Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Sjede z rampy, ve vzduchu chytí rukama za zády sedátko, nohy nechá v prostoru, takže to vypadá, že kolo si jen tak volně letí. Trik zvaný Cannonball dělá na světě jediná žena. Iveta Miculyčová.
Kurážnou dívku z Kostelecké Lhoty čekají v Paříži první olympijské hry a rovnou se řadí k největším českým medailovým nadějím, třebaže vazy v kotníku, přetrhané v půlce června, se ještě úplně nezahojily. Pády k extrémní disciplíně freestyle BMX zkrátka patří. „Umět padat je základ,“ usměje se v rozhovoru pro Magazín Seznam Zpráv dvojnásobná mistryně Evropy, bronzová na světě a držitelka domácího titulu královna cyklistiky.
Magazín Seznam Zpráv
Cestování | Jídlo | Životní styl | Architektura | Historie
Z Ivety měla být původně fotbalistka, ale ukázalo se, že adrenalin miluje víc. I proto studuje požární ochranu. Jaké pocity má před svým prvním olympijským startem?
Jak se srovnáváte s rolí medailové naděje?
Pro mě to je celkem běžná věc. Sportuju odmalička a 90 procent lidí věřilo, že získám medaili, a nakonec jsem ji opravdu přivezla. Nicméně tohle už je olympiáda, něco velkého! Věřím si na to, ale myslím, že to nebude tak lehké jako dosud.
Stát se dvojnásobnou mistryní Evropy a třetí na světě bylo lehké?
Když jsem začínala, nejezdila jsem závodně vůbec. Až když jsem se opravdu vyjezdila, tak jsem začala objíždět závody a vyhrávat. Díky tomu, že jsem tam nejela s tím, že umím jen jeden trik. Udělala jsem to fakt dobře, že jsem si řekla, že až budu umět něco pořádného, pojedu na závody a budu rovnou vyhrávat. Občas se taky nezadařilo, popadala jsem, ale od začátku jsem do toho šlapala naplno. Myslím si, že tohle je úplný vrchol, kdy ze sebe vydám všechno. Buď to vyjde, nebo skončím poslední.
Pojedete vabank?
Jo.
Riskování k vašemu nebezpečnému sportu zkrátka patří?
Bez toho to nejde. I když nějaký trik umím, stačí, aby fouklo, a dopadnu úplně jinam nebo jinak. Je to nevyzpytatelné, nedokážu to předvídat. Takže když si řeknu, že daný trik zvládnu, neznamená to, že ho dám kterýkoli den za jakéhokoli počasí.
Rozhovor s Barborou Špotákovou nejen o olympiádě
Působíte jako dívka, co má pro strach uděláno. Respekt před rampou být ale musí, ne?
Dřív jsem se bála hodně, ale teď si říkám, že jsem toho dokázala už vážně dost. A tohle je další menší krok k tomu, být zase o kousek lepší. Dívám se na to už trošku jinak. A hlavně umím padat.
To je ve vašem sportu zásadní dovednost?
Když se mi něco ve vzduchu nepovede, vím, jak se zachovat – jestli mám kolo držet, nebo zahodit, kam dopadnout, jestli skrčit nohy pod sebe, nebo ne, aby se mi stal co nejmenší úraz. Zatím dobrý.
Máte trenéra i na pády, nebo jste samouk?
Od začátku jsem padala hodně. Než se s kolem sžijete, je to dost náročné. Padala jsem nonstop a neměla jsem možnost skákat do molitanové jámy. Všechno jsem trénovala natvrdo. Musela jsem se k tomu propadat.
Jak freestyle BMX bolí?
Hodně, když neumíte padat. Pořád jsem měla poraněné kotníky, ruce, neustále jsem byla odřená. Padáte na beton a to z výšky fakt bolí. Nebo když vás trefí kolo ze vzduchu. Ale časem si zvyknete, obrníte se… A když jsem si naposledy natrhla vazy, už jsem ani nebrečela. Sama jsem si to diagnostikovala: Ááá, výron! Musíme jet.
Je váš kotník před hrami v pořádku?
Nejsem fit a ani nebudu, i na olympiádě pojedu s natrženými vazy v kotníku, protože se hojí tři až čtyři týdny. Nestihne se to úplně uzdravit, ale byla jsem v péči doktorů Českého olympijského výboru, kteří se o mě výborně postarali. Chodila jsem na lasery, na rehabilitace, na vakuové kalhoty, které odeženou otok z kotníku. Stále to mám zatejpované. Noha mě nijak neomezuje, ale vím, že když udělám sebemenší chybu, třeba na ni došlápnu větší silou, bude to zpátky a možná i horší. Takže teď jezdím na jistotu, abych nechybovala, aby se mi to nevrátilo, protože už není moc času na hojení.
Ale olympijská jízda na medaili asi moc být na jistotu nemůže, ne?
V první jízdě chci aspoň nějaké body, kdyby se mi druhá nepovedla, abych nebyla dvanáctá. Ale pokud se mi povede, druhou odpálím a pojedu bez hlavy.
České naděje v Paříži
Magazín Seznam Zpráv připravil krátkou sérii rozhovorů s českými sportovci, kteří se chystají na olympiádu v Paříži. Pro některé z nich je účast na těchto hrách olympijskou premiérou.
Další olympijská témata:
Dvanáct závodnic, je to solidní šance na medaili?
Bude to něco jako finále na mistrovství světa, ty holky tam jsou pořád stejné. Nejlepších dvanáct. Vím, jakou mám konkurenci, holky znám, vím, co jezdí, co trénují. Ale třeba v Tokiu Charlotte Worthingtonová vytáhla backflip 360 (salto dozadu, pozn. red.). Měla to celý rok v utajení, nikdo nevěděl, že ten trik umí, a tím tu olympiádu rozbombila a vyhrála. Takže pokud tam některá holka zase nevytáhne něco, co si nechává pro sebe, mám šanci se umístit do top šestky. A když se bude opravdu hodně dařit, noha nebude zlobit a park mi bude sedět, tak bych mohla dosáhnout i na medaili.
A máte vy v rukávu nějaké překvapení?
Měla jsem trik flair, což je backflip otočený o 180 stupňů, ale ten už jsem předvedla na kvalifikaci v Šanghaji, tak už to není úplně tajné. Ale stále je to zbraň, která mi pomůže nasbírat si víc bodů.
Mistryní Evropy jste se stala i díky triku Cannonball. Váš oblíbený?
Pustím kolo před sebe, za sedátkem ho chytnu rukama a nohy nejsou nikde položené, takže to vážně vypadá, jako že to kolo letí přede mnou. Ve světě jsem díky němu známá, protože ho dělám jen já. Dělám i Cannonball Mayhem, kdy sedlo držím jen jednou rukou a druhou mám za zády. Naučila jsem se i ten flair, který dělám ráda, ale je těžký, často padám, nemám to ještě v ruce.
Co je freestyle BMX
Freestyle BMX patří k nejmladším olympijským disciplínám. Je to akrobatická jízda na kole s jedním převodem, nízkým rámem a koly o rozměru od 16 do 24 palců. Závodníci se při ní spouští ve freestyle parcích z rampy a snaží se jízdu naplnit různými akrobatickými triky, které hodnotí rozhodčí.
BMX je v cyklistice mladý sport, podobně jako skateboarding řazený k adrenalinovým sportům. Začínal jako bikros, tedy příprava a alternativa pro motokros. Až v roce 2015 Mezinárodní cyklistická unie představila plán zařazení freestyle BMX do série závodů. Tím se freestylu BMX otevřela cesta k olympiádě, poprvé se tento sport představil na hrách v roce 2021 v Tokiu.
Nemají o vás rodiče strach?
Mají. Moc se jim to ze začátku nelíbilo. Hrála jsem fotbal a byla v něm dobrá, dostala jsem se i do reprezentace. Ale kolo mě zlákalo víc tím, že je to individuální sport. Doma se s tím museli smířit, i když jsou víc fotbaloví. Musela jsem jim ukázat, že na kole něco dokážu. Že i když spolu jezdíme často na pohotovost a mám pořád nějaké zranění, že se to jednou vyplatí. A ono se to vyplatilo.
Ve fotbale se vám dařilo, hrála jste za Hradec Králové a chtěla vás Sparta. Bylo to těžké rozhodnutí?
Pro mě ne, protože jsem věděla, že chci dělat individuální sport. Nechci říct, že holky se nesnažily, ale já na sobě makala i ve svém volném čase, zatímco ony trénovaly jen na tréninku a většina tam chodila proto, že rodina byla fotbalově založená a chtěla, aby všechny jejich děti hrály fotbal. Takže ta holka ho hrát třeba ani nechtěla a bylo to znát. Když jsem se hodně snažila, bojovala jsem, a některým holkám to bylo jedno, tak to bylo nepříjemné. Musela jsem přijmout porážku, která nemusela vzniknout, kdyby měly všechny nasazení jako já. Od začátku jsem věřila, že na kole něco dokážu. Tedy ne že bych se dostala až na olympiádu, ale že budu na kole dobře jezdit a budu ho ovládat.
Olympiáda 2024 v Paříži
Češi vybojovali 5 medailí – 3 zlaté a 2 bronzové. Zlato získali duo Kateřina Siniaková a Tomáš Macháč, Josef Dostál, Martin Fuksa. Bronz si vysloužili Nikola Ogrodníková a šermíři Jakub Jurka, Jiří Beran, Martin Rubeš, Michal Čupr.
Letní olympiáda proběhla od 26. 7. do 11. 8. 2024 v Paříži. Soutěžilo se ve 32 sportech a 329 disciplínách, na olympiádu přijelo 111 českých sportovců.
Co třeba tenis? Vy ale potřebujete k životu trochu toho adrenalinu.
Jo, adrenalin potřebuji hodně, hraje hlavní roli.
Souvisí s adrenalinem i studium požární ochrany?
Původně jsem chtěl být policistka, protože mám strejdu, který je u policajtů, ale z kapacitních důvodů jsem se nedostala. Chodím na prestižní školu, každý rok je velký zájem o studium, ať už o hasičinu, forenzní vědy, nebo policii, jsou tam i chemici. Je tam pořád narváno. Na hasiče jsem se dostala.
Chtěla byste být přímo u zásahu? To moc žen nedělá…
Teď je u zásahu jen jedna. Záleží to na veliteli, ale stejně tam radši dá chlapa, který má mnohem větší sílu než žena. Radši tam pošlete Jardu než Ivetu! Ženy jako matky hůř nesou, když vidí dítě už bez života. Není to jednoduchá práce. Proto ženy většinou sedí na dispečinku, přijímají hovory a posílají jednotky na místo zásahu. Chtěla bych se zkusit dostat do jednotky, ale vím, že tahle práce pro holku moc není. Spíš asi zůstanu u BMX a budu trenérka. Já už tedy trénuju Anežku Dragounovou, šestiletou holčičku u nás v Kostelci nad Orlicí. Je to jen sranda trénink, ještě neděláme triky, ale už sjede všechny rampy, to je super.
Poslyšte, když jedete na kole z vesnice do vesnice, baví vás to vůbec, nebo musíte předvádět nějaké skopičiny?
Pořád to zvedám, nejezdím po dvou. Hodně jezdím na Dolní Moravu. Dopoledne si poskáču v lese, pak si dám oběd a večer jdu na BMX, když není teplo.
Rampu máte v Kostelci, z Kostelecké Lhoty to je kousek. Nevzbuzovala jste dřív jako holka, co předvádí tak riskantní triky ve vzduchu, na maloměstě rozruch?
Kolemjdoucí to přitahovalo, ale lidé, co mě znali, nevěnovali mému poskakování žádnou velkou pozornost. Dokud jsem nebyla mistryně Evropy a třetí na světě.
A za rok 2022 jste byla vyhlášena královnou české cyklistiky.
Už tady u nás o mně vědí všichni.
Můžete být po Jaroslavu Kulhavém druhá v historii samostatné České republiky, kdo přiveze na kole olympijskou medaili.
To by bylo super. Pro mě je úspěch už to, že jsem se tam dostala. Nominace na olympiádu byly složité, fakt šílené!
Jak se dá vaším sportem uživit? Závodíte po celém světě, bez sponzorů by to nešlo?
Je to hodně finančně náročné. Jsem zaměstnaná u Olympu – v Centru sportu Ministerstva vnitra, takže pod státem. Dostávám finance na tréninky a na výjezdy. Český svaz platí jen mistrovství světa a Evropy. Zbytek – větší výjezdy – platí moji partneři, převážně Sazka.
Jste spokojená s tréninkovým zázemím?
Nejsem, protože pro mě by bylo mnohem lepší, kdyby se peníze, které procestuju, daly na stavby parku v Česku a já mohla dojíždět třeba hodinu autem. Je opravdu náročné každý druhý týden někam létat, být v cizím prostředí, s jinými lidmi, učit se jezdit překážky. Austrálie, Amerika, Německo… všichni mají svůj park a mají tam úplně všechno. Přes zimu se tam zavřou a trénují dál, protože ten park je krytý. Z cestování jsem unavená. Bylo by fajn, kdyby se řeklo: Na BMX se už něco dokázalo, pojďme vybudovat pořádný park. Ale chápu, že se do toho nechce investovat, protože v takovém parku nemůže jezdit amatér nebo začátečník. Musel by tam být i zdravotník. Není snadné to vybudovat, ale za peníze, co jsme prolétali, by se to už dávno zaplatilo.
Cestovat se dá i ve spojení s během
Jak vypadá váš běžný trénink? Kolik času trávíte v posilovně?
Teď jsem v posilovně kvůli úrazu dlouho nebyla, ale cvičím všechno možné – ruce, nohy, břicho, záda. Musím vydržet minutu ve výbušnosti. Můj trénink se hodně odvíjí od počasí, protože nemáme kryté parky, které by odpovídaly světovým rozměrům. Jezdím jen v Kostelci nad Orlicí, občas v Pardubicích, kde je to kryté, ale teď tam mají akce, takže celé prázdniny tam nemohu. Záleží i na tom, jak se cítím – jestli jsem zdravá, unavená a jestli ten den spadnu, nebo ne. Když se rozjezdím, jedu bomby a spadnu, jedu už pak jen techniku při zemi. Nelétám. Někdy mám den, kdy nedělám vůbec triky, jen projíždím park, dělám velké prolety, jsem strašně vysoko.
Létáte. Víte, jaký bude park v Paříži?
Už to vím. Mezinárodní cyklistická unie vydala oficiální plánek parku, nicméně z něho nemohu říct, jakou jízdu bych chtěla. Nejdřív ho musím projet. Nevím, jak mi rampa sedne, jakou rychlost zvolit. Když dají lezci plán horolezecké stěny, najde si cestičku, zhruba ví, ale u mě je to ve finále vždycky jinak.
Kolik budete mít času na trénink na místě?
Čtyři dny, hodina denně. To je hodně. Obvykle máme hodinu celkově a na rozježdění před závodem 20 minut. Ale to se jen pohoupete.
Budete mít u trati podporu rodiny, nebo se máma raději nedívá?
Mamka se kouká na záznam, protože když se pokaždé dívala na živé vysílání, vždycky jsem spadla. Všichni ostatní se ale dívají naživo. Dostala jsem nějaké vstupenky do olympijského domu, tam pojede mamka, ségra a ještě jedna kamarádka. Ale vstupy na olympiádu jako takovou nemáme.
Co byste chtěla v tomto extrémním sportu ještě dokázat? Jsou to trofeje, nebo vás ženou dál nové triky?
Chci vlastní trik, který na světě ještě nikdo nedal. Což bude náročné, protože kluci vymýšlí takové bomby! V normálním parku se nedá předvést trik, co dělají v Nitro Circus (slavný mezinárodní akční tým pořádající sportovní show, pozn. red.). Mají tam tak obří rampy, že to je mazec. Chtěla bych se dostat na X Games, kam můžete jen na pozvánku. Nejde si to vyjet. Chtěla bych ještě posbírat pár sponzorů…
… a postavit tu halu.
A postavit tu halu! Pak by mě bavil i motokros nebo rallye. Ale od kola bych neodcházela. Chtěla bych umět víc věcí – na horském kole, na motorce, v autě. Takhle bych to všechno obešla.
A zajela si rallye Dakar.
To by bylo super.