„Toho zla kolem už bylo dost. Prostě jsem to vypnula,“ líčí Aňa Geislerová

Herečka, která se dlouhá léta netajila svými politickými názory, se kvůli nenávistným komentářům rozhodla stáhnout z facebooku. „Některé věci se obejdou beze mě,“ říká teď v rozhovoru.

„Mně nevadí, když jsou lidé hnusní, na to jsem poměrně zvyklá, ale toho zbytečného zla… Ne, že by zlo mohlo být konstruktivní, ale to, které není k ničemu, ani k debatě, které je jen nechutné… Tak jsem si úplně najednou ze dne na den řekla: A dost, už to nechci. Prostě jsem to vypnula a už se tam nikdy nevrátila,“ vzpomíná Aňa Geislerová v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností.

Svého času se vymezovala proti politice prezidenta Miloše Zemana a premiéra Andreje Babiše a často za to na sociální síti schytávala vulgární odezvu.

„Nevypnula jsem si uši, oči a vnímání. Pořád vím, co se děje, ale nemám potřebu o tom s těmi lidmi diskutovat. … Řekla jsem si, že některé věci se asi obejdou beze mě.“

Když se chce k něčemu vyjádřit, jako například nedávno k situaci na Slovensku, napíše o tom na instagram. Neuzavírá se ani možnosti do veřejných záležitostí promlouvat. Do politiky by sice vstoupit nechtěla, nicméně říká, že „službu“ na komunální úrovni si představit umí.

Rozhovor s Aňou Geislerovou mimo jiné o jejím novém filmu, který bude mít premiéru v Cannes, jejích kurzech na FAMU, studiu psychoterapie či o jejím pohledu na české školství, si můžete pustit v audiozáznamu nebo jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Paní Geislerová, vím, že v posledních letech střídáte dvě profese, možná i víc. Od filmového herectví si občas odběhnete napsat knihu, kterou pak vydáte… V jaké fázi jsme vás zastihli teď?

U třetí profese. Myslím, že pro herce je zdravé, když odbíhá od herectví. Dobré herectví musí čerpat z nějakého života, z normálního lidského prožitku a ten získá jedině životem. A pak ho může vrazit zase do toho hraní. Dělala jsem to vždycky: byla cukrárna, byly šaty (A. G. byla majitelkou cukrárny a navrhovala módní kolekci pro oděvní značku, pozn. red.), teď jsou to knihy. Do toho se přidal workshop herectví –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ o práci před kamerou, o castingu, a učení na FAMU. Takže ještě k tomu paní učitelka. (směje se)

A teď tedy paní učitelka, co si odběhla na rozhovor? Nebo čím se tento týden zabýváte nejvíc?

Stíhám všechno. Ještě jsem ambasadorka různých značek. Ale teď všechno dodělávám, dokončuji, dotáčím, čistím… Dělám si prostor, abych se příští rok mohla nějak zaměřit i na jiné věci než právě jen na herectví a zároveň abych měla prostor pro herectví. Můj londýnský agent pláče, protože v Londýně je takový systém, že pokud má člověk jen jeden konflikt zájmů, tak ho (agent) nemůže vůbec nabídnout. Tam neexistuje: „Jo, ale večer hraju a pak mám dva dny u Hřebejka, tři dny na Slovensku.“ Musí být čistý čas k dispozici. A proto se já vlastně často ani do žádné soutěže nedostanu, protože jsem prostě rozlítaná a vytížená… A učíme na FAMU. A tak bych si hrozně chtěla udělat prostor. Ale i prostor v hlavě právě na knížku a tak.

Před rokem jste řekla, že se pouštíte do psaní románu. Nejdřív jste vydala knihu fejetonů, loni knihu povídek Co tě nezabije… Jak jste daleko s románem?

Je to pravda, pustila jsem se do toho a stále jsem do toho puštěná. Ale myslím, že jsem to asi trochu unáhlila v tom načasování. Co se týkalo povídek, uplatnila jsem na sebe takovou metodu, že jsem si poručila dokončit všechno včas. To fungovalo, dala jsem si deadline do diáře, a to jsem dodržovala. Myslela jsem, že jsem na sebe vyzrála, ale to jsem se přecenila i podcenila zároveň. Tak jsem si udělala nějaký deadline (pro román), ale protože jsem zpupná osoba, tak jsem se neposlechla. Čili jsem začala psát, začala jsem si dělat rešerše, mám námět, mám nápad, ale přichází mi mnohem víc těch povídkových nápadů. Tak jsem začala psát pár povídek…

Takže román se odkládá.

Odkládá. A do toho mě napadl ještě jeden námět, který je možná ještě lepší.

Řeknete nám ho?

Ne.

Pojďme ještě na náš tradiční úvodní „slovní ping-pong“. Co vás napadne, když řeknu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Český lev?

Prezidium. Chtěla jsem říct „já“, ale přišlo mi to…

To jste měla říct. Protože vy máte Českých lvů nejvíc. Máte jich pět.

Ivan (Trojan) jich má už šest.

Mezi ženami je ale pět nejvíc. A taky jste měla spoustu nominací.

To jo.

Když řeknu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ devadesátky?

Hned mi naskočil fantastický Bebjakův seriál. A jinak moje dospívání. Když moje dcera vidí fotky, tak jí přijde neuvěřitelné, že to je, co jsme my reálně žili.

Co ji na tom překvapuje?

Třeba, co jsem nosila na sobě. Prostředí, všichni s cigáry a podobně.

Ukazujete dětem svoje filmy?

Ne, ani ne. Neumím si představit, že bych řekla: „Tak, děti, pojďte se podívat na můj film, dneska si dáme třeba Želary.“ Když na to třeba náhodou narazíme v televizi, tak pokud je to zajímá, tak je na to upozorním. Třeba vím, že mají všichni (A. G. má tři děti, pozn. red.) rádi Občanský průkaz.

Řekla jste Želary a já je tady mám jako další poznámku: co pro vás tento film znamenal?

To je taková velká láska. To jsou prostě takové monumenty v kariérách některých herců, kdy k nim třeba u některých vzniká i negativní vztah, protože to přebíjí všechnu ostatní práci. Myslím, že Želary jsou můj monument v kariéře a mám je strašně ráda. Způsob, jak se na nich pracovalo, je možná retro vzpomínka. Takhle už se netočí, takhle poctivě a velkolepě. Nebo možná ne u nás. Točili jsme celý rok, aby byla všechna roční období opravdová, pravý sníh, pravý podzim, všechno. Pro mě to byla i jedna z těch prvních velkých prací, kdy jsem si uvědomila, že si nevystačím jenom se svojí přirozeností. Že jsem o tom musela přemýšlet a nějakým způsobem to budovat.

Taky to byl váš další Český lev a film byl navíc nominovaný na Oscara.

To je pravda.

Zmíním ještě název dalšího filmu –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Karavan. Co ten pro vás znamená?

Úplně se mi to tady (v hrdle) sevře, to je zvláštní. To je pro mě zásah přímo do srdce. Je to film, který jsme dokončili loni v létě. Točím od čtrnácti let, zažila jsem leccos a člověk si myslí, že ho třeba už nic nepřekvapí nebo že už všechno zažil. A toto mě opravdu překvapilo: co jsme prožili, jakým způsobem jsme pracovali. Zase to bylo úplně nové, tam jsme ten velkolepý přístup zažívali taky, točili jsme měsíc, pak dva měsíce v Itálii. Měli jsme úžasný program naplánovaný tak, aby ho zvládal můj filmový syn, který je s Downovým syndromem. Ukázalo se, že on opravdu nepotřeboval nic speciálního, spíš my všichni okolo. Protože jeho energie byla nezničitelná. Fakt se mi svírá krk, protože to bylo náročné, těžké, nádherné.

Kdy film uvidíme?

Premiéra bude příští rok. Zuzana Kirchnerová, která ho režírovala, kdysi před lety vyhrála v Cannes se svým filmem (film Bába zvítězil v roce 2009 ve studentské sekci festivalu, pozn. red.) a tam je nějaké pravidlo, že když někdo vyhraje v Cannes, tak mu to garantuje premiéru v Cannes. Čili to směřování tohoto filmu je na festival.

Pro vás jako hlavní hrdinku filmu to tedy bude znamenat uvedení filmu v Cannes…

Já doufám, já věřím. David, můj filmový syn, vždycky říká: „Jedeme do Cannes.“ Takže David s tím počítá, já taky. Ten film má speciální místo na mojí emocionální poličce. Je pro mě zajímavý i tím, že jsem koproducentem filmu. Příští rok by měly být dokončené dva filmy, u kterých jsem se dostala do této koproducentské pozice. To je pro mě taky nové a krásné.

V této části rozhovoru mám ještě jeden název – Lepší Česko. Co vás k němu napadne?

Vynikající! To byla fantastická akce Forbesu, konference, kterou bych všem doporučila. Opravdu inspirativní, chytře vymyšlený formát. Deset minut na každého spíkra. Byla jsem tam pozvaná, abych taky byla jedním ze spíkrů. Strašně jsem si toho vážila, ale jak to tak u mě bývá, až zpětně mi došlo, že jsem vlastně byla součástí něčeho, co je opravdu fantastické. Já jsem takový ‚nebojsa‘, ale zpětně si pak říkám: „Ježišmarjá, vždyť jsem mohla udělat strašnou ostudu.“

O čem jste mluvila? Co je pro vás to ‚lepší Česko‘?

Ta výzva je, co si člověk myslí, co by prospělo Česku. Jak ho udělat lepším. A já mám téma i v rámci těch našich výuk, ať už je to ten workshop nebo i na FAMU –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a to je školství. Já si prostě myslím, že základ, kdy se opravdu lidé mohou v dobrém slova smyslu ovlivnit, vyživit, posílit…, je už v dětství. Stráví strašně moc let v systému, který je má nějakým způsobem formovat, a já si myslím, že je aktuálně spíš deformuje.

Vycházím z vlastní zkušenosti a zkušenosti mých dětí. Jde zkrátka o to, že dřív, než se lidé začnou rozdělovat svými inklinacemi, než se rozhodnou pro jiný politický názor, nebo jestli je jejich směřování umělecké a tak dále, tak by se měli stát dobrými malými občánky, chápajícími, že žijí v komunitě, ve společnosti. Aby rozuměli světu, kde jsou sice individuality, které mají svůj originální přístup, ale zároveň jsou součástí něčeho většího –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ to je ta škola, to je ta třída, to je ten stát, to je ta rodina.

To jste si uvědomila, když vaše tři děti začaly chodit do školy a vy jste to porovnávala s tím, co jste znala ze svého dětství? Nakolik se za tu dobu školství posunulo, nebo neposunulo?

Z čeho odvozuju tyto věci, to bude takový divný chuchvalec všeho možného. Už když jsem byla malá, byl pro mě střet se školou hrozně těžký. Já jsem vyrůstala v hodně liberální rodině, my jsme byli opravdu braní tak, že jsme normální regulérní bytosti. Rodiče nás respektovali, mluvili s námi jako s lidmi, ne jako s podřadnými tvory. A najednou v té škole to pro mě nějak nedávalo smysl, že se k nám ti učitelé nechovali stejně. I já jsem měla na základce fantastické učitelky, které jsem zbožňovala a pojmenovávala po nich panenky. Ale nějak se mi nelíbilo, proč se nemůžu ptát na ty věci, proč je problém, když chci diskutovat, když se k něčemu vyjadřuji. To byl můj problém. Takže to mi nevyhovovalo a z toho jsem vyvodila, že školy pro mě nebudou nějak zajímavé a moc jsem se jim nevěnovala. Doslova vůbec.

Potom jsem ale navštěvovala různé workshopy a nějakým způsobem jsem se pokoušela vzdělávat, jít po věcech, které mě zajímají. Myslím, že to je nevyhnutelné, člověk musí někde čerpat. Pak úplně přeskočím… A pak přišly děti a říkala jsem si, jak je to krásné, jak se ty školy proměnily, protože první stupeň, to je všechno aspoň snaha o výuku pomocí kritického myšlení, ty metody jsou jiné, ty paní učitelky jsou jiné. Ale na druhém stupni nastalo to samé, co jsem znala já.

Biflování?

Myslím, že biflování do určité míry není takový problém, pokud ho doplňuje i nějaká snaha o formování vlastního názoru. Ta schopnost se učit přece jen není zase špatná, ta se mnohdy hodí. Ale jenom předávat to, co jsem si přečetla, a jenom to odříkat před tabulí, to podle mě není vzdělávání. Ale umět si udělat vlastní názor, svůj kontext, svůj příběh, co jsem se naučila, to mi přijde důležité.

Jedno dítě mám na anglické škole. A tam přišlo velké poznání, obzvlášť za doby covidu, kdy jsem všechny ty tři školáky měla doma a sledovala jsem, jak probíhají online výuky, jaký je jazyk k těm dětem, jaké jsou osnovy a jaké je to celé. Tak tam mi nejvíc došlo, že je neuvěřitelné, co všechno znamená vzdělávání. Že to nejsou jenom vědomosti, informace, ale to, jak se k sobě lidé chovají navzájem, učitel a žák. Takhle opravdu můžu mluvit dlouho… Ale je to jen můj názor.

Jsem rád, že jste něco z té přednášky o lepším Česku přenesla i k nám. Když už ale mluvíme o vzdělávání, nedávno jste napsala fanouškům na sociálních sítích, že jste se přihlásila na tříleté studium na Pražské psychoterapeutické fakultě. A dodala jste: „Vím, že vzdělání je asi to poslední, co byste ode mě čekali, ale nebojte, já to zase nedodělám, protože se znám.“ Vypadá to, jako byste chtěla mít možnost dalšího posunu v kariéře. Nebo k další profesi?

Vypadá to, že ty školy po mně jdou. (směje se) Udělala jsem si prostor v životě a najednou je to o vzdělávání. Dostala jsem se k této fakultě, přijde mi hrozně zajímavá, je to víkendové vzdělávání, člověk si vybere ze seminářů, co mu vyhovuje. Když má čas, tak tam jde. Když tam nejde, tak nedostane poznámku, pětku, může se nějak se svojí vinou vyrovnat sám. Mě zajímá psychologie a v mé profesi ji využiju. V psaní knih ji využiju. Možná i ve svých traumatických chvílích ji využiji. Přijde mi to jako fantastická možnost, o které jsem dřív nevěděla.

Co se tam teď učíte? Tedy pokud tam ještě chodíte?

Tak pojďme dál. (směje se) Já jsem se nepřihlásila k tomu bakalářskému tříletému studiu, já jsem se přihlásila do té možnosti, že člověk může chodit nárazově na ty víkendové semináře. Ale ono se to špatně pochopilo. Pak jsem si říkala: „Jéje, všichni si myslí, že ze mě bude psycholožka.“ Ale pak říkám: „Nechám je u toho, ať jsou ve střehu.“

Děláte to kvůli sobě, nebo chcete psychoterapii někomu poskytovat?

Kvůli sobě. Mně to přijde zajímavé, je to opravdu přínos se o tom něco dozvědět. Jsem na vysoké škole, v přednáškové aule a poslouchám zformulované věci, ke kterým jsem nějakým způsobem sama dospěla za celý život, bez dalšího vzděláváním, a slyším, že jsou platné, že to není můj objev… I to mi přijde zajímavé. Ale žádné ambice s tím nemám. Myslím, že ze mě žádná medailistka, vzorná studentka nebude.

Pojďme k filmu. Před chvíli jste říkala, že Želary – film Ondřeje Trojana z roku 2002 –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ pro vás byly zlom. Že do té doby jste si vystačila se svojí přirozeností a tady jste musela víc o roli přemýšlet a budovat ji. Co tam pro vás bylo najednou jiné?

Ten celý příběh (z druhé světové války, pozn. red.). To, co se stane té ženě nebo holce, že už je lékařka nebo aspirující, má přítele, který ji opustí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ musí utéct, je v odboji. Pak je donucena se sžívat s úplně s novou životní situací. To jsou všechno věci, které opravdu člověk nemá z čeho čerpat, nemůže je brát ze sebe. Má za sebou jenom pár let života tady v Praze s kamarády, nějaké natáčení a tak dál. Takže to jsou věci, které musí v sobě zmapovat, jak to asi tedy vypadá, když se člověku něco takového stane.

Jak jste to dávala? Musela jste tu postavu nějak objevit, vybudovat…

Měla jsem tam režiséra. (směje se) To je zvláštní vnitřní proces. Není to tak, že bych četla tuto a tuto knihu a pak jsem udělala toto a toto. Pro mě ten proces je pořád přibližně stejný: potřebuju žít s tím příběhem do té míry, že mám pocit, že se stal mně. Potřebuji se seznámit se scénářem skoro tak, abych měla pocit, že to je moje vzpomínka na něco, co se mi už stalo. Já to tak dělám –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a proto asi chápete, že se chci zabývat tou psychologií –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ že já si způsobuji různé věci za účelem toho, abych mohla něco zahrát. Udělám si v sobě takovou sadu různých emocí, obrazů, abstrakcí, používám hudbu a tak dál. A snažím se to mít furt někde po ruce, abych se cítila být tím někým jiným, kým zrovna v tu chvíli mám být.

Psychohygiena, to je taková srandovní věc, která se teď objevila. Dlouho toto slovo neznáme. Myslím, že to je zvláštní představa, že se herec nějak nemůže zbavit té role. Jsou chvíle, kdy se člověk asi dostane hluboko v nějakém prožitku, ale aspoň za mě, to, co potom zůstává, je spíš vyčerpanost. A ta je fyzická nebo možná i emocionální. Ale přejde úplně stejně, jako každá jiná emoce. Není to rozdílné od normálního života. A zároveň je výhoda, že to není váš vlastní život. Je to prostě falešně vytvořená emoce.

Příběh skončil, postava je minulost? Dá se tak jednoduše odstřihnout?

Myslím, že jo. Ale když se vrátím k filmu Karavan, tak to, co jsem tam prožila, mi opravdu způsobí, že se mi třese hlas a mám z toho husí kůži. A to platí. Protože to je to reálné, co se stalo, když jsme to točili. To byl náš zážitek. Ale je to pryč, život se žije dál.

Paní Geislerová, za těch možná pětatřicet let jste natočila spoustu filmů. Řada z nich získala různá ocenění, včetně cen na různých festivalech, i ve světě. Znamená to, že si dneska opravdu můžete vybírat z nabídek, do čeho půjdete a že berete opravdu jen to nejlepší?

No. Ne. (směje se) Myslím, že v žádné jiné profesi tolik nefiguruje štěstí. Někomu se to povede, někomu ne. Proč třeba zrovna mně se to povedlo? Kdo by to dokázal nějak analyzovat, fakt nevím. Někdy si myslím, že jsem možná uspěla proto, že jsem nedělala divadlo a měla jsem vždycky čas. Mně nikdy žádné natáčení nekomplikovalo divadlo. Ale to je spíš nadsázka. Měla jsem štěstí v tom, že vždycky jsem si vybírala. I v době, kdy jsem neměla tolik práce. A to štěstí spočívalo v tom, že jsem si dovolila vybírat. Že jsem nechtěla točit jenom proto, že chci točit. Ale chtěla jsem točit věci, které mě bavily. Bez toho jsem to vlastně moc neuměla dělat. A když jsem takové výjimky udělala, tak to většinou bylo špatně a nefungovalo to.

Takže vybírat si, to není otázka, jestli jste na začátku nebo na konci kariéry. To by měl člověk vždycky. Pořád si vybírám. Ale říkám, že spravedlnost v této profesi spočívá v tom, že ať je člověk sebeúspěšnější, tak neexistuje žádná příčka, která by herci zaručila další práci. I když natočí 1253 filmů, tak ten 1254. už být nemusí. Záleží, jestli někdo zavolá.

Máte za sebou sérii psychologicky náročných rolí, často inspirovaných skutečnými událostmi. Byla jste Olgou Havlovou ve filmu Havel. Byla jste Boženou Němcovou v televizním seriálu. Byla jste taky komunistickou prokurátorkou Ludmilou Brožovou Polednovou ve filmu o Miladě Horákové. Dokážete tedy zahrát jak ty inspirativní ženy, tak lidské zrůdy, dá se říct. Máte ještě nějakou vysněnou roli, třeba podle skutečnosti, kterou byste si rovnou vybrala?

Reálnou postavu? Já nevím. Vybrala bych si i na spektru těch záporných. Když jsem byla malá, nevím, nějak to ve mně bylo, ale vybavuju si, že jsem se dívala na Velkou vlasteneckou válku. To téma té války… Vyrůstali jsme ve studené válce, to ve mně rezonovalo a doteď to tak je. A fascinovala mě ta hrůza, obzvlášť co se týče koncentračních táborů a tak. Tam je takové ložisko, kde si myslím, že by mě to strašně zajímalo, a to na obou stranách. Jako člověka, který musel prožít a přežít tu hrůzu, to je ta vážnější poloha. A charaktery těch lidí a složitost viny mně potom přijde taky zajímavá. Zároveň dozorkyně nebo ženy pracující v koncentračních táborech, co to je za zlo? Co to je? Nevím, jestli je to chybějící nějaká schopnost empatie nebo je to přesvědčení. Jak se to stane?

Teď miluju seriál na Apple TV – a doporučuji všem – Slow Horses. Britský seriál o oddělení, kde končí špatní nebo něčím provinilí policisti nebo agenti, detektivové z MI5. Gary Oldman ve své životní roli, lepšího jste ho nikde neviděli. Nádherný, jak je to napsané, jaké jsou charaktery. Tam jsou postavy, které v tom seriálu vůbec nemluví, ale furt tam jsou a jsou strašně důležité. Dokonce v jedné řadě hraje Marek Vašut.

Ale vy tam nehrajete…

Já tam nehraju. To je pro mě něco, kde bych hrála cokoliv. I židli.

Už jste zmínila, že jste nikdy nebyla divadelní herečkou. Nechyběl vám kontakt s živým publikem?

Zkušenost byla učiněná.

A stačila?

Vždycky říkám, že když v životě něco chci, tak to většinou dělám nebo to prostě nemůžu opomenout. A u divadla jsem opravdu provedla průzkum, byla tam nejistota, jestli to chci, nebo ne, a teď už jsem si celkem jistá, že vlastně ne. Ta věc se má tak, že já nějak nedokážu fungovat v tom, jak se to pořád opakuje. Jediné divadlo, které doposud dělám –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a to i málokdo ví, protože si to hýčkám –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ to jsou improvizace, které dělám s Martinem Zbrožkem. To představení nikdy není stejné. I kostýmy, všechno se děje rovnou na jevišti. A to mě baví. To je adrenalin, to je zábava. Vždycky říkám: „Minimálně my jsme se pobavili.“

Věřím, že i diváci, když přijdou.

Ale jo, většinou se to daří. Baví mě to a myslím si, že to je dobré i v tom, že člověk trénuje instinkty a takovou otevřenost a hereckou odvahu. Ale ta představení, kdy jsem byla třeba v Hadivadle v Brně nebo Na zábradlí… Bavilo mě to nesmírně, ale setrvávat v tom nedokážu.

Lákají vás ještě divadelní produkce, nebo už vědí, že je to marné?

Ne, už vůbec.

Paní Geislerová, my jsme spolu mluvili před osmi lety. Tehdy to byla doba hodně vyhrocená, i po znovuzvolení Miloše Zemana. Byla jste tehdy hodně aktivní na sociálních sítích, říkala jste, že je to vaše „politická nástěnka“, kam si připínáte svoje názory… To už ale neděláte, je to tak?

Za svoji politickou nástěnku jsem považovala facebook. Toto pominulo, protože kdyby ta míra toho zla… Mně nevadí, když jsou lidé hnusní, na to jsem poměrně zvyklá, ale toho zbytečného zla. Ne, že by zlo mohlo být konstruktivní, ale to, které není k ničemu, ani k debatě, které je jen nechutné. Tak úplně najednou ze dne na den jsem si říkala: A dost, už to nechci. Prostě jsem to vypnula a už se tam nikdy nevrátila.

A je vám lépe?

Já jsem si nevypnula uši, oči a vnímání. Pořád vím, co se děje, ale nemám potřebu o tom s těmi lidmi diskutovat. Ale zároveň některé politické věci, které mě nějak dráždí, nebo mě mrzí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ třeba, co se děje na Slovensku, mi přijde šílené –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tak nějakým způsobem komunikuji i na instagramu. Přijde mi, že je to jiný nástroj, ale pořád validní. Ale jenom jsem si řekla, že některé věci se asi obejdou beze mě. Není to o tom, že bych se bála nebo tyto věci už nechtěla komunikovat. Asi se k tomu necítím dostatečně povolaná nebo nejsem natolik podrážděná, abych cítila potřebu se k tomu vyjádřit. Ale většinou, když u mě nastane potřeba něco sdělit, tak to sdělím.

Možná i v posledních prezidentských volbách jste sdělila svoji preferenci, ne?

Nevím, proč se k tomu vracet, ale myslím, že jsem podporovala Danuši Nerudovou. Měla jsem své preference, ale musím říct, že jsem opravdu spokojená s tím, jakého máme prezidenta. Nejvíc mě asi v poslední době dostalo, když jsem viděla, jak náš prezident pomáhá při povodních. A to, že může chodit, že může vzít těžké věci a pomáhat je nosit, že tam jede, že mluví s těmi lidmi… To byl moment, který mi opravdu přišel strašně hezký a důležitý. A pak si pamatuju, že když jsme točili film Prezidentka, tak jsme točili scénu, že prezidentka jde běhat, že má vedoucí ochranky, bodyguardy a že s nimi chodí běhat po Petříně. Já jsem říkala: „Bylo by super, že bych měla na čepici logo –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ českého lva. Oni to nechali vyrobit a opravdu jsme v tom běhali. Já jsem říkala: „Umíte si představit, že bychom měli někdy prezidenta, který by někde běhal a měl takovou teplákovku?“ A my ho máme.

Tak teď ještě někdy tu prezidentku – a je to tam.

Já si pořád myslím, že Danuše je dobrá. A myslím, že co teď předvádí v rámci Evropské unie, je správně. Je na správném místě, to je její silná parketa a doména a myslím, že jako prezidentka by byla dobrá. Ale možná ještě naše společnost není připravená na to mít prezidentku a ještě potřebujeme chlapa. Ale pořád se vyvíjíme a myslím, že budoucnost rozhodně patří ženám.

Dobře, neprotestuji… Jenom se chci ještě zeptat: Vy byste někdy do nějaké veřejné funkce vstoupila?

Nemyslím si. Nemám ty ambice. Jedině, co si vždycky říkám, že má smysl, je ta komunální, nechci říkat politika. Spíš mi přijde, že je to služba nebo potřeba o těch věcech nejen mluvit, ale i je dělat. To u mě bývá silný motiv, kdy překračuji to, co si myslím, že třeba nikdy neudělám. To mě jedině napadá, že člověk ví, že dokáže věci pohnout nebo dokáže o něčem dobře komunikovat nebo přesvědčit lidi. To si myslím, že mi celkem jde a bavilo by mě to dělat ve prospěch nějaké společnosti nebo nějaké dobré věci. Ale zatím toho mám, myslím, dost. Ale třeba učení na FAMU je v podstatě služba společnosti. Rozhodně je to spíš taková dobrovolnická práce.

Takže filmová herečka, spisovatelka, učitelka –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a možná někdy v budoucna komunální politička Aňa Geislerová. Děkuju vám za rozhovor.

Politička nebudu, nebojte se. (směje se) Děkuji vám za rozhovor.