Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
České ekonomice v poslední době náleží několik nehezkých prvenství. Náš hrubý domácí produkt je stále pod předpandemickou úrovní, a v rámci Evropské unie jde o nejpomalejší růst od konce roku 2019. Hlavní roli v mizivém hospodářském růstu sehrál hluboký propad spotřeby domácností, rovněž největší v rámci EU. A do třetice, propad spotřeby byl – alespoň zpočátku – způsoben ohromným propadem reálných příjmů domácností. Ano, i ten byl u nás největší z celé EU.
Jak se v EU vyvíjely příjmy a výdaje
Zatím to vypadá na jednotvárný, i když poněkud ponurý příběh. Jenže existuje i jedna další metrika, ve které je Česko na prvních příčkách v celoevropském srovnání, a ta je veskrze pozitivní – i přes slabý ekonomický růst a utaženou měnovou i fiskální politiku u nás zůstává nízká míra nezaměstnanosti.
To, proč nezaměstnanost zůstala nízká i přes slabé ekonomické výsledky, je svým způsobem záhada, která se ale vztahuje na většinu evropských zemí. I v eurozóně se nezaměstnanosti drží na historicky nízkých hodnotách, zatímco zaměstnanost i míra participace na pracovním trhu vzrostly na historická maxima. Pro budoucnost je ale důležitější klást si jinou otázku – jak je možné, že i při velmi nízké nezaměstnanosti a napjatém trhu práce (který koneckonců táhl silný růst mezd v předcovidových letech) se u nás tolik propadly reálné příjmy?
Najít odpověď na tuto otázku je důležité hned z několika důvodů. Jednak, jak už bylo řečeno na začátku, propad reálných mezd stojí z velké části za slabým ekonomickým růstem. Zároveň by měl být vývoj posledních tří let poučením pro Českou národní banku. Členové bankovní rady se opakovaně obávali tzv. mzdově-inflační spirály, která však nikdy nepřišla – a růst mezd v posledních kvartálech většinou podstřeloval prognózy z dílny ČNB. To přidává i třetí důvod, proč se ohlédnout za propadem reálných příjmů – je možné, že český trh práce funguje nestandardně? A jaké to může mít dopady na naši ekonomiku v budoucnu?
Že nezaměstnanost zůstala nízká během pandemie, není až tak překvapivé – vláda totiž pomocí tzv. kurzarbeitu pokryla velkou část mzdových nákladů, takže firmy i přes ohromný pokles tržeb nemusely propouštět. To se ukázalo jako velmi dobrý krok, byť ne všechna podpora byla dobře cílená. Nárůst nezaměstnanosti byl jen minimální i přes ohromné propady v HDP a nezaměstnanost se po pandemii poměrně rychle vrátila na historická minima.
Ke konci pandemie se ale rozběhl už zmiňovaný propad reálných příjmů. Ten se nevyhnul téměř žádné evropské zemi, u nás byl ale nejdramatičtější. Velkou roli zde sehrála inflace, růst cenové hladiny v letech 2020–23 u nás byl totiž mimořádně silný. Důvody vysoké inflace už byly mnohokrát popsány – česká ekonomika byla jako importér energetických komodit s velkým průmyslovým sektorem a vlastní měnou velmi zranitelná vůči nabídkovým šokům jako přerušení dodavatelských řetězců během pandemie nebo ruská agrese na Ukrajině a následná energetická krize.
Jenže inflace je jenom půlka příběhu. Mzdy v reálném vyjádření mají dvě pohyblivé časti – nominální mzdu, a právě růst cenové hladiny, tedy inflaci. Zatímco ceny vzrostly, růst nominálních mezd s nimi nedokázal držet krok – v těch nejhorších měsících let 2022 a 2023 dokonce ani z poloviny. A to i přes to, že míra nezaměstnanosti zůstávala po celé období na velmi nízkých hodnotách kolem 3 %, zatímco firmy ve většině odvětví označovaly ve zvýšené míře nedostatek pracovních sil jako faktor limitující produkci.
V takové konstelaci by zaměstnanci měli být podle standardní ekonomické teorie schopni dosáhnout silného růstu mezd a zabránit tak alespoň částečně propadu kupní síly, byť se zpožděním – mzdy obvykle reagují pomaleji než ceny. K tomu ale v české ekonomice, na rozdíl třeba od Polska, nedošlo – reálné mzdy se tak podle posledních prognóz na předpandemickou úroveň vrátí až v horizontu tří až pěti let.
Proč rostly nominální mzdy o tolik pomaleji než inflace? Důvodů se nabízí hned několik. Slabá vyjednávací pozice českých pracovních sil, ruku v ruce s nízkou mírou členství v odborových organizacích či kolektivních smluv, nepochybně hraje roli. V Česku členství v odborových svazech dlouhodobě klesá a je pod průměrem OECD. České pracovní smlouvy také málokdy obsahují doložku o indexaci růstu mezd, jak je tomu například v Belgii. V některých sektorech se pak nepoměr vyjednávacích sil společně se slabým tržním prostředím projevil v tzv. maržové inflaci.
Jak evropské domácnosti vnímají růst cen
Zároveň je ale možné, že zaměstnanci v Česku implicitně preferují stabilitu zaměstnání na úkor rychlejšího růstu mezd. I pro to existují dílčí indicie, například nízká míra změny zaměstnání. Zdá se, že zaměstnanci jsou naopak s to skousnout nižší růst mezd výměnou třeba za to, že se ve firmách nebude propouštět, a „spolunést“ vyšší ceny vstupů. Svoji roli mohlo hrát i to, jak domácnosti vnímaly situaci – přestože u nás byla inflace jedna z nejvyšších v EU, domácnosti ji v průzkumech hodnotily podstatně méně závažně než jejich evropské protějšky. To by mohlo naznačovat, že přístup českých domácností je náročnou situaci „nějak vydržet“ spíš než bojovat o zachování kupní síly.
Pokud český trh práce skutečně funguje tímto způsobem, pak to má důležité důsledky do budoucna. V první řadě to skutečně ukazuje, že obavy ČNB o roztočení mzdově-inflační spirály byly liché. Naopak by taková situace spíše mluvila proti zpomalení tempa snižování sazeb, ke kterému se bankovní rada podle všeho chystá.
Zároveň by takové fungování potvrzovalo tezi o „zamrzlém“ trhu práce, který zmiňovala mimo jiné i Národní ekonomická rada vlády jakožto jednu z bariér pro dlouhodobý růst. Není tedy nadsázkou říct, že pochopení toho, jak funguje náš trh práce, je zcela zásadní. Pro analýzu jsou potřebná podrobná a včasná data o pohybu pracovních sil na trhu práce, ta však v Česku bohužel chybí.
V posledních měsících se trh práce sice postupně, ale konzistentně uvolňuje. To nicméně není garancí toho, že se vše vrátí do tradičních kolejí. Naopak nabídkové šoky, jako byla například energetická krize nebo přerušení dodavatelských řetězců, budou v nadcházejících letech pravděpodobně mnohem častější. Pokud nepochopíme jejich dopad na trh práce, hrozí riziko, že v reakci na ně opět špatně nastavíme hospodářskou politiku.
