Temná stránka slavné umělecké školy Bauhaus: spolupráce s nacisty

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Německou školu Bauhaus, která položila základy modernímu uměleckému vzdělávání a stála u zrodu funkcionalismu, si lidé často spojují s jejím působením v Desavě v Sasku-Anhaltsku. Počátky však měla ve Výmaru v Durynsku.

Toto město po staletí lákalo umělce a spisovatele. Většinu života zde prožil Goethe, bydleli tu také Friedrich Schiller i filozof Nietzsche. Na konci 19. století pak pozval výmarský vévoda belgického designéra Henryho van de Veldeho, aby ukázal místním, jak vypadá moderní styl. Výsledky jeho práce jsou dnes vidět v Muzeu nového Výmaru.

Právě tento Belgičan pak měl velký vliv na vznik progresivní školy Staatliches Bauhaus, založené v roce 1919 Walterem Gropiem, a navrhl i její první sídlo. Škola motivovala umělce, aby propojovali umění, architekturu a řemeslo a vytvářeli moderní a praktický styl, použitelný i pro sériovou výrobu. Vedle Gropia zde vyučovali například slavní umělci Paul Klee, Wassily Kandinsky či László Moholy Nagy.

O Bauhausu je známo, že jeho konec v roce 1933 vyvolal nástup nacistů, kteří místo modernismu upřednostňovali klasicismus. Jak však rozkryli autoři trojdílné výstavy ve Výmaru, ani protagonisté Bauhausu neunikli vábení nacismu v dobách jeho rozmachu i vrcholu. Zároveň poukázali, že vztah nacistů k Bauhausu nebyl tak jednoznačně negativní. Výstavu, která se zabývá lidmi spolupracujícími s nacisty i těmi nacisty odmítanými, je ještě možné shlédnout do 15. září 2024.

Nové ideály podle nacistické propagandy vyhovovaly i některým reprezentantům Bauhausu, kteří ochotně přijímali zakázky v oblasti fotografie, knižní grafiky, výstavnictví nebo architektury. Nejvíce těchto děl je k vidění v Schiller Museu, kde je umístěná hlavní část zmiňované výstavní trilogie.

K těmto lidem patřil například Fritz Ertl původem z Lince. V roce 1931 zakončil studia na Bauhausu a o sedm let později se stal členem SS. V roce 1940 dostal speciální úkol: projekt koncentračního tábora v Osvětimi. Jeho plány je možné vidět na zmíněné výstavě. Právě k projektům koncentračních táborů se nacistům hodily myšlenky Bauhausu – rychlá, uniformní, racionální a sériová výstavba budov.

Pozoruhodný je i příběh absolventa Bauhausu Franze Ehrlicha, který na škole studoval sochařství a reklamní tvorbu. V roce 1934 byl odsouzen na tři roky za to, že se podílel na tvorbě antifašistických novin. Část trestu si odpykával v koncentračním táboře Buchenwald nedaleko od Výmaru.

A zde nastal zásadní obrat v jeho směřování. Ehrlich byl nejprve donucen navrhovat nábytek a další interiérové doplňky pro vedoucího tohoto koncentračního tábora Karla Ottu Kocha a jeho ženu. V roce 1939 Ehrlicha propustili, ale on v Buchenwaldu zůstal pracovat jako civilní zaměstnanec konstrukční kanceláře.

Přímo před Schiller muzeem nyní stojí replika vstupní brány buchenwaldského tábora, kterou Ehrlich navrhl. Je na ní mrazivé heslo Jedem das Seine – česky Každému, co jeho jest nebo Každému, co si zaslouží.

Do propagace národních socialistů ovšem byli aktivně zapojeni dokonce i bývalí ředitelé Bauhausu, kteří jsou dodnes populární jako inovativní architekti a pedagogové. Týká se to i největší osobnosti školy Waltera Gropia, který ji vedl do roku 1928 a poté měl architektonické studio v Berlíně. Ve 30. letech se hlásil do soutěže o návrh veletržní haly pro nacistickou propagandistickou výstavu German People – German Work.

Další ředitel Bauhausu – Ludwig Mies van der Rohe, v Česku známý především jako architekt brněnské vily Tugendhat, dokonce podepsal Goebbelsovu výzvu umělcům, aby podpořili Adolfa Hitlera.

Proč nebylo donedávna téma Bauhausu a spolupráce s nacisty příliš známé, přibližuje kunsthistorička Anke Blümmová, která se na zmíněné výstavě podílela jako kurátorka. „Samozřejmě, že se vědělo, jak moc byli někteří z pedagogů a absolventů této školy politicky aktivní, ale o sympatiích k nacismu, natož o konkrétních zakázkách pro nacisty, se desítky let nemluvilo. Teprve vnuci nebo pravnuci umělců z Bauhausu jsou ochotni se o tom bavit s odstupem,“ vysvětluje Anke Blümmová.

A proč právě letos kurátoři vybrali toto téma? „Protože je důležité, abychom si připomněli, jak postupně sílily nejrůznější restrikce nejen v oblasti umění, a k čemu to pak vedlo…“ upozorňuje Anke Blümmová.

Kurátorský tým představil i druhou stranu mince, životní osudy lidí z Bauhausu, kteří z různých důvodů nemohli nebo nechtěli participovat na nacistické propagandě. Někteří se stavěli i vyloženě proti nacistům. „Celkově na Bauhausu studovalo 900 lidí, a z toho téměř 200 sympatizovalo s nacismem. Mnozí pro nacisty pracovali na zakázku. Mylně se uvádí, že nacisté nenáviděli Bauhaus jako celek, ale to by bylo příliš zjednodušující,“ říká Anke Blümmová.

Perzekuovaní byli podle ní především ti, kteří se otevřeně hlásili k levicovému hnutí, anebo židovští vyučující či absolventi a absolventky. Jednou z nich byla například Friedl Dicker-Brandeisová, která pocházela z židovské rodiny ve Vídni. Byla to velmi všestranná umělkyně, která se věnovala malbě, kresbě, ale také interiérovému designu. Její díla jsou zastoupená ve stálé sbírce Bauhaus Musea i na aktuální výstavě.

„Ve 30. letech se přestěhovala za manželem do Československa. V roce 1942 byla deportována do Terezína, kde vedla výtvarné kurzy pro dívky. Mnohé na ni vzpomínaly jako na laskavou a trpělivou učitelkou, která jim ukázala, že díky uměleckým aktivitám se mohou alespoň na chvíli odpoutat od hrůz v terezínském ghettu,“ popisuje Anke Blümmová. Kresby jejích terezínských žaček jsou zastoupené například i v Židovském muzeu v Praze.

Umělci, kteří chtěli v dobách nacismu veřejně vystavovat, se museli registrovat v Říšské kulturní komoře. Jenže do této organizace se nesměli hlásit židé, a tím byli vyčleněni z kulturního dění. Striktní rozdělení se týkalo také jednotlivých uměleckých děl.

Jak lze vidět i na výstavě v Bauhaus Museu, část umělecké tvorby dostala označení „zvrhlé umění“ a  musela být odstraněna ze stálých expozic všech muzeí a galerií. Podle nacistické ideologie to byla díla, která se označovala jako „židobolševická“ nebo neněmecká.