Nevídaná rána nasměrovala náš tým k bronzu, ocenila ji i UEFA

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Český či bývalý československý fotbal ozdobil evropské šampionáty několika mistrovskými gólovými kousky, kdy jejich autoři prokázali nápaditost, netradiční řešení, invenční genialitu.

K těm nejopěvovanějším patří Panenkův „vršovický dloubák“ ve finále ME 1976 proti Spolkové republice Německo, Poborského lob ve čtvrtfinále ME 1996 proti Portugalsku, Schickův povětroň v základní skupině posledního šampionátu proti Skotsku.

Výjimečného ocenění se dočkala i klasická bomba Ladislava Jurkemika v boji o bronz na ME 1980 v Itálii proti domácímu týmu. UEFA ji zařadila mezi nejhezčí góly v historii evropských šampionátů a mnoho let doprovázela znělku sportovního zpravodajství Branky, body, vteřiny veřejnoprávní federální televize.

Výhrada, že boj o třetí místo je zbytečným soubojem zklamaných, se naplnila na mistrovství Evropy 1980 v Itálii. Střet obhájce titulu československého týmu s domácími italskými hvězdami, které měly pouze zlaté ambice, stál poněkud stranou zájmu. Hrál se vlastně z povinnosti.

V případě remízy ani nebylo na řadě prodloužení, ale rovnou střely ze značky pokutového kopu, od příštího šampionátu 1984 ve Francii se už o bronz nehrálo, cenný kov brali pokaždé oba poražení finalisté.

Jenže v červnu 1980 se v Neapoli ještě o něj soupeřilo. A úvodní trefa slovenského stopera Ladislava Jurkemika vešla do kronik, nepřevázána ozdobnou mašličkou. Byla to paráda. V 54. minutě rozehrál Antonín Panenka rohový kop po zemi, jeho nabídku Jurkemik náramně trefil a bombou překonal italského kapitána Dino Zoffa.

Byl to jediný gól, který legendární brankář na šampionátu dostal. „Nepřekonali ho ani věhlasní střelci španělského, anglického, ani belgického týmu,“ upozorňoval často úspěšný střelec. A že bylo z koho vybírat: Juanito či Quini, Kevin Keegan, Tony Woodcock nebo Paul Mariner, Edwin Vanderbergh či Jan Ceulemans.

Překonal ho jen rodák z vesnice Jancovce u Topoĺčan. Nechytatelnou pumelicí. „Laco měl vždycky tvrdou střelu, už od malička,“ přitakává Dušan Herda, mistr Evropy 1976. Ví, o čem mluví, vyrůstali spolu. „Bydleli jsme ovšem každý na druhé straně vesnice,“ upřesňuje Herda.

Jurkemik často svůj gól popisoval. Šlo podle něj o nacvičený signál, který často a léta používal i na klubové úrovni v Interu Bratislava, kde v roli nahrávače byl Ladislav Petráš.

V reprezentaci ho zastupoval Panenka. „Zkoušeli jsme ho už ve druhém utkání skupiny v Římě proti Řecku, ale neúspěšně,“ vzpomínal Jurkemik. Vysvětloval rovněž, proč se nepovedl. „Lajny tam byly totiž vyhloubené a bylo v nich vápno, aby se nemusely stále obnovovat. Když mi Tonda nahrál, míč mi v jámě nadskočil a střela letěla vpravo až na druhou stranu do autu,“ posteskl si. „Byla z toho blamáž, ale Italové si signálu překvapivě nevšimli,“ doložil.

Proti Řecku se československý tým ze standardní situace rovněž prosadil, Panenka skóroval z přímého kopu technickou střelou k levé tyči.

Pověst o nacvičeném signálu ale Panenka odmítá. „Nešlo o nacvičený signál, vyplynulo to ze hry. Šlo o invenci, spontánní akci, inteligentní řešení,“ popisuje gól autor kultovního „vršovického dloubáku“ z penaltového rozstřelu v Bělehradě o čtyři roky dříve.

Připouští ovšem, že rozehraný roh po zemi na nabíhajícího střelce ve svém herním rejstříku měli. „I v Bohemce,“ odkrývá Panenka. Musely se ovšem k tomu sejít vhodné podmínky. „V Neapoli všichni čekali centr před branku, v pokutovém území bylo namačkáno snad patnáct hráčů, vysoký míč by ničemu nevedl,“ vybavuje si Panenka. „Pro přihrávku po zemi bylo však nutné, aby nikdo střelce neblokoval,“ uvádí základní předpoklad.

Tomu šel ovšem Jurkemik naproti. „Podívali jsme se na sebe, když jsme viděli, že soupeř stáhl všechny hráče do šestnáctky a na levém okraji zůstalo volno, bylo to pro nás ideální,“ neskrývá Jurkemik. „Odběhl jsem až k lavičkám, že si potřebuju zavázat kopačku či něco upravit,“ přidává kulišárnu, kterou odlákali pozornost italských obránců.

Byl tak úplně volný, nehlídaný. A pak to přišlo. „Podařilo se mi to trefit nádherně, i když to byl těžký kop přes nohu,“ přiznává s hrdostí Jurkemik.

Na gól Ladislava Jurkemika se podívejte ve videu níže:

Rána jako z kanonu – to byla Jurkemikova hlavní fotbalová přednost. Používal ji i při pokutových kopech, patří do pětice neomylných, kteří uspěli v penaltových rozstřelech ve finále ME 1976 i v boji o bronz ME 1980.

Nepáral se s tím. „Když v Bělehradě hledal trenér Václav Ježek pátého, kdo půjde, nikomu se nechtělo,“ vrací se Panenka ke zlatému zápasu. „Nakonec se Laco, který byl nejmladší a přišel na hřiště až v průběhu utkání, uvolil. Jasně řekl: Ale dám bombu. Takovou, že když ji Maier chytí, tak ho to odnese do sítě i s míčem,“ směje se nad spoluhráčovou troufalostí.

Vyšlo to. V obou případech. Jurkemikovy projektily byly vhodné i pro přímé kopy. Velká konkurence pro Panenku. „Ale my si nepřekáželi, měli jsme to rozdělené,“ odkrývá kníratý záložník. „Já měl technickou střelu, Laco to rval silou. Proto do 25 metrů jsem si je bral já, od větší vzdálenosti on,“ rozkrývá dohodu.

Mezi významné kanonýry se však v reprezentačním dresu Jurkemik nezapsal. Kromě neapolské parády si připsal ještě pouze dva další góly, které ovšem jenom dokládaly převahu československého týmu.

První zaznamenal v lednu 1980 při výjezdu na pátý kontinent, otevřel jím přátelské utkání s Austrálií s vysokou výhrou 4:0. A třetí – poslední - v dubnu 1983 v kvalifikaci ME ve Francii v Praze proti Kypru (6:0), skóroval jako pátý v pořadí.

Neapolský zásah byl rozhodně nejdůležitější. A také nejhezčí.