Pokračování Šíleného Maxe je biblický epos na steroidech

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Australský režisér George Miller příští rok oslaví osmdesátku. Snad i proto ve Furiose neztrácí čas. Sotva vstřebáme vznosná slova o světě, který se hroutí, přichází první z bombastických akčních scén. Titulní hrdinka je unesena bandou kanibalských motorkářů, kteří s ní uhánějí napříč písečnými dunami, pryč od jejího idylického domova zvaného Místo hojnosti. Na koni je pronásleduje dívčina matka. Klid pouště kontrastuje s hukotem motorů, panoramatické celky s velkými detaily. Výtečně vystupňovaná sekvence nás svou živočišnou energií a saturovanými barvami nenechává na pochybách, že jsme ve světě Šíleného Maxe.

Poprvé do něj mohlo publikum vstoupit v roce 1979, kdy měl premiéru úvodní díl benzinem načichlé postapokalyptické ságy. Z modré planety se stala pustina, kde zdivočelé klany válčí o suroviny. Mezi nimi se snaží přežít bývalý polda Max Rockatansky v podání Mela Gibsona. Když Miller v roce 2015 navázal na první tři filmy dlouho očekávaným (a ještě déle vyvíjeným) pokračováním, předvedl, že existuje naděje. Jak pro Zemi, tak pro akční žánr. Třetí pokračování s podtitulem Zběsilá cesta bylo našlapaným moderním blockbusterem, který se zároveň vracel do éry praktických efektů a němých grotesek.

Akčňák poháněný adrenalinem a osmiválcovými motory ale klamal názvem. Hybnou silou vyprávění nebyl Max, do kterého se po Melu Gibsonovi převtělil Tom Hardy, ale Furiosa. Jednoruká řidička v podání Charlize Theron měla ve Zběsilé cestě jediný cíl – odvézt skupinu sexuálních otrokyň z pouštní pevnosti do zelenajícího se matriarchálního ráje, který znala ze svého dětství. Právě na tomto místě začíná letošní velkofilm.

Dvě a půl hodiny dlouhý snímek se vrací v čase, aby v pěti odlišných kapitolách sledoval proměnu Furiosy z dítěte (Alyla Browne) v sebevědomou mladou ženu (Anya Taylor-Joy). Pod tlakem extrémních situací a psychopatických mužů s poetickými jmény jako Rictus Erectus nebo Šourus se učí orientovat v nehostinném světě. Přitom dochází k zocelování jejího charakteru. Jestliže Charlize Theron hrála hrdinku, která rozhodně míří za svou metou, mladší Furiosa se ještě hledá a zlomová rozhodnutí ji teprve čekají. Tomu odpovídá i rozvážnější tempo vyprávění.

Pokračování Šíleného Maxe mělo v určité vývojové fázi podobu televizního seriálu. Epizodicky vystavěná Furiosa ukazuje, jak mohl vypadat. Její tematický, časový i prostorový záběr jsou oproti předchozímu filmu, který tvořila několikadenní honička pouští, o poznání širší. Svět s komplexní mytologií nestojí v pozadí jako kulisa pro masivní exploze a souboje s motorovou pilou. Naopak. Vysvětlování toho, jak to v Pustině chodí, a představování jednotlivých postav a lokací zabírají víc místa než akční sekvence.

Co bylo minule v zájmu spádu a kompaktnosti jen naznačeno, je podrobně vyloženo. Postavy mají čas nadechnout se a mluvit. Jen ne vždy říkají něco přínosného. Furiosa potvrzuje, že Millerovi jde líp vyprávění ve spektakulárních obrazech než ve slovech. Film ostatně tak jako Zběsilá cesta nevznikl na základě scénáře, ale storyboardů připomínajících komiks. Kdykoli postavy vedou dialog, v němž rozebírají, co si myslí a co hodlají dělat nebo jaký je metaforický význam dané scény, vyprávění drhne.

Určitá vypravěčská neotesanost s časovými skoky, výpustkami a zatmívačkami posiluje zdání, že sledujeme příběh předávaný z generace na generaci, který postupně ztratil ostré kontury a proměnil se v mýtus. Co postava nebo situace, to archetyp. K ústní tradici australských Aboriginců a jiných původních obyvatelů odkazuje i postava potetovaného stařešiny, jehož voiceoverem je film zarámován.

Hned v úvodu malá Furiosa trhá ovoce ze stromu. Tak jako kdysi biblická Eva. Protagonistčin následný únos, věznění a všechny další útrapy lze chápat jako trest za touhu po poznání. Díky vědomostem ale též získává převahu a opakovaně uniká smrti.

Dívčina matka stejné štěstí nemá. Šéf motorkářského gangu zvaný Dementus ji nechává popravit. Ve Furiose je tím zažehnuta touha po pomstě. Nesměřuje k ní s přímočarostí Zběsilé cesty, ale s mnoha odbočkami a zastávkami, které vždy neposunují děj, ale pomáhají vystínovat chaotickou mocenskou dynamiku daného světa.

Zatímco první kapitola proměnlivého filmu slibuje vysokooktanový western, následující vyjednávání a taktizování uspokojí spíš fanoušky „sandálových“ a biblických eposů. Hrdinka kráčí za svobodou a pomstou s podobnou srdnatostí jako gladiátor Russella Crowea a hlavní padouch řídí trojspřeží à la Charlton Heston v Ben Hurovi. Akorát meč byl nahrazen odstřelovací puškou, koně motorkami a článková zbroj oblečky připomínajícími výbavu BDSM salonu.

Zbraně, kostýmy a dopravní prostředky mají podobný charakter jako celý fikční svět – jde o nápadité kompiláty toho, co v minulosti využil někdo jiný, včetně samotného Millera. Zatímco Zběsilá cesta byla upgradovanou verzí druhého Šíleného Maxe, Furiosa recykluje vyprávěcí šablony všech čtyř předchozích filmů.

Generická zápletka směřující ke známému výsledku proto neoplývá mnoha překvapeními. V napětí nás nejdéle drží oddalovaná odpověď na otázku, kdy a jak Furiosa přijde o ruku, na které má vytetovanou mapu k Místu hojnosti. Millera, který v minulosti studoval a praktikoval medicínu, zajímají postavy víc jako těla než duše, jak je patrné i z různých fyzických deformací nebo důrazu na kaskadérskou akrobacii. Rovněž vývoj málomluvné Furiosy vnímáme hlavně skrze to, jak se mění navenek.

Spoléhání na osvědčená schémata má ale hlubší opodstatnění. Jeden z dominantních motivů si všímá, jak je lidstvo nepoučitelné. Ačkoli už téměř není oč bojovat, muži se pořád vrhají do válek. Nic jiného než násilí a drancování neznají. Stále tentýž příběh. Tvořivou sílu a víru v lepší svět reprezentují ženy. Furiosa hodlá namísto destrukce navázat na odkaz své matky a zasít nový život. (Ne)křesťanský způsob, jakým to nakonec učiní, je jedním z četných dokladů Millerova vyšinutého smyslu pro humor.

Ačkoli je Furiosa svými parametry antickou tragédií plnou ponurých apokalyptických výjevů i momentů, kdy se postavy zamýšlejí, zda má ještě smysl za něco bojovat, v jádru jde o extravagantní akční zábavu, která se nikdy nebere vážně moc dlouho. Také sadistický záporák, kterého si ve vší zdegenerovanosti užívá Chris Hemsworth s plyšovým medvídkem a umělým depardieuovským nosem, je spíš parodií řeckých bohů než zlověstnou figurou. Podobně absurdní, ale také vzrušující a dechberoucí jsou akční sekvence.

Ta nejvelkolepější film protíná v půli, vznikala devět měsíců, trvá asi čtvrt hodiny a stejně jako burácivá hudba Junkieho XL nepřetržitě graduje. V tradici Šíleného Maxe se odehrává za jízdy, kdy na obrněnou cisternu vybavenou mj. „turbořemdihem“ útočí zleva, zprava i ze vzduchu krvelační bandité. Přestože je akce rozvíjena po horizontální i vertikální linii, neustále se v ní mění hledisko i pozice klíčových aktérů, díky pečlivému vedení pozornosti zůstáváme v obraze.

Stejně jako ostatní akční scény ani tahle není samoúčelná. Přispívá k působivé proměně Furiosy z pasivní pozorovatelky v neohroženou mstitelku, která řídí vytuněná auta i vlastní osud. Miller se svým štábem by zjevně opět zvládl odvyprávět její příběh jen pomocí uhrančivé akce. Zvolil ale jiné pojetí. Tradičnější, ambicióznější a těžkopádnější.

Přestože Furiosa není seštelovaná tak dokonale jako Zběsilá cesta, za každým odpáleným dynamitem, výstřelem z upilované brokovnice a skokem na motorce stejně cítíme krev, pot a motorový olej. Nadále platí, že málokdo v Hollywoodu dokáže navodit závratný pocit obřího měřítka a velké rychlosti jako George Miller. V době uspěchaných, skrznaskrz digitálních blockbusterů, které velkolepost jen předstírají, je podobná oddanost řemeslu zjevením.