Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Globalizace je skvělá v tom, že umožňuje efektivní využití zdrojů a pracovní síly. Kdyby jí nebylo, za mnohé produkty bychom si museli draze připlácet, ať už se jedná o spotřební elektroniku, nebo třeba oblečení.
Má to ale háček, geograficky rozptýlené a dlouhé dodavatelské řetězce jsou jednoduše narušitelné, což nám ukázaly i nedávné krize v podobě války na Ukrajině nebo pandemie covidu-19. Evropa si to naštěstí uvědomuje a snaží se přenést co největší část strategicky důležité výroby na své území, nebo aspoň do stabilních spřátelených zemí. A Česko na tom může v následujících letech velmi vydělat.
Představte si, kdyby Čína vojensky zaútočila na Tchaj-wan. Zdánlivě geograficky vzdálený konflikt by měl nedozírné následky pro evropské, potažmo celosvětové hospodářství. Přes 40 % obchodu Evropské unie probíhá přes jednu z nejvytíženějších obchodních tras – Tchajwanský průliv. Tchaj-wan je také jedním z nejvýznamnějších světových výrobců čipů a polovodičů. Případné zastavení výroby by znamenalo globální nedostatek součástek a náhradních dílů.
Obrovské hospodářské důsledky by mělo i případné narušení obchodních vztahů západního světa s Čínou. Reálně tak hrozí obrovské riziko celosvětové hospodářské recese, trvalé inflace, masových státních bankrotů, růstu nezaměstnanosti a možných sociálních nepokojů. Aspoň tak modeluje jeden z rizikových scénářů nedávná studie průmyslové soběstačnosti Česka, kterou vytvořila společnost EY pro Sdružení pro zahraniční investice – AFI.
A to v dnešním světě číhají další nástrahy v podobě hrozící celní války mezi Západem a Čínou nebo problémy, které s sebou přinesou klimatické změny. Evropská unie si naštěstí tyto hrozby uvědomuje a vyvíjí snahy o lokalizaci co největší části dodavatelských řetězců. Části řetězců, které nemůže lokalizovat přímo, by pak měla využívat ve stabilních a spřátelených částech světa, jako jsou Severní Amerika nebo Austrálie. Výsledkem jsou třeba dokumenty jako Antverpská deklarace o evropské průmyslové dohodě nebo Evropský akt o kritických surovinách, které mají posílit roli Evropy jako světové průmyslové velmoci. Laikovi se možná diskuse o výrobě mikročipů v EU mohou zdát úsměvné jak z dob RVHP, ale ve stínu reálných hrozeb dávají naprostý smysl.
Česká ekonomika disponuje už od 19. století vysokou mírou industrializace, a má tak obrovský potenciál být jedním z tahounů změn a zajištění větší průmyslové a energetické bezpečnosti pro celou Evropu. Zmíněná studie EY o průmyslové soběstačnosti mimo jiné dává jasná doporučení, co bychom měli udělat. Určitě bychom měli podpořit těžbu surovin a případně diverzifikovat jejich zdroje a dodavatelské řetězce. Zvýšení energetické bezpečnosti pak bude znamenat snížení závislosti na dovozu fosilních paliv. Proto musíme pokračovat v dekarbonizaci energetiky a investovat do nových zdrojů energie. Pro rozvoj špičkového moderního průmyslu je také nutná kvalifikovaná pracovní síla. S tím se pojí nároky na naše školství a také na změny v nepružné imigrační politice. A v neposlední řadě nesmíme zapomínat na podporu výzkumu a vývoje a vytváření vhodného prostředí pro investory.
Ze své pozice jsem v podstatě v denním kontaktu s potenciálními průmyslovými investory. Zodpovědně mohu říct, že jsme od devadesátých let, kdy se k nám investoři hrnuli v podstatě sami od sebe, usnuli na vavřínech. Vhodné prostředí pro investory totiž zdaleka není jen o různých pobídkách, daňových prázdninách a podobně. Jde o vytvoření klimatu, kde se dobře a předvídatelně podniká a z kterého pak profitují všichni. Včetně státního rozpočtu.
Abychom mohli využít příležitosti a více přispět k průmyslové soběstačnosti, potřebujeme mít například kde průmyslové provozy postavit. V Česku v tuto chvíli není dostatek připravených zón pro okamžitý vstup klíčového investora, jak dokládá i situace okolo zamýšlené gigafactory. K tomu potřebujeme rychlejší, a hlavně předvídatelnější povolovací proces. A dnes už se bavíme o celkových strukturálních změnách stavebního řízení, nejen dílčích úpravách. Místo vedené v územním plánu jako vhodné pro jakoukoli výstavbu totiž dnes nezaručuje, že tam někdo něco skutečně postaví. Inspiraci můžeme čerpat třeba v sousedním Polsku nebo Německu, kde už samotné územní plánování s sebou nese větší nároky a komplexnější dokumentaci, což pak zkracuje samotné povolení stavby.
Naším velkým problémem je i rozpočtové určení daní. Průmysl s sebou kromě benefitů v podobě zvyšování mezd nebo rozvoje návazných služeb samozřejmě nese pro obce i zátěž. Ať už v podobě dopravy, nebo samozřejmě i zvýšené nároky na infrastrukturu pro nové obyvatele, kteří se do lokality stěhují za prací. Podle našeho rozpočtového určení daní ale samotná obec benefituje na provozu výrobního závodu v podstatě jen prostřednictvím daně z nemovitosti. Jedná se tak o naprosto nelogický systém, který takřka vůbec nemotivuje obce k rozvoji a podpoře jakéhokoli podnikání na svém území.
V neposlední řadě je také důležité snížení byrokracie stávajícím podnikům, které v Česku už působí. Budou pak moci více investovat do automatizace, rozvoje a zvýšení přidané hodnoty.
Česko je skvělá země. Nejen díky své geografické poloze a průmyslové tradici má obrovský potenciál být jedním z lídrů blížících se důležitých změn. Průmyslová soběstačnost je naprosto klíčová pro bezpečnost a stabilitu Evropy. Abychom byli více odolní v časech dalších krizí, které bezpochyby přijdou. A my můžeme ukázat cestu a aktivně pomoci.
