Necítit nenávist k Rusům je těžké. Přesto se je snažím chápat, říká novinář

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jako humanitární pracovník působil ve Středoafrické republice, Myanmaru i uprchlických táborech na Blízkém východě. Uvědomuje si přitom, jak je dnes společnost zpravodajstvím přehlcená, a chápe, že ne každý zvládá dění v krizových oblastech soustavně sledovat. V knize Páchat dobro se ho třiačtyřicetiletý Jiří Pasz pokouší přiblížit prostřednictvím reportáží o rozvojových projektech, které komunitám zasaženým válkami, chudobou nebo přírodními katastrofami dodávají naději. Všímá si, jak snadno mohou reportéři v boji o pozornost sklouzávat k pornografii lidského neštěstí, a rád by se podobnému voyeurismu vyhnul. „Snažím se nebýt na prvním místě novinář, ale člověk,“ zdůrazňuje.

Před pár týdny jste byl na Ukrajině. S jakým cílem jste tam jel a jak blízko válečné frontě jste se pohyboval?

Mojí misí bylo zmapovat téma duševního zdraví, kterému se zatím nikdo tolik nevěnoval. Chtěl jsem o něm mluvit s co nejvíce lidmi z různých oblastí Ukrajiny. Vedl jsem rozhovor s veteránem a zároveň hercem a režisérem, který žije ve Lvově na západě země. Stejně tak jsem si povídal se zdravotní klaunkou pracující s dětskými onkologickými pacienty v nemocnici v Charkově, který leží přes třicet kilometrů od fronty. Zajímalo mě, jak se cítí malířka a tvůrkyně komiksů žijící v Oděse, terapeutka, která pomáhá ženám znásilněným ruskými vojáky, nebo veteráni, již v bojích přišli o končetiny.

Válečná novinařina je samozřejmě důležitá, já svou roli ale vidím jinde. Jet na Ukrajinu jenom proto, abych se dostal co nejblíž frontě a udělal fotky, se kterými se pak přihlásím do Czech Press Photo, by mi přišlo jako hyenismus. Snažím se nebýt na prvním místě novinář, ale člověk.

Jak Ukrajinci, se kterými jste se setkal, po dvou a půl letech od začátku ruské invaze válku prožívají? Pokud se to dá alespoň trochu zobecnit…

Za letošní i loňský rok jsem tam udělal skoro osmdesát rozhovorů, právě abych zjistil, které emoce a pocity jsou navzdory individuálním rozdílům pro všechny společné. Ukrajince myslím pořád spojuje naděje na vítězství. Většině z nich jsem pokládal zdánlivě triviální, ale ve skutečnosti dost dobrou a hlubokou otázku. Ptal jsem se, co pro ně vlastně znamená válka. Ukázalo se, že si ji často spojují se zkušenostmi, které v nesrovnatelně menším měřítku známe z období covidu.

Patří mezi ně ztráta kontroly nad věcmi, které jsme dřív měli ve své moci – třeba nad spánkem. Když několikrát za noc slyšíte houkat sirény a reálně hrozí, že vás zabije raketa nebo dron, usíná se vám dost těžko. Cítíte bezmoc, ale zároveň se s ní musíte naučit pracovat, protože jste konfrontováni s historickými událostmi, které se individuálně zvládnout nedají.

Všichni hledají způsob, jak se udržet v co největší psychické pohodě, jakkoli zvláštně to ve válce může znít. Někdo se o to pokouší instinktivně, sám, někdo se obrací na odborníky a někdo bohužel i na šmejdy, které najdete vždycky a všude. Na Ukrajině jsem ovšem zažil také ohromnou míru dobra a lidskosti. Spousta obyvatel nachází neuvěřitelně kreativní cesty, jak pomáhat ostatním. Stává se zhmotněním naděje. Hned od několika lidí jsem slyšel, že válka z vás vytáhne to nejhorší i to nejlepší.

Jako dokumentarista a humanitární pracovník jste procestoval kolem padesáti zemí světa. Prožíváte válku na Ukrajině vzhledem k její geografické blízkosti přesto trochu jinak?

Rád bych řekl, že se mě každá válka na světě dotýká stejně – ať už se odehrává v severní Ugandě, v Palestině nebo ve Vietnamu. A v jistém slova smyslu je to pravda. Když jsem byl ale v roce 2017 poprvé na linii kontaktu mezi Ruskem a Ukrajinou, připadal jsem si v Donbasu jako doma na Ostravsku. Říkal jsem si, že přesně takhle by to vypadalo, kdyby se bojovalo v Karviné mezi paneláky nebo v Havířově u lesoparku, a silně mě to zasáhlo.

Navíc jsem ještě nezažil konflikt, který by mi přišel tak důležitý z hlediska osudu mé vlastní země a mě samotného. Každý z nás k němu myslím musí zaujmout nějaký postoj a podle svého svědomí udělat co nejvíc. Já chci udělat co nejvíc na podporu Ukrajinu, protože se podle mě rozhoduje o rozdělení světa na hodně dlouhou dobu.

Nacházíte porozumění i pro část české společnosti, která si myslí, že bychom Ukrajinu podporovat neměli, nebo bychom jí přinejmenším neměli posílat zbraně?

To je samozřejmě extrémně těžké a bolestivé. V souvislosti s pochopením mám ale velký strach z jednoho fenoménu. Západní civilizace má myslím velmi problematicky definovaný úspěch. Spousta lidí v našem kulturním prostoru se pak v životě necítí naplněná a úspěšná, i když disponuje materiálním pohodlím, dostatkem služeb i veškerými svobodami. Sžírá je frustrace, a čím víc jsou naštvaní, tím horší volby mohou dělat. Rozhodnutí, která vychází ze vzteku, totiž nebývají úplně racionální.

Proto se na lidi odmítající pomoc Ukrajině snažím nahlížet touhle optikou. Nedávno jsem se například potkal se svým kamarádem, který je otevřeně proruský, a odmítl jsem se s ním hádat. Řekl jsem mu jenom, že ho znám jako veselého člověka, ale momentálně z něj cítím frustraci. Chtěl jsem, aby se zamyslel, proč je tak naštvaný a proč se spolu o tématu nemůžeme bavit bez emocí. Což neznamená, že bych v podobných debatách uměl chodit. Po třech návštěvách Ukrajiny a třech měsících blízko fronty mám jasno, kde je dobro a kde zlo. A samozřejmě mě štve, když to někdo nechápe.

Nedávno vám vyšla knížka Páchat dobro, ve které přinášíte reportáže z Ugandy, Nepálu, Myanmaru, Haiti i zmiňované Ukrajiny. Ukazujete, že i na místech zmítaných hlubokou krizí lze díky dobrovolnickým iniciativám nacházet naději. Lze podle vás skrze osobní prožitky a příběhy vzdorovat lhostejnosti a nezájmu, s nimiž se některé země z naší strany potýkají?

Doufám, že ano. Věřím, že když se čtenáři napojí na emoce někoho, s kým se mohou identifikovat, může jim to přiblížit i země, jako jsou Středoafrická republika, Haiti nebo Uganda, které jinak zajímají jen málokoho. Miluju polskou reportážní školu, zejména Ryszarda Kapuścińského, který psal reportáže někdy až poetickým jazykem a nebránil se v nich právě ani líčení vlastních pocitů. Jeho knihy jsou nesmírně vtahující a pomohly mi třeba v situaci, kdy jsem se poprvé ocitl v černé Africe, konkrétně v Ugandě, a zažil jsem tam prudký kulturní šok. Brutálním kulturním šokem jsem si mimochodem poprvé prošel v Izraeli, když jsem tam na přelomu tisíciletí ilegálně pracoval.

To zní dobrodružně. Povíte mi víc?

Do Izraele tenkrát jezdili načerno pracovat lidé z celého světa, včetně Čechů. S kamarádem jsme se inspirovali někým z našich známých a v čerstvých devatenácti jsme nasedli do letadla směr Tel Aviv. Už když jsme vystoupili, říkal jsem si, co tady budeme proboha dělat. V kapse jsme měli sotva pět set dolarů, nebyl internet ani platební karty. Pak jsme našli hostel, kde bydlela spousta gastarbeiterů. Spali jsme v jedné místnosti s asi čtrnácti lidmi, všichni vypadali hodně podezřele a dveře se nikdy nezavíraly. Pamatuju si, jak mě hned první noc pokousaly štěnice i jak se ve vedlejším pokoji strhla rvačka a já jsem byl přesvědčený, že si tam přišla vybrat peníze ruská mafie.

Postupně jsme zjistili, že rvačky jsou tam naprosto běžné a že si úspory musíme pečlivě schovávat. Do hostelu totiž chodil třeba i kluk, který byl závislý na heroinu, a snažil se pokoje vykrást. Každý den jsme si museli vyhádat peníze od šéfa, který nám za směnu nechtěl zaplatit. Zpětně to vnímám jako iniciační zážitek, který mi pomohl dospět. Řada mladých lidí se dneska těžko odpoutává od rodičů, mluví se o takzvaném mamahotelu, a mně v tomhle smyslu pomohl právě Izrael. Byl jsem hozený do vody – buď se o sebe postarám, anebo skončím v průšvihu. Zase jsem si ale vydělal dost peněz, abych pak mohl jezdit stopem po Izraeli a později pokračovat do Egypta, kde jsem se zamiloval do cestování a zároveň poprvé viděl fakt hrozné věci.

Když už jsme se přesunuli do Afriky, knihu otevírá reportáž ze severní Ugandy, kde jsou obyvatelé sužováni násilím ze strany partyzánské skupiny Armáda božího odporu vedené samozvaným prorokem Josephem Konym. Ta unáší děti z místních vesnic, nutí je zabíjet vlastní příbuzné a pak z nich dělá bojovníky. Sám jste se setkal s dětskými vojáky, kterým se podařilo utéct. Mohou pak ale vůbec začít znovu s čistým štítem?

Ano, i v takových situacích je myslím možné napravit svoji vinu a integrovat vlastní trauma, ať už na úrovni jedinců, komunit nebo národů. Ukázkovým příkladem jsou Němci. Statisíce z nich za druhé světové války spáchaly hrozné zločiny, a přesto se jejich země dokázala napravit. Z traumatu se můžeme vyléčit tím, že se propojíme s někým, kdo ho překonal, a necháme se z temnoty vytáhnout. Stejně tak může být velmi terapeutické, když těžkou zkušenost využijeme k pomoci někomu jinému. Takové příklady nacházím mezi lidmi, kteří byli ve vězení, kradli, brali drogy nebo se živili prostitucí.

A co dětští vojáci? Jak těžko se jim po tak traumatických zkušenostech hledá chuť žít?

Dětští vojáci jsou podle mě jedním z vůbec největších zločinů, které existují. Armáda božího odporu děti využívá záměrně, protože se dají snadno naprogramovat. Tím, že ještě nejsou zralé a nemají tolik zakódované morální zásady, můžete z nich vytvořit monstra. Unesete je, zrovna když jsou na životní křižovatce, a vezmete je na cestu destrukce. Z každého se koneckonců může stát monstrum. Armáda božího odporu se dopouští strašlivých krutostí, vyřezává například plody z těhotných žen. Řada dětských vojáků přesto podvědomě touží utéct.

Pokud se jim to povede, je nesmírně důležité, aby je pak někdo dokázal nasměrovat na opačnou cestu. David, o kterém píšu v knize, je přivedl na cestu tvorby – nechal je vyrábět cihly a postavil pro ně školu. Vůbec nejdůležitější je, aby se bývalí dětští vojáci začali znovu cítit jako lidé. Lidská důstojnost může znít jako abstraktní pojem. Potřeba přijetí je ale naším prehistorickým instinktem, a kdo ji nemá naplněnou, může se snadno nechat strhnout temnými proudy.

V knize také líčíte, jak jste se vydal do Nepálu za etnickou komunitou Badi, která je na nejnižším stupni místního kastovního systému. Ženy z tohoto etnika bývají už od narození předurčené k tomu, aby se živily prostitucí. Dostal jste se k nim prostřednictvím aktivistky Umy Devi Badi, která bojuje za jejich práva. Ta si ale nejdřív pečlivě prověřovala, jestli jste opravdu dokumentarista, protože měla špatnou zkušenost se štábem, který ženy zneužil k natáčení porna. Jak si získáváte důvěru marginalizovaných skupin, které v rodných zemích čelí nelidskému zacházení a mají pádné důvody k ostražitosti?

Důvěru sociálně vyloučených skupin si myslím nejlíp získáte tím, že jste autentičtí, upřímní a pokorní, že na ně nic nehrajete a nic jim neslibujete. Lidé, kteří žijí ve slumech nebo ghettech, se běžně pohybují na hranici mezi životem a smrtí. Každý den musí bojovat o zdroje, každé další setkání může znamenat, že se jejich život buď výrazně zlepší, anebo výrazně zhorší. Proto pochopitelně bývají velmi nedůvěřiví. Zároveň mívají velmi rozvinutou emoční inteligenci, aby během minuty dokázali rozpoznat, jestli jste nebezpeční, jestli jim lžete, jestli se bojíte nebo jestli se přetvařujete. Zažil jsem to v Kibeře, což je jeden z největších slumů v Keni, ale i v Česku, když jsem pracoval s Romy. Připadalo mi, jako by mě skenoval rentgen.

I lidé na okraji společnosti přitom touží být vyslyšeni, stejně jako my všichni. Když tedy zjistí, že jim opravdu nasloucháte, tak s vámi svůj příběh většinou rádi sdílí, byť třeba zpočátku váhají. V neposlední řadě se v krizových oblastech často pohybuju s nějaký gatekeeperem – člověkem, kterému místní důvěřují a který vám k nim otevře dveře.

Přesto jste se při své práci už setkal i s neskrývanou nevraživostí, konkrétně na zemětřesením zasaženém Haiti. Jak jste se cítil, když vám místní obyvatelé dávali najevo, že v zemi nejste vítaný?

Byla to pro mě důležitá zkušenost. Na Haiti jsem zažil nejen nedůvěru a nevraživost, ale i nenávist a rasismus, který v zemi funguje obráceně. Černí tam nenávidí bílé. Jenže k tomu mají dobrý důvod a zneužívají toho i místní politici, kteří obyvatele utvrzují v tom, že za všechny jejich problémy mohou běloši. Což je na Haiti bohužel do značné míry pravda. Když se u nás mluví o rasismu, tak si ho málokdo z Čechů umí ve skutečnosti představit. Já už jsem ho ale na vlastní zkušenost pocítil. Vím, jaké to je, když vyjdete na ulici a lidé se na vás dívají s odporem, možná až s pohrdáním. Vnímají vás stereotypní optikou, jako bílého hajzla, který zdevastoval Haiti, přestože s tím vaše země nemá nic společného.

Zároveň si najednou připadáte hrozně viditelní, všude vyčníváte a nikde se neschováte. Konečně pochopíte, jak se v Česku vyrůstalo třeba Romům nebo Vietnamcům. To jsou nedocenitelné zkušenosti. Je samozřejmě nepříjemné, když přijedete na Haiti a místní obyvatelé po vás házejí kameny jenom proto, že jste bílí. To ale neznamená, že se negativními emocemi nechám strhnout a sám sklouznu k nenávisti vůči Haiťanům. Spíš se je snažím pochopit.

Což předpokládám vyžaduje velký nadhled a odstup…

Přesně tak. Nepopírám, že jsem byl na Haiťany nejdřív naštvaný a připadalo mi to nefér. Všichni občas býváme vzteklí, žárliví, cítíme se zranění nebo se bojíme opuštění a je v pořádku si to prožít. Zároveň bychom se ale s nepříjemnými emocemi měli učit pracovat, aby nás nevedly na cestu zla a spíš nás motivovaly pochopit, co se v nás a kolem nás děje. Na Ukrajině jsem pochopitelně v některých dnech také cítil nenávist vůči Rusům. Když vybombardovali dětskou nemocnici, bylo těžké vůči nim necítit nenávist. Stejně tak se ale vždycky snažím od emocí poodstoupit a porozumět, proč jsou Rusové takoví, jací jsou. Nenávist je totiž ve výsledku zraňující i pro vás samotné. Je to taková tíha, že vás nakonec zničí. Zničí váš potenciál k dobru.