Manipulace, drogy, izolace. Čech odjel za prací do ciziny, skončil v sektě

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Vše začalo minulou zimu. Martin se vypořádával s osobními problémy, a rozhodl se proto sám odcestovat do zahraničí, kde si chtěl vyčistit hlavu (kvůli citlivosti tématu jsme v článku změnili jméno mladíka, redakce ale jeho totožnost zná - pozn. redakce). Přes platformu Workaway, kde si mohou cestovatelé sehnat ubytování výměnou za práci snad v každém koutu světa, našel malou komunitu v portugalských horách, nedaleko malého města Arganil.

Veganská strava, soužití s přírodou, meditace, hudba, otevřená mysl. To mimo jiné stálo na profilu s názvem „Earth Warriors“, který se Martinovi zalíbil. Následně kontaktoval hostitele a po domluvě se vydal na místo.

To ale neodpovídalo popisu a od začátku mu přišlo zvláštní. Na telefonu ale neměl žádný signál, a jelikož ho dvojice, která komunitu řídila, vyzvedla autem na autobusové zastávce, nevěděl, kde se přesně nachází, a rozhodl se proto dát pobytu šanci.

Přes počáteční skepsi si však prostředí rychle oblíbil. S ostatními členy komunity chodili na výlety, meditovali, hráli na kytaru, smáli se spolu. Podmínkou pobytu byla i práce na zahradě, příliš náročná ale nebyla, usuzuje Martin.

Postupem času se ale místo začalo měnit, lidé se chovali jinak, cítil psychický nátlak. Zažíval záchvaty strachu a paranoii, které se následně měnily ve štěstí. Nepamatoval si je, byl zmatený a vysílený, izolovaný od okolního světa.

„Později mi začali říkat, co je správně, co mám v životě dělat. Říkali mi, že mě mají úplně přečteného. Byl jsem zranitelný a oni mi dali to, co jsem hledal. Přesvědčovali mě o tom, že jsem přijel do nového světa a začínám novou kapitolu svého života. Dávali mi také pocit nějaké výjimečnosti,“ prohrabuje se Martin svými vzpomínkami na březen minulého roku, který strávil na Pyrenejském poloostrově.

Z paměti vyloví i jeden konkrétní moment. „Jeli jsme na nějaké speciální místo, které se nazývalo Údolí smrti. Byla tam řeka a nad ní tunel. Myslím, že mi ten den dali do jídla nebo pití drogy, abych věřil tomu, co se děje, že opravdu procházím nějakým spirituálním zážitkem. U řeky mi řekli, abych se vysvlékl do naha a vydal se proti proudu. Zmateně jsem bloudil, měl jsem halucinace, které mi napovídaly různé věci. Nechápal jsem to, ale dělo se to, a proto jsem jim věřil, že je to pravda,“ vrací se v myšlenkách k zážitku.

Martin dnes už ví, že mu byly nejspíše bez jeho vědomí podávány drogy. Ví, že s ním vůdce komunity týdny manipuloval, místy i emočně vydíral. S odstupem času si začíná uvědomovat, že místo, na kterém se ocitl, by se v řadě ohledů dalo považovat za sektu.

„Nevím, jak se to (sekta) přesně definuje, chápu to ale skrze nějakou manipulaci. Vůdce nehorázně manipuloval lidmi. Sdílel jsem s ním věci o svém životě, znal mé slabiny, které později využíval,“ popisuje.

Podle Terezy Augustinové, koordinátorky programu Work and Travel USA z organizace Czech-us, která zájemcům zprostředkovává pracovní či studijní pobyty v cizině, je Workaway poměrně specifická platforma. Většina organizací, včetně Czech-us, totiž pracuje pouze s ověřenými zaměstnavateli, se kterými je během celého pobytu v kontaktu. Workaway hostitele s „workawayery“ pouze propojuje, veškerá komunikace pak zůstává na dotyčných lidech.

„Workaway znám, o žádné podobné platformě ale nevím. U nás by nic takového neprošlo. My se zaměstnavateli dopředu komunikujeme a máme je prověřené. Jsou to dlouhodobé spolupráce,“ popisuje a jedním dechem dodává, že o podobné situaci, do které se dostal Martin, nikdy neslyšela.

Martin po návratu svůj případ českým úřadům nenahlašoval, řada lidí ale volí opačnou možnost, což Seznam Zprávám potvrdilo i Ministerstvo zahraničních věcí. Případy, kdy k problematickým událostem v cizině došlo, sice hlášeny mají, jejich klasifikace je ale poměrně ošemetná. „Takové případy spadají obecně do kategorie ‚oběti trestných činů‘ – takové statistiky máme, ale už u nich nelze rozklíčovat, zda jde o okradení na ulici, či například právě případy, které zmiňujete,“ napsal redakci odbor komunikace resortu.

Seznam Zprávy kontaktovaly i platformu Workaway, která na dotazy nereagovala. Profil portugalské komunity na svých stránkách nicméně zablokovala okamžitě poté, co jej Martin nahlásil.

Podobně jako Martin na věc nahlíží i psycholog Jan Lašek, který se během své klinické praxe setkal s desítkami, ne-li stovkami různorodých případů – včetně případů ze sekty. Podobný vzorec jako u Martina před několika lety pozoroval u jedné dívky, která nějakou sektou rovněž prošla.

„Myslím, že se o nějakou sektu jednalo skoro určitě. Řeči o osobností transformaci a spirituálních prožitcích jsou typické. Vliv je tady intenzivní a nepřetržitý a strategie je to promyšlená,“ vysvětluje Lašek a dodává, že častým rysem sekty bývá nějaký charismatický vůdce, který lidem velice přesvědčivě ukazuje „životní směr“.

Tento stereotyp platí i v případě portugalské komunity. Vedli ji dva lidé – zhruba 35letý muž a o deset let mladší žena. Muž se jmenoval Marc, přezdíval si ale Woden, což odkazovalo k bohovi z norské mytologie. Oba pocházeli z Británie, jednoho dne se ale rozhodli zemi opustit, začali cestovat a následně se usadili v portugalských horách. Součástí komunity byli kromě cestovatelů z Workaway také lidé ze sousedství, kteří byli podobně naladěni.

Jedním z prvních signálů, že něco není v pořádku, bylo, když si Martin začal všímat vztahu muže a ženy, kteří místo organizovali. Připadal mu zvláštní, v něčem až degradující. „Říkali, že nejsou v romantickém vztahu, jednou jsem je ale přistihl při sexu. Postupně jsem začal mít podezření, že je ta žena strašně zmanipulovaná. Dával jí rozkazy, když bylo něco špatně, obviňoval ji, musela ho obskakovat, volal na ni jako na psa,“ popisuje.

Postupně se měnily i Martinovy osobní prožitky. „Byl jsem zmatený a zmanipulovaný a říkal si, že už se k rodině nevrátím, byl jsem tam šťastný. S rodinou jsem komunikoval hodně omezeně, hlavně na začátku. Potom vůbec ne. Nikdo nevěděl, co se děje. Potom mi dokonce vzali mobil, zabalili ho do alobalu, aby prý nešířil špatné vlny,“ popisuje a na časové ose se vzápětí posouvá dále, do stavů, kdy se klid a spokojenost, kterou cítil ze začátku pobytu, začala střídat se strachem a úzkostmi.

„V jiných momentech mi ale úplně přeskočilo a začal jsem být paranoidní, měl jsem záchvaty strachu. Oni na mě ale potom začali být zase moc hodní a já na to všechno zapomněl. Byl jsem v neustálé dualitě. Celé mi to začalo docházel až měsíce poté, co jsem se odtamtud dostal.“

I to podle Laška odpovídá typickým rysům manipulace. „Toto je signál dokonalé manipulace, kterým se navíc prohlubuje závislost. Oni totiž říkají: ,Vidíš, už se cítíš lépe, my jsme ti pomohli.‘ Ten strach chápu spíše jako pocity úzkosti. Bojíme se vždy něčeho konkrétního, úzkosti vznikají z nejistoty, kterou dokážou (manipulátoři) v člověku rychle potlačit,“ míní.

S tím, že v Martinově případě k jisté manipulaci docházelo, do jisté míry souhlasí i religionista David Václavík z Masarykovy univerzity v Brně. V tématu je ale lehce zdrženlivý, zejména když přijde na to, jestli se skupina dá, či nedá za sektu považovat.

„Sekta je z vědeckého hlediska problematický pojem. Je to pojem původně teologický a má označovat odštěpenou skupinu, která je z pohledu nějakého hlavního proudu problematická. V posledních například 70 letech má sekta nálepku manipulativní skupiny. Stereotypicky se jim přisuzují věci, které buď nemají vůbec, nebo je mají, ale jen částečně a najdete je například i u těch velkých skupin,“ polemizuje nad definicí pojmu.

Z těchto důvodů je podle něj obtížné u různorodých skupin posuzovat, jestli se o sekty jedná, či nikoliv. Podobně vnímá i portugalskou komunitu. „Je těžké to posoudit z příběhu jednoho člověka. To, že někdo provádí meditaci nebo pracuje s koncepty, které nám připadají duchovní a náboženské, neznamená, že takové jsou. Pojem si žije vlastním životem a je to jakási nálepka,“ upozorňuje.

Ať už je ale terminologie jakákoliv, na příběhu nic nemění. Martin na místě strávil měsíc, kvůli veganské stravě, na kterou nebyl zvyklý, a nedostatku jídla shodil patnáct kilogramů. Býval vysílený, malátný. Asi v polovině pobytu se začaly měnit podmínky – pár najednou chtěl, aby jim za pobyt Martin s ostatními začali platit.

„Začali mě emočně vydírat, chtěli, abych jim začal platit, protože jsou prý v těžké situaci. Nebylo to sice moc, ale i tak to bylo zvláštní. Byla tam dost nevyvážená strava a jedl jsem méně, byl jsem velice oslabený. Když jsem chtěl jíst více, vyvolávali ve mně pocit viny,“ popisuje změny prostředí.

Co se týká ostatních členů komunity, jejich pohledy se lišily. Mimo jiné byl s Martinem na místě i jeden mladý pár. Byli to právě oni, kteří mu nakonec pomohli uvědomit si závažnost situace. „Protože byli pár, tak si mezi sebou udržovali nějakou zdravou realitu a nebyli tak lehce zmanipulovatelní. Chodili za mnou a říkali, ať s nimi jdu pryč, protože je to tam šílené. Nevěřil jsem jim, ale myslím, že mi nakonec dost pomohli si to celé uvědomit,“ vypráví.

Martin byl v kontaktu i s Němkou, která byla zhruba v jeho věku. Ta místo naopak zbožňovala a vůdce poslouchala na slovo. Poté, co se Martin z komunity dostal, rozhodl se kontaktovat její rodinu, která o ni měla strach, jelikož se jim přestala ozývat. I tak se za několik měsíců z komunity dostala.

Za celou dobu se podle Martina stala celá řada zvláštních momentů, zhruba po měsíci ale přišel jeden, který ho donutil z komunity odejít. „Byl to normální den, šel jsem sekat dřevo, najednou jsem ale dostal horečku, zimnici a začal mít vidiny. Padal jsem do bezvědomí a měl obrovský strach. Najednou přišel moment, kdy jsem před sebou viděl potlačené vzpomínky, obrazy lidí, které znám, halucinace, hodně špatné věci. Doteď nevím, jestli se mi ty věci nesnažili jen vsugerovat, abych se nevrátil domů. Další den jsem se cítil úplně zdravě a nic z těch halucinací jsem si nepamatoval,“ popisuje barvitě Martin s tím, že i v tomto případě má podezření, že mu někdo do jídla nebo pití přimíchal drogy.

Při první příležitosti následně odjel do nejbližšího města, nabil si telefon a zavolal svému kamarádovi, který byl zrovna v sousedním Španělsku. Další den pro něj přijel. „Vůdce vyskočil z postele a začal dělat kliky. Potom řekl, že věděl, že tohle udělám, a že přesně v tento moment budu odjíždět. Nesnažili se mě držet, ale byli uražení. Dělal, že jsem mu ublížil, a to stejné ta Němka a Britka,“ popisuje moment, kdy z místa odjížděl.

Martina na místě nikdy násilím nedržel. Přestože panuje přesvědčení, že sekty nebo podobné skupiny členy ve svých řadách drží místy až násilně, religionista Václavík tvrdí, že počet takových případů je naopak minimální. Častější je svobodný odchod, jako v případě Martina.

„Neexistuje rastr toho, jak se člověk nebo skupina bude chovat. Každý člověk je jiný a každá skupina funguje jinak. Stereotyp je, že vás skupina chytí a nepustí. Naprostá většina lidí ale těmito skupinami projde a je v nich jen pár měsíců. Velmi málo lidí v nich zůstává déle. Jen malá část skupin vás chytí a nepustí ven,“ upozorňuje Václavík a naráží tím opět na různorodost definic sekty.

Od této zkušenosti uplynul téměř rok a půl a Martinův život se vrátil do normálu. Dodnes ale navštěvuje psychologa i psychiatra a bere stabilizační léky. Podle psychologa Laška je člověk i po takovéto zkušenosti schopen fungovat a plně se zotavit. „Vzpamatovávání se je otázka každodenní reality. Pokud normálně fungujete, tak to zřejmě nemusí mít v budoucnu opravdu závažné dopady na jeho dejme tomu duševní a společenský život,“ míní.

Podobně to vnímá i Martin, je to ale běh na dlouhou trať. „Doteď s tím bojuji, postupně si uvědomuji, kdo jsem před tím byl a jaká je moje pravá osobnost. Spojuji se sám se sebou, ale jde to těžko,“ uzavírá.