Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
Dlouhé týdny se čekalo na to, že Robert Fico promluví. Zranění, která utrpěl při atentátu, byla vážná. Ocitl se tváří v tvář smrti, což byla věc, která vnášela do úvah o tom, jaké bude „Slovensko po Handlové“, určitý nadpozemský prvek.
Útok se tak jevil nejen jako cosi odporného a odsouzeníhodného, ale paradoxně i jako určitá šance, jak „z pohledu věčnosti“ překonat démony, kteří zjednodušeně řečeno Slovensko svírají přinejmenším od vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky v roce 2018. Usmíření začíná úsměvem, zní jedna moudrost, a tak byly zkrátka zraky upřeny na to, jestli se Fico usměje, až promluví.
Už se to v minulosti stalo v podobných případech. Wolfgang Schäuble, legendární německý konzervativní politik a ministr v mnoha vládách, byl od roku 1990 upoután na invalidní vozík. Střela vypálená politicky motivovaným pomatencem mu zasáhla míchu. Málem nepřežil. Už po šesti týdnech se však Schäuble vrátil do práce. Dal najevo, že chce v politice pokračovat, jako by se nic nestalo. „Beru to tak, jak to je. Obrátím to v dobré,“ odpovídal na dotazy.
Americký prezident Ronald Reagan byl nebezpečně postřelen v roce 1981. Smrti unikl o vlásek. „Vaše vřelá slova, projevy přátelství a ano, lásky, znamenají víc, než si dokážete představit. Dáváte tím odpověď těm několika hlasům, které zazněly, že to, co se stalo, jen dokazuje, jak je naše společnost nemocná,“ řekl optimisticky ve svém prvním projevu po útoku.
Robert Fico měl ve středu na dosah, aby se zařadil do stejné kategorie. Jenže svou vpravdě historickou šanci promarnil – ku škodě Slovenska. Pachateli sice odpustil. Pěkné gesto, jenže vyznělo jako prázdné, neboť se na Slováky neusmál, nic v dobré neobrátil a svou zemi vylíčil jako chorou.
Řekl o sobě, že „není žádný anděl“, ale vinu za útok celkově svalil na opozici. Vystupňovala prý svoji údajnou agresivitu do té míry, že byla jen otázka času, kdy se stane tragédie. Bez uzardění chtěl asi sdělit, že sám se na šponování nenávisti ve veřejném prostoru nepodílel.
Fico pak v projevu klesl do rovin politicky už vyloženě patologických. Což musí zajímat i nás v zemích kolem. „Velké demokracie“, patrně Německo, Francie, Itálie a další, možná také Česko, prý prosazují „jediný povinný názor v zásadních zahraničněpolitických otázkách a odmítají suverénní postoje malých zemí“ ohledně Ukrajiny, kdy on „chce mír a ne válku“.
Uzavřít mír na Ukrajině za stávajících okolností, jak ví snad každý, kdo se o diplomatické dění zajímá, by nevyhnutelně znamenalo souhlas se zločinným, genocidním překreslením hranic té země a přičleněním okupovaných oblastí včetně Krymu k Rusku. V tom má Fico pravdu, to je názor, který se nepřipouští. Zaplaťpánbůh za to. Dějiny jsou plné příkladů, kdy se zlu ustupovalo v zájmu míru, jen aby pak zkáza byla ještě větší. Evropa se poučila.
Je však od něj čirou demagogií říkat, že se proto nepřipouští jiný než povinný názor. Třeba debata o atomové energii leckomu připadá jako zásadní. Jaký je podle Fica „povinný názor“? Nebo diskuze o tom, jak nakládat s lidmi, kteří utíkají do Evropy v naději, že tu najdou lepší život. Nedostává se Slovensko ke slovu, aby si uhájilo svůj postoj? Případně ať Fico řekne, co bylo podle něj povinné v bouřlivé a pro mnohé tuze důležité debatě o zrušení střídání času. Ta, pro připomenutí, zkrachovala kvůli neshodě zemí EU na tom, zda zrušit čas letní, či zimní.
Jenže racionálně rozebírat slova, pronesená ve středečním čtrnáctiminutovém videu, stejně asi nemá hlubší smysl, neboť jejich hlavním poselstvím jsou emoce. Krátce před volbami tu vidíme muže, jemuž všichni přáli uzdravení, protože se stal terčem ohavného násilí. Jenže on se prezentuje zahořklostí, pomstychtivostí, neschopností mravní či životní reflexe. Sledujeme člověka, jenž patrně už chce být jen zlý a destruktivní.
