Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Předpokládám, že mnohým se po zveřejněné zprávě o záměru zřídit při Úřadu vlády „radu pro paměťovou agendu“, mimo jiné s úkolem „posilování občanské odolnosti vůči revizionistickému zneužívání historie“, vybaví slavný výrok George Orwella: „Kdo ovládá minulost, ten ovládá budoucnost. Kdo ovládá přítomnost, ten ovládá minulost.“
V legendárním románu 1984 Orwell nabídl na konci čtyřicátých let 20. století vizi ministerstva pravdy, které upravuje záznamy o minulosti, což byly tehdy noviny, knihy atd., aby souzněly s momentální realitou. Tedy aby zamlčely, že dnešní přítel byl dřív nepřítel, že vůbec existoval někdo, kdo byl právě zlikvidován… Zdánlivě absurdní představa, která se však i u nás už jednou stala realitou, včetně vytrhávání stránek z učebnic, nových vydání knih, ve kterých chyběly „závadné“ pasáže, či vytváření fotografií, na nichž byli retušováni noví zrádci…
Orwellův citát připomněl před rokem Eduard Stehlík, mimo jiné předseda Rady Ústavu pro studium totalitních režimů, který v Senátu Parlamentu ČR přednesl Výroční zprávu ÚSTR za rok 2022. Na počátku svého vystoupení řekl:
„Výroční zpráva za ten loňský rok podle mého názoru bude velice výrazná i z toho důvodu, že ten loňský rok se stal rokem, který vstoupí do dějin. Stal se rokem útoku Ruské federace na suverénní Ukrajinu, v souvislosti s tím podle mého názoru, a nejenom podle názoru mého, ale celé řady kolegů historiků, radikálním způsobem narostl význam paměťových institucí, protože ona válka proti evropské civilizaci se neodehrává jenom na ukrajinské frontě, ale odehrává se i ve virtuálním prostoru, při šíření polopravd, lží, dezinformací, překrucování dějin a relativizování zločinů komunistického režimu před rokem 1989 u nás. Znovu se dostává do popředí ta informace nebo ta myšlenka, že kdo ovládne minulost, je pánem budoucnost. Myslím si, že to bychom si měli uvědomit. Neměli bychom na to zapomínat.“
Mimochodem, co je to vlastně paměťová instituce? Tento termín se začal objevovat ve veřejném prostoru až relativně nedávno. Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy jím označuje knihovny, archivy, muzea, výzkumné ústavy či univerzity, jejichž cílem je ochrana a zpřístupňování dokumentů kulturního dědictví. O aktivním vytváření paměti se v definici nic nepraví. Je zjevné, že paměťovým institucím nepřísluší záměrně vykládat a vytvářet obraz paměti. Mají zprostředkující roli.
Kde se tedy vzala zmíněná nová funkce paměťových institucí?
Pojem paměťové instituce se stal běžným nejspíš v souvislosti s masovým pořizováním a sdílením záznamů s pamětníky na digitálních platformách. Lidská paměť je ale ošidná a výpověď pamětníka není autentický otisk minulosti. To ví asi každý, kdo se pamětníky a jejich svědectvími zabývá.
Instituce, které se jakkoliv věnují minulosti, by měly nabízet necenzurované informace a interpretovat je v rámci dané doby a kontextu a společenského konsenzu co nejpravdivěji – ne vytvářet historické mýty a žádoucí heroické příběhy, tedy zamlčovat zklamání a temné stránky.
Co ale zažíváme v současnosti, jsou stálé snahy o politickou instrumentalizaci historie a paměti. Snaha o ovládání výkladu minulosti není zdaleka omezena jen na Rusko. Podobné pokusy nalézáme v blízkém i vzdálenějším zahraničí. O to větší důvod se takových snah vystříhat.
Namísto vytváření a určování paměťové politiky by se politici měli spíš vyvarovat zneužívání a manipulace s minulostí, její instrumentalizace. Někdy se zdá, že naši volení zástupci přicházejí s iniciativami k odstranění křivd či iniciativami ostrakizujícími včerejší zlo především proto, aby získali politické body nebo odvrátili pozornost od svých nezdarů. Působí však jako vojevůdci, kteří se obvykle připravují na minulou válku. Přitom nebezpečí se proměnilo a je jinde.
Politici by se měli zdržet používání laciných analogií a pobuřujících příměrů, banalizací závažných historických událostí, kdy třeba přirovnávají své skutečné i domnělé křivdy k tzv. osvětimské lži anebo označují naši současnost za novou normalizaci či snad dobu ještě horší.
Dnes také zažíváme každoroční závody o ještě lepší a větší oceňování osobností a hrdinů. Politici rádi ukazují, že nezapomínají na zasloužilé, na živé i již zemřelé. Výsledkem pak třeba je, že se jistě zasloužilí, ale původně prostí vojáci stávají generály, a to jen díky tomu, že se dožili vysokého věku.
Informace o radě pro paměťové instituce děsí: Bude to „rada starších“ (!), bude spravedlivě rozdělovat peníze, bude vybírat témata, která si pozornost zaslouží, v agendě bude pořádek… A nebude to prý také znamenat nové výdaje. Něco takového jsme slyšeli, když se zakládala jedna instituce ke zkoumání nedávné minulosti.
Třicet let se stále opakuje, že školství nedokáže adekvátně vyučovat o naší minulosti. Kde je chyba? A kam jsme to tedy dopracovali po třech desetiletích vyrovnávání se s minulostí, otevírání archivů, poučování z dějin, abychom neopakovali stejné chyby? Dospěli jsme k tomu, že samozvaná „rada starších“ bude určovat, co je a není na minulosti důležité, kdo je užitečný a kdo ne, a kdo tedy na svoji práci dostane podporu.
Můj názor je, že jestli si chceme zachovat občanské svobody, svobodu bádání, myšlení, šíření informací, musíme se mít před touto iniciativou na pozoru.
