Třicet let diktátorem. Kreml už rozehrává scénáře, co bude po Lukašenkovi

Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.

„V budoucnu budou o moc po Alexandru Lukašenkovi bojovat tři tábory: jeho rodina nebo lidé z nejbližšího okolí, Rusko, anebo demokratické Bělorusko,“ odhaduje během rozhovoru, který poskytl redakci Seznam Zpráv, novinář Dźmitry Hurnievič z běloruské sekce Rádia Svoboda.

Kreml teď podle něj už rozehrává scénáře, co s Běloruskem, až jednou diktátor skončí. Letos sedmdesátiletý Lukašenko dnes zemi vládne bez přestávky přesně 30 let.

V červenci 1994 vyhrál demokratické prezidentské volby a pak začal nastolovat svůj režim, terorizovat média, oponenty a falšovat volby.

Podle Hurnieviče je teď situace v zemi nejhorší za celou Lukašenkovu éru. Vládce totiž v létě 2020 změnil pokus prodemokratických sil o revoluci - roznětkou byly tehdejší prezidentské volby. Pozorovatelé a následně EU je označili za zmanipulované.

„Lukašenko, obklopený malou skupinou svých lidí, nechápe, že jeho doba skončila. Proto se drží u moci díky armádě, silovým resortům a KGB,“ popisuje realitu současného Běloruska Hurnievič.

Jak se Alexandr Lukašenko dostal do politiky? Někde jsem slyšel historku, že to bylo kvůli imunitě – potřeboval ochránit, protože dal v kolchozu někomu do zubů. Co je na tom pravdy?

To se říká, ale není to úplně pravda. Skutečně řídil kolchoz a čelil stíhání kvůli tomu, že zbil opilého traktoristu, a právě proto vstoupil do politiky. Podle mě je to ale moc jednoduché vysvětlení.

Lukašenko je politický tvor. Politické plány měl už v roce 1986. Zvolený byl v mohylevském obvodě, protože byl známý. Byl výřečný, mluvil populisticky a velmi snadno si dokázal najít své publikum. Během perestrojky si získal voliče a pak se v roce 1990 dostal do parlamentu.

Tehdy měli většinu v parlamentu komunisté, asi 80 procent. Zbytek byli nacionalisté (v pozitivním významu) a pak ti jako Lukašenko. On měl skupinu „komunistů pro demokracii“, což mělo znamenat generační změnu a nápravu systému.

Lukašenko měl také velmi silnou protikorupční rétoriku. Ta mu pomohla ke skutečné politické moci?

Musíme pochopit, jaké bylo Bělorusko v první polovině 90. let. Byl to postsovětský stát, ve kterém ještě nebyly demokratické instituce jako třeba teď v Česku nebo kdekoli na Západě.

Lidé se tu demokracii teprve učili a bylo hodně těch, kteří chtěli systém využít. Úředníci kradli a tehdejší premiér Vjačeslav Kebič byl velmi nepopulární. Opozice ho kritizovala za to, že krade, že všechno rozprodává, kritizovali ho za všechno. Lukašenko tudíž využil téma boje s korupcí a velké nespokojenosti lidí kvůli nezaměstnanosti, nízkým mzdám a prázdným obchodům.

Z boje s korupcí Lukašenko udělal svůj vlajkový program. V parlamentu vystoupil se svou slavnou zprávou o korupci, i když si ji celou vymyslel. Sliboval, že pokud se stane prezidentem, zavře na 80 vyšších státních úředníků, ale když se pak stal hlavou státu, nikoho z nich nestíhal, ba co víc, pustil je k moci. Stali se elitou jeho režimu. Teď už je jim kolem sedmdesáti osmdesáti let.

Je teď Lukašenko jiný člověk, než byl před 30 lety? Anebo v něm vždycky dřímal diktátor?

Prvních pět let si podmaňoval celý státní aparát. Tehdy ještě existovala nezávislá média, fungoval parlament, který pak rozehnal. Prvních pět let si betonoval svou pozici.

Prvních pět let chtěl dokonce stanout i v čele Svazového státu Ruska a Běloruska a přizpůsobil tomu svou rétoriku. Pořád létal do Moskvy, setkával se s různými ruskými gubernátory a budoval si své PR v Rusku. Byla to image politika, který by byl nejlepším prezidentem společného svazového státu.

V Rusku byl Lukašenko velmi populární, jenže když se pak dostal k moci Vladimir Putin, Lukašenko od svých ambic upustil, protože věděl, že se k moci dostaly KGB s FSB, a že nemá šanci.

Soustředil se pak na Bělorusko a díky levnému ruskému plynu a ropě si našel funkční systém. Zajistil běloruským továrnám, že mohly pokračovat ve výrobě díky levným surovinám, lidé byli spokojení, vydělávali si. Šlo o sociální kontrakt: Lidé se nezajímali o politiku a Lukašenko jim za to zajistil základní potřeby.

Později, asi v době do konce roku 2010, byl Lukašenko více liberální, i když to teď lidé nechtějí přiznávat. V Bělorusku fakticky nebyli političtí vězni a Lukašenko se snažil o dobrý kontakt s Evropskou unií a USA. To byla úplně jiná doba než teď. Přičítá se to tehdejšímu ministrovi zahraničních věcí Uladzimiru Makejovi, který předloni zemřel.

No a po roce 2020, když došlo k revoluci, kterou Lukašenko nakonec potlačil, prožil Lukašenko trauma a výrazně se změnil. Teď je to nejhorší Lukašenko za těch 30 let.

Čili rok 2020 byl pro Lukašenka přelom i z hlediska psychiky?

Rozhodně. Rusko mu pomohlo se udržet, takže se mu teď musí odvděčovat. Běloruské území dal na začátku války k dispozici ruské armádě k frontální invazi na Ukrajině.

Navíc začal Bělorusy nenávidět. Nedaruje jim to, že ho už nemají rádi a že ho podle jeho logiky zradili navzdory tomu, co pro ně těch 30 let dělá.

Podle mě není schopný pochopit, že dnešní Bělorusko je úplně jiné než před 30 lety. To jsou úplně jiné generace, jim už nestačí, aby bylo v obchodech maso. Jsou to mladí lidé, kteří mají dobré vzdělání, znají jazyky, používají internet a cestují a vidí, jak se svět mění.

Lukašenko, obklopený malou skupinou svých lidí, nechápe, že jeho doba skončila. Proto se drží u moci díky armádě, silovým resortům a KGB. Vyhnal všechna nezávislá média, trestá lidi za lajky na sítích, chce znovu utahovat šrouby. Lidi lze udržovat v atmosféře strachu, ale jen těžko ho díky tomu začnou mít rádi.

Já znám lidi, kteří Lukašenka kdysi volili, a teď ho nenávidí.

Co bude po Lukašenkovi? Skončí s jeho odchodem nebo smrtí i diktatura v Bělorusku, nebo bude režim pokračovat?

K tomu jsou dva přístupy. Běloruská diktatura je personalizovaná a koncentruje se na jedné osobě. Existuje šance, že Bělorusové vymění Lukašenka velmi rychle, ale má to jednu podmínku: Že Rusové po jeho smrti nebo odchodu neinstalují ještě někoho horšího, než je on.

Pokud by po Lukašenkově konci byly v Bělorusku svobodné volby, v zemi už podle mě diktatura dál nebude, protože lidé jsou těmi třiceti lety unavení. Jenže to je podmíněné tím, že by skutečně rozhodovali lidé, nad čímž visí velký otazník. Dokud je v Rusku Putin a vládne FSB a KGB a Rusko vede válku na Ukrajině, udělá Kreml všechno pro to, aby jim zůstalo Bělorusko pod kontrolou.

Teď se podle mě rozehrává hra, kdo přijde po Lukašenkovi. I kdyby to nakonec byli lidé z lukašenkovského tábora, v zemi bude lépe než za Lukašenka. On je psychologicky specifický člověk a někteří lékaři o něm tvrdí, že je psychopat. Kdokoli, kdo nebude psychopat, bude lepší. Bude se snažit odlišit a být populárnější než Lukašenko a díky tomu ten systém bude liberalizovat.

Řekl bych, že ti lidé nejsou typ patologických diktátorů, jako je Lukašenko, i když tam samozřejmě jsou lidé spojení s KGB a s armádou. V téhle chvíli ale není vidět, že by někdo měl šanci na politické dědictví po Lukašenkovi, protože on všechny tyhle typy ničí a nedovoluje jim vyniknout.

V budoucnu budou o moc po Lukašenkovi bojovat tři tábory: jeho rodina nebo lidé z nejbližšího okolí, Rusko, anebo demokratické Bělorusko.

Střípky ze života Alexandra Lukašenka ve fotkách:

Kolik obětí má na svém kontě Lukašenkův režim?

To se dá říct jen těžko. Dokonce i čtyři roky po masových protestech se mnoho lidí nehlásí jako političtí vězni. Rodiny se bojí říkat, že jim z politických důvodů zavřeli příbuzného, protože se s nimi pak ve vězení zachází hůř.

Už čtyři roky jsou kontinuálně asi dva tisíce politických vězňů a minimálně několik obětí. Znám případy z doby protestů v roce 2020, kdy umírali lidé kvůli zraněním po zmlácení, a rodiny raději tvrdily, že šlo o jiné příčiny.

Je to horší než v roce 1980 v Polsku za výjimečného stavu. Tam byli lidé internovaní a mohli mít polštář a deku, ale v Bělorusku dochází k mučení. Jsou lidé, o kterých se už déle než rok vůbec nic neví, tedy ani to, zda jsou vůbec naživu. Ani advokáti je nemohou navštívit.

Loni zemřel ve vězení malíř Aleš Puškin, oficiálně kvůli problémům se žaludkem, jenže on byl naprosto zdravý, když ho zavřeli. A po dvou letech tam zemřel. Takových případů je víc, a nikdo nezjistí, co se jim stalo, tělo se nedá prohlédnout.

Z Běloruska během posledních pár let odjelo určitě více než půl milionu lidí, spíš k milionu. Je už i pár případů, kdy v zahraničí zemřeli, protože nevydrželi v té depresi poté, kdy přišli v Bělorusku o všechno, režim jim zabavuje i byty a domy. Podle nové změny zákona to mohou udělat, pokud vyjedeš ze země, připojíš se k exilové organizaci nebo se objevíš na nějakém protestu.

Statisíce lidí opustily svoji vlast a nemohou se vrátit. Další tragédií je, že hodně lidí z Běloruska odejít nemůže, protože k tomu jsou potřeba víza, případně mají třeba nemocné rodiče. Evropské země víza Bělorusům nevydávají, i Česko to dělá jen ve výjimečných případech, a na hranicích je otevřený jen jeden nebo dva přechody.

Mluvil jste už o společenské a generační změně a o vlivu na přemýšlení. Jak je to s ekonomikou? Jak si Bělorusko vede?

Navzdory předpokladům sankce ekonomickou situaci v Bělorusku nezhoršily. Nejvíc dopadají na běžné lidi. Ceny vzrostly po pandemii, ale ekonomika se rozvíjí i díky tomu, že z důvodu války Ruska na Ukrajině dostávají továrny spoustu výrobních zakázek pro ruskou armádu a společnost, která už nestíhá všechno vyrábět.

Lukašenko tedy rozvíjí ekonomiku díky válce, mění se na válečný průmysl. Vyrábí se kolejnice, vojenská optika, ale i další věci, které nejsou přímo spojené s armádou, ale jsou potřeba, protože je Rusko kvůli sankcím nemůže dovážet.

V posledních letech ale utrpěl běloruský IT sektor, který až do roku 2020 tvořil více než šest procent HDP země. Po potlačení protestů opustily zemi desítky tisíc běloruských informatiků, a to byla pro Bělorusko ztráta.

Jinak ale celý systém pracuje dál a neprotestuje se. Samozřejmě kvůli tomu, že ihned hrozí represe, ale také z toho důvodu, že lidé vidí, že se v sousední zemi válčí, a oni mají co jíst. Režimní propaganda válku intenzivně využívá a šíří fake news o státech EU – že je tam hlad a diktatura.

Na někoho tohle pořád funguje. Podle sociologických výzkumů Lukašenka podporuje zhruba jedna třetina lidí. Fanatiků, takových lukašenkovských sekt, je jen několik procent. Jedna třetina je neutrální – ví, že moc drží Lukašenko, a chce prostě nějak žít. A poslední třetina podporuje demokratické síly.

Jak silné jsou prodemokratické síly? Příští rok se mají konat další prezidentské „volby“. Co se od nich dá čekat? Má Svjatlana Cichanouská stále nějaký vliv?

Není pochyb o tom, že volby budou pseudodemokratické a že kvůli zostření režimu nebudou připomínat ani volby, které se konaly posledních 30 let. Pravděpodobně se objeví pseudokandidáti, kteří budou vychvalovat Lukašenka. Myslím, že hodně lidí bude ty volby bojkotovat.

A pokud jde o Cichanouskou, tak zcela jistě už nemá takovou podporu, jakou měla v roce 2020 a v prvních dvou letech. Lidé jsou unavení z toho, že se nic nemění. Opustili zemi, a mysleli si, že se během několika měsíců něco stane, že se maximálně po roce vrátí do Běloruska. Jsou rozčarovaní.

Vůči Cichanouské zároveň není alternativa, ona je stále symbolem demokratického Běloruska, ona reprezentuje Bělorusy při rozhovorech s Bidenem, Macronem nebo Scholzem. Kdyby teď zmizela, byla by to velmi špatná situace, protože by zmizel hlas, který celému světu vysvětluje, že Bělorusové se nerovnají Lukašenko. Bělorusové nepodporují ruskou válku na Ukrajině.