Temný Mádl povstal: Srpen 1968 je ve Vlnách hollywoodským akčňákem

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Vlny, které mají masivních 131 minut, vyprávějí o uvolňování politické situace během pražského jara a následné srpnové invazi v roce 1968. Za hlavní postavu si volí polofiktivního mladého technika Tomáše, který pomohl udržovat rozhlasové vysílání i dlouho poté, co byla budova Českého rozhlasu odříznuta od signálu a dorazily k ní tanky. Nejedná se ale o film s jedním hrdinou, ale spíše kolektivní portrét celé tehdejší zahraniční redakce, v níž figurovaly osobnosti jako Milan Weiner, Věra Šťovíčková, Jan Petránek, Luboš Dobrovský či Jiří Dienstbier.

Je to onen audiovizuálně nikdy neodvyprávěný velký příběh obyčejného hrdinství lidí, kteří – pakliže přežili – přešli následně do disentu a až po roce 1989 se dočkali satisfakce. Je na historicích a historičkách žurnalistiky, aby posoudili věrohodnost celého děje či jeho jednotlivých detailů, ale na první dobrou z filmu nic netrčí a i pamětníci a pamětnice se již vyjadřují souhlasně: že „takto nějak to bylo“.

Filmy Jiřího Mádla se přitom dosud vyznačovaly spíše nedomyšleností a krkolomností scénářů, které si psal sám a v průběhu výroby ignoroval postřehy spolupracovníků a spolupracovnic, že tímto způsobem se lidé nechovají a že úřady či různé technologie a aplikace fungují jinak.

Ve svém debutu Pojedeme k moři (2014) tak přišel s „báječným nápadem“, že budeme v reálném čase sledovat, jak jedenáctiletý chlapec natáčí a stříhá svůj amatérský film o manželské krizi rodičů. Fakticky přitom není jasné, jak by takový film mohl vznikat, pro koho by ho dělal a kdo by měl být publikem, a jak by tvůrce i aktér v jedné osobě mohl předvídat, co má natáčet.

Následný Mádlův film Na střeše (2019) je zase z prstu vycucanou historkou o sbližování vietnamského mladíka a zatrpklého učitele, bývalého přesvědčeného bolševika; pointa, že si policií hledaného cizince vezme stařec za partnera a tím ho zachrání od vyhoštění naprosto neodpovídá tomu, jak byl napsán zákon o registrovaném partnerství. Oněch logických lapsů tu bylo tolik, že je nemohly přebít ani dobré herecké výkony.

Bylo tedy velmi namístě obávat se, jak mohou dopadnout Vlny s mnohem větším množstvím postav, zasazené ještě ke všemu do minulosti, kde panovala jiná, i nepsaná pravidla komunikace, která nejde odvodit z oficiální legislativy a tónu médií. Jestliže Mádl nedovedl ve svém střešním opusu ani smysluplně natočit, jak v současnosti funguje dovážka jídla přes internet, dokáže zobrazit, jak pracovala mnohohlavá redakce, stranický aparát, tajná policie, ambasády a jak probíhala masivní invaze?

Těžko říct, jak se to mohlo stát, ale podařilo se mu to.

Trochu se to podobá kariéře Davida Ondříčka, který léta nevěděl, o čem má točit, a své pozdní nejlepší dílo Dukla 61 udělal až v roce 2018 podle cizího scénáře. U Jiřího Mádla může jít o to, že věnoval dost času studiu pramenů, o postupné životní zrání i nalezení látky, v niž věří a nechce se na ní jen režijně procvičovat.

Lze se dohadovat, zda za to nemohly i rady zahraničního „script doctora“, jehož pozice je výrazně odlišná od toho, jaké panují zvyky ohledně dramaturgie v českém prostředí, kde se spíše konzultuje celkové vyznění díla. Script doktoři jdou scénu po scéně a větu po větě a neustále se ptají – co je motivace této postavy a jaké je její vnitřní drama? A Vlny opravdu působí jako dokonalý produkt script doctoringu v tom nejlepším smyslu slova. Vždy se orientujete, vždy chápete vzájemné vztahy, vždy víte, co máte cítit za emoci, a protože herci jsou dobře obsazení a své postavy chápou, tak tyto emoce i cítíte.

Není to v žádném případě svobodné intuitivní umění, není v tom mnohoznačnost, není tu čas na žádnou pauzu, na doznění nebo „toulání se obrazem“. Ale je to špičkové řemeslo, u nějž se dá téměř zapomenout, že se jedná o tuzemskou produkci. Zpočátku působí dávkování informací až moc návodně a heslovitě – jako by se točilo pro zahraničí nebo výrazně mladé domácí publikum, které o dané době moc neví a nevidělo ani desítky domácích filmů a seriálů, které se jí věnují. Postupně se ale film zhutňuje a provazuje stále umněji více dějových linií.

Ve Vlnách téměř všichni bojují s určitou vynucenou dvojtvářností a je to základem jejich osobních dramat i celkové atmosféry doby. Snad poprvé v polistopadovém českém filmu o minulém režimu může být jednou z hlavních kladných postav komunista, jemuž jeho členství ve straně ostatní připomínají a on se tomu nebrání – Milan Weiner v podání Stanislava Majera chce jenom dostát povinnosti kvalitního novináře a používat ve zpravodajství více zdrojů a neváhá je ověřovat. Samo o sobě odbojné gesto je však spojené s jeho komunistickým idealismem. Všichni v redakci chtějí protlačit určitá zlepšení v rámci daného systému a nechtějí ho zcela změnit. U jiných jednotlivců se také projevuje oportunismus, kariérismus i typická česká předposranost – co kdyby se mi něco stalo, raději se zachovám konformně.

Automaticky se podává vztah s velkým věkovým rozdílem mezi dvacátníkem Tomášem (stále častěji obsazovaný Vojtěch Vodochodský) a téměř čtyřicátnicí Věrou Šťovíčkovou (Táňa Pauhofová), protože se zdá, že tím nejmenším problémem je právě věk a rozdělit je může vše ostatní.

Česká polistopadová filmová tvorba trpí na onen stokrát zmiňovaný primitivní antikomunismus. Jeho problémem není banální zjištění a postoj „totalita je špatná, ano, děti?“, ale to, že hlavní postavy jsou automaticky protirežimní a padouši slizcí a primitivní. Jako by vůbec neexistovaly důvody, proč režim mohl přetrvat tak dlouho, jako by neexistovala v různých etapách společenská debata o jeho směřování a velká část reformistů a disidentů nebyla levicového smýšlení. Z antikomunismu se v českých filmech stala nechtěná sebeparodie, kdy to vypadá, že proti režimu byli téměř všichni, a není jasné, čím by ona menšina nahoře mohla ovládat většinu.

Ve Vlnách nacházíme už jen mírné ozvuky tohoto přístupu – například rozhlasové vysílání o okupaci vojsky Varšavské smlouvy se hromadně poslouchá v kostele za společného modlení. Ne že by se něco takového nemohlo stát, ale většina lidí poslouchala rozhlas hlavně doma s rodinou a nepotřebovala vyjádřit svůj odpor tím, že jde podporovat československou komunistickou vládu proti Sovětskému svazu do kostela. Lehce rozesměje i úvod, kdy v paralelní montáži policie bije studenstvo a do toho Tomáš doma smaží topinky – je to vskutku nejdramatičtější smažení topinek v dějinách světové kinematografie a končí tím nejčernějším scénářem.

Více záminek k výsměchu tu ale asi nenajdeme. Vojta Kotek s tučným knírkem jako Jiří Dienstbier v prvních vteřinách pobaví, ale jinak je naprosto přijatelný, ukázněně stylizovaný, v ději hraje adekvátní roli a neudělá nic přehnaného. Obecně nikdo tu neprovede naddimenzovaný hrdinský kousek, nikdo nemá delší patetický proslov, vše se drží v mezích pravděpodobnosti. Občas zaváháme nad výběrem dobových písní, jichž je tu skutečně přehršel, někdy texty umocňují dění na plátně a někdy jsou s nimi v poetickém kontrastu. Máme si třeba vyvodit, že ve skladbě Čerešně od Hany Hegerové znamenají verše „Hádzali mi chlapci čerešne za blúzku / odháňala som ich zelenou halúzkou“ něco o marném bránění se proti okupantům?

Podívejte se na snímky z filmu Vlny:

Každopádně jsme se dostali do éry, kdy se z minulosti stává žánrová akční podívaná. Už tu nejde o umění ani účtování, ale o čistě filmové napětí a drajv. Nájezd zásahové jednotky do davu demonstrujících, ukrývání tajné nahrávky i dobývání budovy rozhlasu svou střihovou dynamikou pumpuje do žil adrenalin. Sám Mádl prohlašuje svůj film za blockbuster a není to nabubřelé; jeho vzory jsou retro thriller Argo (2012) či černobíle nasnímané novinářské drama Dobrou noc a hodně štěstí (2005), jež posbíraly i haldu Oscarů; s tím prvním mají Vlny leccos společného, s tím druhým, mnohem jemnějším počinem, už moc ne.

Především dunivá orchestrální hudba připomíná spíše tvorbu režiséra Christophera Nolana a jeho dvorního skladatele Hanse Zimmera – Inception, Interstellar, Dunkerk či Oppenheimer, a samozřejmě batmanovský Temný rytíř – který se tu dere na mysl o to víc, že Stanislav Majer vypadá jako gothamský komisař Gordon v podání Garyho Oldmana. Britský hudební skladatel Simon Goff se tu tedy osvědčuje coby zdatný zimmerovský emulátor a po loňském Úsvitu jeho cena na českém trhu stoupá.

Vlny jde historicky číst hlavně jako dosavadní vyvrcholení cesty za výpravnou dobovkou a nejlépe tuto linku dovedeme vystopovat ve filmografii kostýmní výtvarnice Kataríny Štrbové Bielikové – od Masaryka (2016) přes Tomana (2018) a Šarlatána (2020) až sem. Vlny jsou z nich zdaleka nejlepší film a mimo jiné dílo, jež zasponzorovali zdejší milionáři a miliardáři, kteří se stali vítězi polistopadové transformace. Výhodou je, že osvědčili svůj vkus a neinvestovali do pouhé agitky.

Lze si představit, že by podobné dílo mohlo vzniknout už v 90. letech, protože by po historické revizi byl hlad, zatímco nyní je hlad už jen po dějovém napětí. To, že o srpnu 1968 ale točí věkově nezatížená generace a rekonstruuje obraz historie bez sentimentu, má jisté výhody. Téma pozbylo příliš bolavé živé tíže a je možné hrát si s různými úhly pohledu. Na rozdíl od Bratrů Tomáše Mašína zde akce nic nezjednodušuje, ale naopak je zpestřujícím zkomplikováním událostí, které by dříve byly jen kancelářskou konverzační historkou.