Vlny stojí na emocích, ale odvážné nejsou, říká filmový historik

Film Vlny o dění v Československém rozhlase v letech 1967 až 1968 si našlo v kinech už přes 200 tisíc diváků. Ambiciózní snímek sklízí pozitivní ohlasy, ale zaznívá i kritika za jednostranné vykreslení některých postav nebo heroizaci jejich činů. Proč filmaře stále tolik lákají události spojené s rokem 1968?

Snímek Vlny se stává komerčním hitem letošního léta. Dílo režiséra Jiřího Mádla vypráví příběh redaktorů zahraniční redakce Československého rozhlasu v pohnuté době let 1967 a 1968, která vyvrcholila vpádem vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa.

Právě rozhlas a jeho zaměstnanci tehdy sehráli významnou roli mimo jiné tím, že dokázali udržet vysílání i několik dní po invazi. Režisér Mádl nyní tyto události přenesl na filmové plátno.

„Česká kinematografie potřebuje ambiciózní filmy,“ říká o Vlnách filmový historik Michal Bregant, který je generálním ředitelem Národního filmového archivu. Podle něj je patrné, že cílem bylo vybudovat heroický příběh – a to se povedlo. „Jsou tam všechny ingredience. Na prvním místě pravděpodobně hudba, která skutečně šlape po celou dobu tak, že i když je to poměrně dlouhý film, udržuje napětí vytvářející emoce. A domnívám se, že o ně šlo možná v první řadě,“ dodává.

Z Bregantova pohledu ale sázka na emoce jako prostředek komunikace s divákem nestačí. „Mám rád, když filmy mají opravdu silné charaktery, silné situace. A hlavně mám rád filmy, které jsou odvážné. A tady si myslím, že se odvaha soustředila hlavně na rozpočet a na efekty.“

V srpnu 1968 se pokračující vysílání Československého rozhlasu stalo jedním ze symbolů odporu proti okupantům. V éteru znělo i ve chvílích, kdy se už na Vinohradské třídě před sídlem rozhlasu v centru Prahy pohybovaly tanky.

Statečnost tehdejších zaměstnanců rádia podtrhuje také Bregant. Jenže způsob, jakým ji vykreslili tvůrci Vln, považuje za „mechanický“ a načrtnuté motivace redaktorů za „vlastně prvoplánové“.

„I hrdiny je možné ve filmu vykonstruovat, aniž by to bylo takto redukované jen na to, že je někdo prvoplánový hrdina za všech okolností. Lidé jsou prostě složitější. A víme o tom, že i v prostředí Československého rozhlasu na konci 60. let i kolem takzvaného ilegálního vysílání (v srpnu 1968) se pohybovali lidé, kteří nebyli vzorem všech mravností,“ uvádí Bregant.

Vlny Jiřího Mádla nejsou zdaleka prvním českým filmem, kterým se proplétá rok 1968, srpnová invaze do Československa nebo nástup normalizace. Skutečně ambiciózních snímků zaměřených na současnější momenty české historie vzniká v tuzemské kinematografii méně.

Podle šéfa Národního filmového archivu jsou přitom právě filmy o současnosti „cennější“, protože místo mýtů vytvářejí „paměť naší vlastní doby“. „Bude v nich svědectví, které nebude tak manipulované a stylizované (jako ve filmech o historicky vzdálenějších událostech). Zůstanou v nich určité vlastnosti naší doby, našich současníků, našich problémů – toho, čím žijeme – zachované pro budoucnost,“ líčí Bregant.

Proč se tedy čeští filmaři na současnost nezaměřují více? Z pohledu filmového experta zřejmě proto, že se současnost v porovnání s minulostí může zdát příliš složitá a těžko uchopitelná. Pustit se do jejího filmového zpracování je zkrátka riskantní podnik, i když námětů nabízí víc než dost.

„Postihnout společnost v dnešní době – v tom rozkladu, v němž se nachází – považuji za vrcholně politické téma, které by si nějaké pojednání zasloužilo. (…) Najít neuralgické body, které dnešní společnost ovlivňují a možná dokonce rozkládají – tam vidím velký dramatický potenciál,“ podotýká filmový historik.

V podcastu 5:59 se také dozvíte, jestli se postupně mění přístup českých filmových tvůrců k událostem roku 1968 nebo co Vlny ukazují o směru, kterým se celá tuzemská kinematografie ubírá. Poslechněte si v přehrávači v úvodu článku.