Diagnóza: Tři domácí úkoly aneb Nenahrávejme extremistům

Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.

Toni Kroos je jedna z největších hvězd německého i světového fotbalu. Po deseti letech v Realu Madrid, s nímž vyhrál všechny trofeje, které mohl, odchází nyní do sportovní penze s visačkou hráče se zřejmě nejlepšími přihrávkami všech dob. V nich se Toni Kroos prostě nemýlí a dává je s přesností blížící se stu procent.

V poslední době se však do myslí svých fanoušků zapsal ještě čímsi jiným. V rozhovoru bilancujícím jeho skvělou kariéru uvedl, že z Madridu se do Německa už nevrátí. Jeho rodná země není prý tím, čím bývala při jeho odchodu v roce 2014. Snažil se být maximálně diplomatický, a tak svůj názor dokumentoval na příkladu své dcery, kterou by ve velkém německém městě večer z domova nepustil. Prostě by se o ni bál.

Ještě před několika lety by byl za podobná slova velmi kritizován. Doba se ale změnila. Ačkoli se i u nás před evropskými volbami objevovaly hlasy tvrdící, že migrace není evropským problémem, jsem přesvědčen, že opak je pravdou. Migrace evropským problémem je. A to nikoli kvůli migraci samotné, ta je historickým fenoménem, jenž nás doprovází od nepaměti, ale kvůli migraci ekonomicky motivované, živelné, neřízené, protizákonné. A ve svých důsledcích pro Evropu nebezpečné.

K migraci by totiž měla patřit i integrace – zapojení příchozích do života majority, přizpůsobení. Nikoli násilí a pokusy o expanzi. Žádné volání po vyhlašování chalífátů na území německých měst, ale diverzita a z ní vyplývající spolupráce s pestřejším pohledem na řešení problémů.

To se ale v západní Evropě vesměs nepodařilo. Státy podporující přistěhovalce narazily na fakt, že sociální podpora migranty nemotivuje, nýbrž demotivuje. I proto v Česku utečenci z Ukrajiny v naprosté většině pracují, zatímco v Německu jich pracuje sotva čtvrtina.

Pocity nebezpečí z řádění městských gangů, o nichž referují německé či rakouské sdělovací prostředky, i některá konkrétní čísla dokumentující nárůst násilí jsou nyní zásadním problémem.

A pokud se za deset let nepodařilo demokratickým vládám v Evropě migraci účinně zregulovat a dostat pod kontrolu, pak je docela logické, že část voličů začala podléhat jednoduchým populistickým, nebo dokonce extremistickým řešením. Proto se na demonstraci německé AfD skandovalo heslo „odsun“, připomínající zároveň jeden z nejcitlivějších bodů německé historie.

Radikalizace celé Evropy je tady. A demokratické strany se zatím zdají být neschopné tuto situaci pojmenovat a vyřešit. Pokud to nezvládnou, vymstí se to nám všem. Za extremismem číhá fašismus.

Můžeme se uklidňovat, že český prezident i česká vláda zastávají v zahraničněpolitických otázkách demokratická a prozápadní stanoviska. Jenže směrem dovnitř naší země vrší koalice jeden skandál za druhým. Reformy se buď nedějí, anebo se realizují v podobách majících příliš blízko k vládě populistů, nikoliv reformně zaměřených demokratů.

Tisíckrát nás předseda vlády může přesvědčovat o opaku, když jasně vidíme, že připravenost jeho vlády na skutečné vládnutí byla mizivá a lokální vedení na úrovni krajů se stále více chovají jako za dob kmotrovského vládnutí před jedním či dvěma desetiletími.

Zdravotnictví, sport, věda, školství – to vše jsou témata, do nichž mám menší či větší vhled. Všechna by potřebovala personálně pročistit, omladit, zreformovat. Nehledí se na výsledky a výkon, symbolem státního manažera je dnes už bývalý šéf českého tenisu Kaderka. Rozhodují známosti, a tento fakt nám tudíž velmi připomíná, že naše země je položena mezi Západem a Východem. Přemlouváme se, že patříme na jednu, částečně však vždy trochu tíhneme i na druhou stranu.

A tak český pacient dodnes neví, jak se vyznat v českém zdravotnictví, protože o jeho struktuře, fungování a výkonnosti nemá ponětí ani jeho lékař. A možná ani ministr.

To není náhoda, to je princip. Jen v systému netransparentnosti je možné měnit ve státním špitálu dobře fungující okna nebo za dvě miliardy postavit kardiocentrum, v němž chybí lůžka pro pacienty. Je to proto, že pacient nebyl a není v centru zájmu těch, kteří tyto stavby plánují a realizují.

Demokratičtí politici to dobře vědí. Je však pro ně mnohem pohodlnější tvářit se, že ne. Pokud by existenci tohoto systému připustili, museli by se k němu vyjádřit, zaujmout stanovisko, začít řešit problém. A to by byl těžký úkol.

Přes veškerý pokrok a relativní bohatství naší země tu proto sílí přesvědčení, že demokratické strany jsou slabé či neschopné a je nutné přichýlit se k těm, kteří nabízejí jiné, údernější alternativy.

My, současní Evropané, už válku prakticky neznáme. Poslední velký konflikt se odehrál před třiceti lety na Balkáně, to bylo průměrně starému Evropanovi kolem dvanácti let. Poučit se proto musíme především z historie. Ta ukazuje, že ani naši předkové na začátku velkých válek netušili, co se chystá. Pokud by tomu tak bývalo bylo, pak by například všichni aspoň trochu mobilní židé prchli ve třicátých letech pryč z Evropy. Přes veškerou jejich velkou historickou zkušenost to však neudělali. Z dnešního pohledu to může vypadat až naivně.

I my nyní Putina stále podceňujeme. Mnozí přinášejí spekulativní argumenty ospravedlňující, anebo aspoň vysvětlující jeho jednání. I přes snahu nevidět svět černobíle bychom si však měli uvědomit, kdo je agresor. A také to, že válku s Ruskem nesmíme za žádnou cenu prohrát. Prohráli bychom s ní i svou budoucnost.

To je třetí velký úkol pro Česko i pro celou Evropu. S nahrávkami extremistům bychom měli přestat.