Má medaili z Eura i MS v hokeji. Je jediný na světě a těžko se to změní

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Nejcennější kov v hodnotě stříbra leštil na hokejovém mistrovství světa 1961 ve Švýcarsku, bronzem se pro něj zaleskly turnaje v roce 1955 ve Spolkové republice Německo a 1964 ve Švédsku, nejhodnotnějším úlovkem je pak bronz ze zimních olympijských her 1964 v rakouském Innsbrucku.

Na kontinentální fotbalové pódium vystoupil jednou, na úvodním mistrovství Evropy (tehdy ještě pod názvem Pohár evropských národů) v roce 1960 ve Francii. A k zisku bronzových medailí přispěl vkladem důležitým, jak se na útočníka sluší. V boji o třetí místo s domácími vstřelil úvodní gól a podílel se na výhře 2:0.

Pro českou kotlinu to bývala tradice. Zdatní sportovci v létě obouvali kopačky, někteří si k nim přibrali tenisovou raketu, v zimě postříkali rybníky a vyjeli na bruslích a s hokejkou v ruce na led. A bylo jich hodně.

Stačí připomenout jména jako Josef (Joe) Gruss, Ctibor Malý, Karel „Káďa“ Pešek, Karel Koželuh, Karel Hromádka nebo Josef Šroubek. Legendy Jaroslav Drobný či Vladimír Zábrodský vyznávali kombinaci hokej–tenis.

V první polovině 20. století to bylo naprosto normální a nikdo se přezouvání nedivil.

I po válce se vyskytovali „obojživelníci“, jak se jim pro jejich umění pohybovat se v rozdílném sportovním prostředí říkalo, v hojném počtu, pro socialistické Československo vyvstaly vzory ze Sovětského svazu jako Vsevolod Bobrov či Arkadij Černyšov.

Jenže na přelomu 50. a 60. let jich začalo kvapem ubývat. Zvládnout oba sporty na vrcholné úrovni už nebylo možné, přišla specializace. Té se nakonec podřídil i Bubník a zvolil si ledovou plochu. Na ní neskutečně zářil, patří mezi legendy brněnského klubu – zpočátku Rudá hvězda, později ZKL – podílel se na všech 11 československých titulech v letech 1954–1965.

Fotbalovou placku z mistrovství Evropy 1960 mu však rovněž nikdo nesebere. Zasloužil si ji.

O utkání o třetí místo se říká, že je to zápas zklamaných. Ostatně od ME 1984 ve Francii se na kontinentální úrovni nehraje. V červnu 1960 v Marseille se to projevilo.

Českoslovenští reprezentanti jen těžko skousávali vysokou semifinálovou prohru 0:3 se Sovětským svazem, Francie proti Jugoslávii dokonce neudržela tříbrankový náskok. Bylo to znát i v hledišti, přišlo necelých deset tisíc diváků.

A také v základních sestavách.

Zatímco kouč československého výběru Rudolf Vytlačil udělal jen dvě změny, když Pavol Molnár a Ladislav Pavlovič vystřídali Andreje Kvašňáka a Antona Moravčíka, francouzský kouč Albert Batteux především sáhl do obranných řad. Do branky se postavil debutant Jean Taillandier, na pravé straně obrany nahradil zkušeného Jeana Wendlinga dvaadvacetiletý mladík André Chorda, ale především pozici stopera zaujal už pětatřicetiletý Robert Jonquet, jenž se s kapitánskou páskou na ruce loučil s reprezentační kariérou.

„Naše obrana držela, jen dokud to Jonquet zvládal,“ napsal po prohraném utkání francouzský deník L’Équipe. Zprůchodnila se krátce před přestávkou, kdy se z pravé strany prosadil „hokejista“ Vlastimil Bubník, druhý úder pak přidal Ladislav Pavlovič.

Aspiranti na titul skončili bez medaile, neznámí a zadrátování Čechoslováci v socialistickém táboře brali bronz.

Přestože československá reprezentace přivezla první poválečný úspěch na mezinárodní scéně, velké oslavy se nekonaly. „Na Ruzyni nás pozdravili příbuzní a pár novinářů. A pak několik papalášů z ČSTV,“ vzpomínal jeden z účastníků, loni zesnulý Josef Vojta. Poplácali bronzové medailisty po ramenou a potřásli jim rukou.

O přijetí na nejvyšší úrovni se vůbec neuvažovalo, natož o nějakém společenském, či dokonce finančním ocenění.

Přesto mělo vystoupení ve Francii obrovský význam pro blízkou budoucnost. „Trenér Vytlačil si připravoval mužstvo na světový šampionát 1962 v Chile,“ odkryla ho vycházející hvězda světové svítivosti záložník Josef Masopust.

Jenže další rýžování drahých kovů – tentokrát světové stříbro – se obojživelníka netýkalo. Na ledě se mu náramně dařilo, v dresu Rudé hvězdy Brno sbíral jeden mistrovský titul za druhým a světového stříbra se dočkal mezi mantinely už v roce 1961 ve Švýcarsku, ale přechod na trávu pro něj nebyl obtížný.

Ten zvládal s noblesou. Každému sportu naplno věnoval pouze polovinu ročníku. „Pokaždé jsem přišel a stačilo mi jen pár cviků, abych získal dřívější jistotu,“ tvrdil. Trénoval prý zejména odraz, akceleraci, rychlost. „Jiné to bylo v tom, že běh klade odlišné nároky než bruslení. Oba sporty jsem miloval stejně, ale řeknu vám, že jednodušší byl pro mě přechod od fotbalu k hokeji, než pak na jaře opačně,“ prozrazoval. „Ale počátkem 60. let jsem se víc zaměřil na hokej. Už toho bylo dost, nešlo všechno stíhat,“ doznal.

Ale to nebyl hlavní důvod, proč na jihoamerický kontinent necestoval. „Trenér Vytlačil mi říkal, abych vydržel, že bych se mu pro mistrovství světa v Chile moc hodil,“ odhalil. „Jenže já potřeboval udělat maturitu. Tehdy se studovalo jinak než dneska, škola kladla velké nároky. Kdybych odjel s fotbalem pryč, kdo ví, jak by to dopadlo. Dělal jsem hospodářskou školu, jméno Bubník tam nikoho nezajímalo,“ vysvětlil.

S hokejkou v ruce se proslavil daleko více, dosáhl i světového uznání. Od roku 1997 je členem Síně slávy IIHF a v roce 2008 byl uveden do Síně slávy českého hokeje.

O Bubníkovi pamětníci tvrdí, že uměl všechny sporty. „Jeho nadání bylo nevídané. Vynikal v hokeji, ve fotbale, porážel nás ve stolním tenise, v basketu. Co zkusil, to mu hned šlo,“ vzpomínal před lety Bubníkův spoluhráč ze slavného brněnského týmu Jaromír Meixner. Když měl nejlepší ze slavných brněnských „profesorů“ odpovědět, jak je to možné, s úsměvem pokrčil rameny.

Měl nadání pro všechny aktivity, sport byl jeho životní náplní, která se promítala i do rodinného života. Oženil se s Hanou Machatovou, moderní gymnastkou, tanečnicí a baletkou, která v roce 1965 získala bronzovou medaili na mistrovství světa v Praze. I ona dodala cenný kov do rodinné pokladnice.

Její otec Oldřich Machat byl fotbalový brankář (SK Židenice) a československý amatérský reprezentant.