě se znovu objevují některé druhy, které zmizely třeba i před několika staletími. Vybrali jsme deset z nich.
1. Vlk obecný
Je to největší psovitá šelma. Jak připomíná Agentura přírody a krajiny ČR, spolu s rysem ostrovidem a medvědem hnědým patří k původním druhům naší fauny a v historických dobách se vyskytoval na celém současném českém území. Kvůli postupnému odlesňování krajiny, rozšiřování osídlení a především přímému pronásledování člověkem byl vlk postupně na přelomu 19. a 20. století u nás a téměř v celé střední Evropě zcela vyhuben.
Vlčata na videu z roku 2021
„Nejdéle se udržel v horách severovýchodní Moravy. Poslední původní ‚beskydský‘ vlk byl podle historických údajů uloven v roce 1914 nedaleko obce Hrčava, kde má pomníček,“ připomíná odborný web Šelmy.cz. Díky přísnější ochraně velkých šelem v Evropě v posledních desetiletích se po rysech a medvědech začali také vlci přirozeně vracet do původních území. Novodobý výskyt vlků na Moravě byl poprvé prokázán v roce 1994 v obci Bílá v CHKO Beskydy.
V současnosti žijí vlci především v příhraničních horských oblastech. První doložené rozmnožování na českém území je však doloženo z vnitrozemské chráněné krajinné oblasti Kokořínsko – Máchův kraj. Česko funguje jako křižovatka vlčích cest. Ze severu migrují vlci ze středoevropské nížinné populace, z východu zasahuje karpatská populace a na Šumavě vznikla první stálá smečka spojením samice ze středoevropské nížinné populace a samce z alpské populace.
Jak je to s medvědy
Z velkých šelem se v Beskydech občas objeví také medvěd. Na rozdíl od vlků či rysů, kteří tam skutečně žijí, jde ale o jednotlivá zvířata, která se „zatoulají“ ze Slovenska a posléze opět zmizí. Jejich trvalý pobyt nepotvrdil ani letošní monitoring velkých šelem v Beskydech.
2. Bělásek ovocný
Má výrazné černé žilkování bílých křídel, která jsou na okraji průsvitná. Rozpětí křídel je 58 až 64 milimetrů. Ačkoli bělásek ovocný je nádherný elegantní motýl, o jeho housence, jak už to tak bývá, se to rozhodně říct nedá: je černá, má rezavé skvrny a bílé ochlupení. Dříve byl tento bělásek hojně rozšířený i v ovocných sadech, kde byl považován za škůdce.
„Hojně ho ubylo spolu s tím, jak se přestalo pěstovat ovoce. V devadesátých letech byl nějakou dobu úplně nezvěstný, ale od nového tisíciletí se znovu začal rozšiřovat. Díky tomu, že přibylo sušších a teplejších biotopů a také díky otevřenější krajině. Teď ho v podstatě najdeme po celé republice,“ říká Alena Sucháčková z Entomologického ústavu Akademie věd ČR. Jedná se přitom o jiný druh než o běláska zelného, který byl a je v Česku četným škůdcem.
3. Los evropský
Patří mezi největší evropské savce. Podle neziskové organizace Česká krajina, která se zabývá také návratem ohrožených druhů zvířat a rostlin, vymizeli losi na českém území mezi 12. a 15. stoletím. „Příčinou byl nadměrný lov, ale také změny vegetace, klimatu a fragmentace krajiny. Některé prameny uvádějí jako rok ulovení posledního losa letopočet 1570,“ uvádí organizace na svých webových stránkách.
O tom, že u nás los běžně žil, nasvědčují dodnes i názvy osad a obcí, například Losenice, Losiny nebo Losín. „V polovině 16. století, kdy už byli v českých zemích losi vyhubeni, se arcivévoda Ferdinand Tyrolský neúspěšně pokusil o jejich zpětné vysazení na Křivoklátsku. K dalším obdobným pokusům došlo i v 17. století, ale ani ty nebyly úspěšné,“ uvádí web České krajiny.
První výskyt losů po téměř čtyřech staletích byl v České republice zaznamenán v roce 1957, kdy byl v severních Čechách nedaleko Ústí nad Labem zaznamenán výskyt mladého migrujícího samce z Polska. Zhruba po roce ho však někdo zastřelil na Teplicku. V současnosti žije nejvíce losů na Šumavě na pravém břehu Lipna, domov tu má zhruba 15 až 20 zvířat. „Pro přežití této naší populace je zásadní, aby se sem mohla dostávat migrující zvířata z Polska,“ uvádí Agentura ochrany přírody a krajiny ČR.
4. Orel mořský
Podle ředitele České společnosti ornitologické Zdeňka Vermouzka patří orel mořský mezi druhy ptáků, které doplatily na svou velikost a poměrně nízký počet mláďat, takže pro lovce bylo relativně snadné ho vyhubit. Jeho osud se naplnil už v 19. století, podle některých pramenů vydrželo poslední hnízdo na Moravě možná až do počátku 20. století.
Fotky z kroužkování ptáků včetně orla mořského a sokola
„Od sedmdesátých let minulého století začala většina evropských zemí orly mořské účinně chránit. Jejich počty postupně rostly a orli se začali postupně vracet do původních hnízdišť,“ říká Jiří Neudert z jihočeského pracoviště Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. V osmdesátých letech bylo na Třeboňsku a Hlubocku pro posílení nepočetné populace vypuštěno do přírody devět orlů mořských. V roce 1985 vyvedli první mláďata poblíž rybníka Podsedek u Novosedel nad Nežárkou. Druhý směr návratu hnízdní populace přicházel od severu, odkud se orli šířili přirozeně.
Když začátkem roku 2022 sčítali ornitologové orly na 24 jihočeských rybnících, zastavil se seznam na rovné stovce: 19 dospělých ptáků a 81 mláďat. „Pro ilustraci, první zimní sčítání na Třeboňsku se konalo v roce 1979, kolegové tu tehdy zaznamenali pouhých třináct ptáků,“ připomíná Neudert.
5. Losos obecný
Dravá tažná ryba žije většinu života v moři. Dospělí jedinci migrují proti proudu řek hluboko do vnitrozemí, aby v rodných vodách vyvedli další generaci. Mladí lososi pak v horních tocích řek tráví začátek svého života, než se vydají do moře.
V Labi se losos hojně vyskytoval až do roku 1935, kdy skončila stavba střekovského zdymadla v Ústí nad Labem. Lidé tak postavili rybě překážku, kterou nedokázala překonat. Losos se ale přesto v Labi udržel až do poválečných let, kdy ho definitivně vyhnalo postupující znečišťování řeky.
V 90. letech se začalo s čištěním Labe i jeho přítoků a s budováním takzvaných rybích přechodů přes zdymadla. Rybí „průplav“ vznikl rovněž v ústeckém Střekově. Od konce devadesátých letech v rámci projektu Losos začali rybáři vysazovat malé lososy do Kamenice, Ploučnice a Ohře. Ryby po dvou letech odpluly do moře a po čtyřech letech se první dospělí lososi vrátili na místo svého „narození“, aby se zde rozmnožili.
6. Kočka divoká
Z české přírody vymizela někdy v 19. století. Mezi důvody patřily zejména přeměna lesů na smrkové monokultury, intenzivní lesnické hospodaření a také lov. „První novodobý doklad o jejím výskytu je z Krušných hor, kde byla ulovena v roce 1952, další konkrétní pozorování ale chyběla. Teprve počátkem nového tisíciletí se především v souvislosti s používáním moderní metody mapování, takzvaných fotopastí, podařilo opětovný výskyt potvrdit na Šumavě, v Českém lese, Slavkovském lese a jiných lokalitách,“ uvádí Agentura ochrany přírody a krajiny ČR.
Na první pohled je kočka divoká jen obtížně rozeznatelná od zdivočelé mourovaté kočky domácí, byť bývá zavalitější. „Nejvýraznějším rozdílem mezi oběma šelmami je zbarvení srsti na hřbetě. Ve zbarvení kočky divoké převládá šedohnědý až šedožlutý odstín, přičemž hřbet, nohy a ocas jsou výrazně pruhované, pruhů je ale celkově méně než u kočky domácí. Středem hřbetu se táhne tmavší pás, který končí u paty ocasu. Odlišný je také ocas kočky divoké, který je huňatý a má na sobě tři až čtyři příčné pruhy,“ popisuje web Šelmy.cz.
7. Zlatohlávek tmavý
Známý je také jako zlatohlávek skvrnitý či pod starším pojmenováním běloskvrnec tečkovaný. Zhruba jeden centimetr velký černý brouk má na krovkách i na štítě výrazné bílé skvrny, jejichž počet je rozdílný. Po celém těle se rovněž nachází jemné chloupky, které se však postupně odírají, takže u starších jedinců mohou chybět.
„V polovině 20. století vymizel, po roce 1990 se vrátil a dnes je zcela běžným druhem, najde se prakticky na každé zahradě nebo louce. Zároveň je ale stále a úplně zbytečně zákonem zvláště chráněný,“ konstatuje Lukáš Čížek z Entomologického ústavu Akademie věd ČR.
8. Zubr evropský
Je největším žijícím obratlovcem Evropy. Po první světové válce ho člověk v přírodě vyhubil a druh přežil jen díky chovu v zajetí, především zoologických zahradách a oborách. Na jejich někdejší přítomnost však odkazují například místopisné názvy obcí. V České republice se nacházejí tři obce s názvem Zubří – v okresech Vsetín, Chrudim a Žďár nad Sázavou. V okrese Ústí nad Labem leží obec Zubrnice. Zubry dodnes připomínají i erby některých šlechtických rodů.
Od padesátých let 20. století začali odborníci vracet zubra zpět do přírody. Nejpočetnější stádo nyní žije v rezervaci velkých kopytníků ve středočeských Milovicích, kterou ve spolupráci s vědci založila v roce 2015 už zmiňovaná ochranářská společnost Česká krajina. Na konci loňského roku tam žilo celkem 43 zvířat. Přírůstky z Milovic pomohly v minulých letech založit rezervaci v Rokycanech a letos na Lipně, oživily rovněž chovy ve Francii nebo Nizozemí.
„Početnost populací v jednotlivých chovech je velmi důležitá pro budoucnost tohoto druhu. V Česku ale stále chybí lokalita se zubří populací přesahující sto jedinců. Právě toto číslo vědci uvádějí jako minimální počet pro geneticky soběstačné stádo,“ poznamenal Dalibor Dostál, ředitel organizace Česká krajina.
9. Sokol stěhovavý
Dříve býval naprosto běžnou součástí české přírody. Především kvůli používání DDT, nechvalně proslulého insekticidního přípravku, sokoli v Česku v polovině 20. století vymřeli. Podle ornitologa Zdeňka Vermouzka se ptákům přes kontaminovanou potravu začalo DDT hromadit v těle, což způsobovalo špatnou tvorbu skořápky na vejcích. Buď je samice snášela bez skořápky, nebo jen s tenkou vrstvou.
V České republice bylo používání DDT zakázáno v roce 1974. Sokoli se začali vracet v 90. letech ze západní Evropy, kde je v té době chránila směrnice o ptácích. Každoročně v české krajině hnízdí více než stovka párů. Například v Jeseníkách poprvé v novodobé historii vyvedli sokoli mladé v roce 2001. Letos tam dvaadvacet párů vyvedlo 32 mláďat.
„Poslední roky ukazují, že jesenická sokolí populace je poměrně stabilní. Důležité je, že se výrazně nemění počet hnízdících párů,“ říká Petr Šaj z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR a dodává: „Letos sice přišly o život čtyři dospělé samice, věříme ale, že tak silná populace se s tímto zásahem do příštího roku vyrovná.“
10. Bobr evropský
Na území České republiky byl vyhuben přibližně v polovině 18. století. „Bobři od pradávných dob přitahovali lidskou pozornost. Lidé tohoto největšího evropského hlodavce lovili pro maso a kožešinu, výměšek z bobřích pachových žláz využívali proti nachlazení a zánětům a jako základ pro výrobu vonných mastí,“ uvádí Agentura ochrany přírody a krajiny ČR.
V 18. a 19. století však lidé chovali tato zvířata zejména v jižních Čechách v několika takzvaných bobrovnách. V 19. století byli bobři úspěšně vysazeni na panství Schwarzenbergů v oblasti dnešní Národní přírodní rezervace Stará řeka. Kvůli narušování hrází toků u Třeboně je však zdejší lidé začali přibližně po 30 letech výskytu ve volné přírodě znovu pronásledovat.
Do české krajiny se bobři vrací od konce osmdesátých let minulého století. V současnosti jich v tuzemsku žije okolo 15 tisíc. Nejpočetnější populace se vyskytují na Moravě, ale například i v Praze se usídlilo okolo stovky těchto zvířat – mimo jiné sídlí i na ostrově Štvanice.