Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Nedávno nastala v České republice výrazná změna v pracovním právu. Od 1. srpna letošního roku začala platit novela zákoníku práce, která mimo jiné zrušila institut zaručené mzdy. Ta je ve státním sektoru nahrazena zaručeným platem a v soukromém sektoru zanikla úplně.
V něm zůstane jen minimální měsíční mzda, která letos činí 18 900 Kč a v příštím roce by měla stoupnout na 20 600 Kč. Toto opatření kritizují hlavně odbory, podle kterých to ohrožuje platy v privátní sféře. Průměrná mzda dosáhla nyní 43 941 Kč měsíčně.
Zda je tento institut standardem, zjistíme, když se podíváme například na to, jaká je situace v ostatních zemích tzv. visegrádské čtyřky neboli V4. Institut zaručené mzdy platí pouze na Slovensku. V Polsku je obdobná právní úprava jako nyní v České republice a v Maďarsku zaručenou mzdu pro různé pracovní profese vůbec nemají.
Na Slovensku zákon o minimální mzdě definuje zaručenou mzdu na základě náročnosti dané profese pro jednotlivé pozice. Vzhledem k tomu, že zaručené mzdy nejsou u jednotlivých pozic konkrétně uvedeny, je nutné se orientovat podle jednotlivých platových tříd, které jsou dány zákonem.
Například pracovní místo odpovídající prvnímu stupni obtížnosti práce charakterizuje výkon pomocných, přípravných nebo manipulačních prací podle přesných postupů a pokynů, závazných příruček či příkazů nadřízených. Naopak práce odpovídající šestému stupni obtížnosti je typická řešením úkolů neobvyklým způsobem s blíže nespecifikovanými výstupy a s vysokou mírou odpovědnosti za škody s rozsáhlými společenskými důsledky. To se týká například zdravotnictví nebo oblastí řízení složitých systémů.
V praxi to tedy znamená, že slovenský zákon přesně neurčuje, kolik si lidé v rámci zaručené mzdy mohou minimálně vydělat, ale zaměstnavatel se při stanovení jejich mezd musí řídit platovými tabulkami. Minimální měsíční mzda činí na Slovensku 750 eur (18 900 Kč), průměrná měsíční mzda 1430 eur (36 036 Kč).
V Polsku neexistuje pojem zaručené mzdy. Pouze pro určité profese ve veřejném sektoru, jako jsou učitelé, zdravotníci, zaměstnanci rozpočtové sféry a další, platí zaručená mzda s určitým minimem. Tato mzda se liší od oficiálního minima uplatňovaného u soukromých společností ve všech odvětvích. K zaměstnancům rozpočtové sféry patří také soudci, prokurátoři, vojáci, policisté, profesionální hasiči, pracovníci vězeňské služby atd.).
V případě učitelů jsou minimální sazby základního měsíčního platu různé. Pro začínajícího učitele je to 5057 PLN (29 331 Kč) a pro certifikovaného učitele 5915 PLN (34 307 Kč). Jedná se tudíž o obdobnou právní úpravu, která byla nedávno schválena v České republice. Minimální měsíční mzda je 4300 PLN (24 940 Kč), průměrná měsíční mzda pak 8047,37 zlotých (46 674 Kč).
Zvláštností maďarského pracovního práva je dvojí institut minimální mzdy. Jedná se o minimální mzdu pro lidi se základním vzděláním a zaručenou mzdu pro kvalifikované pracovníky. Pracovníci na plný úvazek musí dostávat minimální mzdu nebo zaručenou minimální mzdu pro kvalifikované zaměstnance. V Maďarsku neexistuje jiný systém zaručené mzdy, který by byl vázán na konkrétní profese. Uvedené výdělky se vztahují na plnou pracovní dobu 8 hodin denně (tedy 40 hodin týdně). Pokud je pracovní doba kratší, mohou být poměrně sníženy. Minimální měsíční mzda činí 266 800 HUF (16 808 Kč). Zaručená měsíční minimální mzda pro kvalifikované pracovníky je 326 000 HUF (20 538 Kč). Průměrná měsíční mzda je 645 300 HUF (40 654 Kč).
Jak je tedy patrné, institut zaručené mzdy není v zemích Visegrádu běžnou záležitostí. V ČR je druhá nejvyšší průměrná mzda a zároveň i druhá nejvyšší minimální mzda z členských zemí. Prvenství v obou případech patří Polsku.
Změny, které se v české legislativě během léta odehrály (tedy zrušení zaručené mzdy v soukromém sektoru a nový mechanismus valorizace minimální mzdy, který by měl zmíněné zrušení kompenzovat), vychází ze směrnice o přiměřených a minimálních mzdách v Evropské unii. Ta má jasný cíl: zajistit přiměřenou minimální mzdu pro všechny pracovníky v EU, což by mělo přispět ke snížení chudoby pracujících, podpořit spravedlivé odměňování a posílit kolektivní vyjednávání.
Zavedení těchto standardů může přinést mnoho výhod, jako je zvýšení ekonomické stability a zlepšení rovnosti příjmů. Důležitým aspektem je také potenciál směrnice přispět k rovnosti v odměňování mužů a žen, neboť ženy často pracují v nízkopříjmových sektorech, a jsou tak více ohroženy mzdovou nerovností.
Stanovením adekvátních minimálních mezd může směrnice pomoci snížit genderové rozdíly v odměňování a podpořit rovnost na pracovišti. Na druhé straně však existují přirozeně i nevýhody v podobě zvýšených nákladů na pracovní sílu zejména pro malé a střední podniky, což může vést ke snižování zaměstnanosti, automatizaci nebo přesunu výroby do jiných zemí. Jednotný ráz směrnice, která je univerzální pro všechny, nemusí zohlednit značné hospodářské rozdíly mezi členskými státy EU. To, co představuje přiměřenou minimální mzdu v jedné zemi, nemusí být v jiné zemi udržitelné a může naopak vést k hospodářské nerovnováze. Pokud podniky přenesou zvýšené náklady na pracovní sílu na spotřebitele, může dojít ke zvýšení cen zboží a služeb, které přirozeně povede k inflaci. Ta by následně mohla snížit kupní sílu právě těch pracovníků, které má směrnice chránit.
Implementace této směrnice bude náročná. Může zvýšit tlak na veřejné finance v zemích s významnými sociálními programy, což by ovšem náš region CEE nemělo ohrozit. Celkově tato směrnice představuje významný krok k zajištění spravedlivých mezd a snížení chudoby, ovšem její realizace bude vyžadovat pečlivé vyvažování, aby přínosy převážily nad možnými ekonomickými riziky, která se mohou nakonec dotknout všech od firem až po jejich zaměstnance. Jak se celá situace vyvine a jaká pozitiva či negativa přinese, nám však ukáže až budoucnost.
