Hlavní obsah

Rentgeny a ozbrojená ochranka univerzitu před útokem neochrání, říká expert

Foto: Michal Turek, Seznam Zprávy

Pieta za zesnulé na filozofické fakultě na Palachově náměstí v Praze.

Od střelby na filozofické fakultě uběhlo šest měsíců. Rentgenové rámy ani ochranku ale v budově školy nenajdete. Bezpečnostní analytik Sláma popisuje, proč by to nemělo smysl, i to, jakou cestou univerzita posiluje bezpečnost.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Univerzita Karlova si připomíná šest měsíců od tragické střelby, při níž zemřelo 14 lidí a 25 dalších bylo zraněno.

O tom, jak se proměnila bezpečnostní opatření, hovořil se Seznam Zprávami Otomar Sláma, který má sekci bezpečnosti v rámci Karlovy univerzity na starost. Uvedl, že čelil celé řadě dotazů od studentů i jejich rodičů. A setkal se i se zraněnými, kteří útok přežili.

„Nezvladatelné téma“

„Nemohu přeživším slibovat stoprocentní bezpečí, i když máme v budovách více kamer nebo lépe proškolený personál, prostě tomu neumíme předejít. A to je pro řadu lidí po takto traumatickém zážitku pár měsíců po incidentu zatím nezvladatelné téma,“ přibližuje své postřehy ze setkání s přeživšími.

Zároveň připouští, že i jeho samotného provází po půl roce práce pochybnosti. „Řadu nocí se budím a přemýšlím, co když se bude znovu střílet a jestli jsme udělali dost,“ říká.

Jako šéf univerzitního krizového štábu se aktivně účastnil jednání a diskuzí bezprostředně po střelbě. Dnes na univerzitě působí jako člen kolegia rektorky pro znalostní a technologický transfer a bezpečnost. V rozhovoru pro Seznam Zprávy vysvětluje, jaká opatření se univerzita rozhodla zavést, jak se změnilo uvažování studujících i zaměstnanců, a dává návod na to, jak se smířit s tím, že nám nikdo nemůže garantovat stoprocentní bezpečí.

V pátek to bylo přesně půl roku od útoku v budově filozofické fakulty, který byl pro celou českou společnost něčím bezprecedentním. Jak velký posun jste od té doby udělali z hlediska bezpečnostních opatření v rámci univerzity?

Naše bezpečnostní opatření vycházejí z analýz pro ochranu měkkých cílů, které jsme zde prováděli mezi lety 2020 až 2023. Na ty nyní navazují tzv. SWOT analýzy, kdy procházíme budovu po budově, místnost po místnosti a analyzujeme, jaká je situace, jaký je tam typ dveří, kam se otevírají, jaké jsou tam kliky, abychom měli data, o která se můžeme opřít.

Zároveň jsme v kontaktu s předními experty jak z Česka, tak ze zahraničí, kteří se této problematice věnují, a lámeme si společně hlavu nad tím, jaká opatření použít. Já chápu, že řada lidí po nás chce kamerové systémy, rentgenové rámy, ozbrojenou ochranku. Bohužel se s odborníky shodujeme na tom, že to nejsou vhodná režimová opatření pro měkký cíl, pro vysokou školu.

Útoku nepředejde ani nejlepší ochranka

Mohl byste přiblížit proč?

Jednoduchý příměr. Museli bychom mezi každou přednáškou mít dvě hodiny čas – stejně jako třeba na letišti – abychom se přesunuli a prošli nějakým bezpečnostním rámem, což prostě trvá. Má to celou řadu provozních aspektů, na které není univerzita stavěna, a zároveň tím stejně nejsme schopni stoprocentně předcházet útoku, protože se tohle opatření dá obejít, když se člověk připraví. Proto se orientujeme na jiná.

Jak už jsem dnes říkal, v rámci prevence, aby se takový incident vůbec nestal, může pomoci jen psychosociální podpora a záchranná síť. Tomu, že si někdo naplánuje útok, tak jako třeba Breivik v Norsku nebo student K. v našem případě, tomu bychom nebyli schopni předejít, ani kdybychom tam měli tu nejlepší ochranku nebo lepší kamerový systém.

Úplně chápu, že se lidé už necítí bezpečně a že mi říkají: „Tak nám sem dejte alespoň atrapy kamer, ať se cítíme lépe“, a já jim vysvětluji, že to udělat nemohu, protože to nedává smysl. Nikoho to neodradí, aby zaútočil.
Otomar Sláma, člen kolegia rektorky pro bezpečnost

Dobře, a co tedy vnímáte jako funkční a efektivní?

Naše opatření začínají tam, co můžeme dělat, když už se něco takového stane. Jak si dát včas vědět? Jak všem rozeslat v řádu vteřin esemesku, co mají dělat – jestli se mají barikádovat, jestli mají utíkat, jak s nimi být v kontaktu? Další důležitou věcí je, aby místnosti byly připravené na lockdown, aby se do nich nedalo dostat, aby se daly zamknout. To jsou opatření, na kterých pracujeme.

Týká se to i nastavení krizového informačního svolávacího systému, který už máme nakoupený a na několika fakultách, kolejích i menzách pilotně implementovaný. Děláme si analýzy, kde řešíme, do které místnosti dát jaké technické zařízení, aby se třeba daly zablokovat dveře, což se zase ukazuje jako značný problém z pohledu požární ochrany, protože řadu nástrojů nemůžete použít, abychom neporušili zákon.

Vedle toho cvičíme, školíme a testujeme krizové štáby tak, aby se uměly rychle svolat a věděly, co mají dělat. Aby naši zaměstnanci i studenti věděli, co mají dělat v rizikových situacích, aby nezamrzli, uměli si pomoct. Aby věděli, jak se evakuovat, jak se efektivně uzamknout, jak třeba deeskalovat konflikt, protože řada našich studentů – a hlavně zaměstnanců – se dostává do konfliktů se studenty nebo rodiči.

Typicky se to děje třeba v knihovnách, na studijních odděleních, u zkoušek… Mnoho studentů špatně snáší, že třeba neuspěli u zkoušky, a přecházejí do verbální agrese, někdy třeba i do fyzické agrese, což jsou incidenty, které monitorujeme a evidujeme, abychom věděli, k čemu dochází nejčastěji.

„Dejte sem alespoň atrapy kamer“

A jaký typ incidentů tedy za poslední dobu převažuje?

Těch incidentů je celá řada. Ale teď jednoznačně dominuje obava, že se znovu stane něco závažného. Řada studentů se bojí o své kamarády nebo naopak svých kamarádů, spolužáků. Takže řešíme spoustu oznámení, že se někdo chová nevhodně, že se chová zvláštně, že si třeba na počítači prohlížel zbraně při přednášce. A většinou se ukáže, že vůbec o nic nešlo.

Ale jak dnes zaznělo, naši studenti a zaměstnanci se budou s tou situací vypořádávat ještě dlouho. Panuje tu velký strach, stále zde absentuje dostatečný pocit bezpečí, a to jenom vyvolává, řekl bych, významnou opatrnost, což ale zase kvitujeme, protože pak můžeme včas zasahovat.

Nicméně v rámci pátečního panelu jste zmínil, že v budovách univerzity ani nelze zajistit stoprocentní bezpečí. A zároveň jste pak řekl, že vás v noci budí myšlenky na to, zdali jste pro bezpečnost udělali dost, tak mě zajímá, jaké je z tohoto dilematu východisko?

Jak říkáte, je to úplné dilema. Účastnil jsem se diskuze se zraněnými, kde jsem stál v pozici bezpečnostního profesionála, což je celkem chladný kalkul, protože počítáte pravděpodobnost rizika, k tomu alokujete nějaké zdroje, které je preventují, a snažíte se to riziko co nejvíc, pokud ne eliminovat, tak alespoň zmenšit.

Vedle toho ale úplně chápu, že se lidé už necítí bezpečně a že mi říkají „Tak nám sem dejte alespoň atrapy kamer, ať se cítíme lépe“, a já jim vysvětluji, že to udělat nemohu, protože to nedává smysl. Nikoho to neodradí od toho, aby zaútočil. A ani nejsme připravení na to, aby někdo seděl u tisíců kamer a sledoval, jestli si někdo nenese velké zavazadlo. Na to prostě není univerzita stavěná, máme 200 budov, tisíce kamer, to nejsou vhodná opatření, která bych jako bezpečák doporučil.

Stoprocentní bezpečí je nereálné

Nicméně jste naznačil, že pro jejich strach máte pochopení?

Nemohu přeživším slibovat stoprocentní bezpečí, i když máme v budovách více kamer nebo lépe proškolený personál, prostě tomu neumíme předejít. A to je pro řadu lidí po takto traumatickém zážitku pár měsíců po incidentu zatím nezvladatelné téma.

Ale ano, vůbec se jim nedivím a chápu, že se necítí dobře. Že by po mně chtěli, aby tam chodil někde po chodbě sekuriťák, kterého uvidí ve vestě. Byť z logiky věci víme, že pokud tam přijde připravený střelec s neprůstřelnou vestou a těžce vyzbrojený, tak s ním neudělají vůbec nic. Jim by to pro lepší pocit pomohlo, ale jako bezpečák nemohu univerzitě doporučit, aby používala peníze na něco, co nebude fungovat.

A jak se tedy mají přeživší tragédie i další lidé, které provází obavy, se situací smířit?

Rád používám přirovnání k požárům. Všichni víme, že může hořet, asi nás to nijak významně nerozrušuje, že bychom se báli chodit do práce, protože by tam mohlo hořet – mimochodem mnohem pravděpodobněji vznikne požár, než že se bude střílet – takže z pohledu bezpečáka je pro mě to, že se můžeme efektivně evakuovat, mnohem důležitější.

Jsme zvyklí na hasicí přístroje. Víme, že existují evakuační plány i že je někde tlačítko, které se zmáčkne, když hoří. Víme, kam se má volat, že máme jít ven, že když je tam kouř, máme si dát něco přes ústa. A tohle my teď potřebujeme vytvořit pro oblast ochrany měkkých cílů. Abychom věděli: Ano, stejně jako může hořet, může někdo střílet nebo spáchat jiný útok a my musíme jenom vědět, co s tím máme dělat a být na to – tak jako jsou na Západě – připraveni. Je to smutné, ale bezpečnostní situace ve světě se mění. A my jsme tu dosud žili v luxusu, že se tu nic takového nestalo.

Útok změnil způsob uvažování

Když ve čtvrtek policie představovala výsledky vyšetřování, zmiňovala i to, že nebylo možné využít záznamy z kamer. Analyzovali jste z pohledu univerzity i toto hledisko?

Analyzovali a máme k tomu připravené prohlášení, které zveřejníme. Do té doby to zatím nemohu komentovat (děkanka fakulty Eva Lehečková později uvedla, že do kamerového systému Filozofické fakulty Univerzity Karlovy je možné nahlédnout v určitém časovém okně i zpětně, což předtím zpochybnila policie – pozn. red.).

Máte za sebou šest měsíců práce. Udělala podle vás univerzita z hlediska bezpečnostních opatření významný posun kupředu – můžeme mluvit o mílovém kroku?

Je to významný krok v psychosociální podpoře, v tom se opravdu udělal mílový krok, protože zbudování centra odolnosti a sdílení informací o tom, jak pracovat se zraněnými, pozůstalými i zasaženými, to je obrovská zkušenost a v tom jsme opravdu hodně pokročili.

V bezpečnosti, bych řekl, že jsme zkrátili bezpečnostní plán, přípravy místností na lockdown a krizový informační a svolávací systém byl nakoupen už před incidentem, byl v pilotním provozu a teď ho implementujeme, což je v našem rozsahu extrémně technicky složité. Takže bych řekl, že drama se v tom nekoná. Někteří čekali, jak se prostě teď všechno rychle stane. Ale jak jsem řekl, s ohledem na ochranu měkkých cílů už právě není moc co.

A co se tedy nejvíce změnilo?

Víte co? Nejvíc se proměnil přístup lidí. Předtím, když šel někdo na bezpečnostní školení, bylo to takové to nutné zlo, ale dnes se o to lidé sami zajímají, studenti se nás aktivně ptají na diskuzních fórech, typově třeba takto: „Tady jsem viděl, že na výtahu je napsáno, že neslouží k evakuaci, je tady schodiště, ale my máme ve třídě kamaráda na vozíčku, jak ho efektivně dostat nahoru? Máme ho z toho sundat, nebo ho vzít s vozíčkem?“

Lidé začali přemýšlet o tom, co by v dané situaci udělali. Přemýšlejí, jestli se dveře otevírají ven nebo dovnitř, jak se z budovy co nejrychleji dostat, nebo jak se třeba někde zabarikádovat. V tom vidím velkou změnu – změnu v uvažování, což popisují i zahraniční studie. A odráží se třeba v tom, že nám významně vzrostl report incidentů, že je někde zapomenuté zavazadlo nebo že se někdo chová zvláštně. Což je velmi dobře, protože pak máme možnost tyto podněty prověřit.

Doporučované