Hlavní obsah

Krajské volby

Konečné výsledky voleb v ČR
Sečteno 100 %
Výsledky voleb
StranaHlasy
ANO
842 947
ODS
140 544
KDU+ODS+TOP 09
131 058
STAN
130 347
Piráti
85 169

Volby do Senátu

Výsledky 1. kola voleb
Sečteno 100 %
Výsledky voleb

Město propadlé do hlubiny. Šikmý kostel uvádí pověst regionu na pravou míru

Jan M. Heller
Literární kritik
Foto: Karin Zadrick, Seznam Zprávy

Karin Lednická vydala závěrečný díl trilogie Šikmý kostel.

Románovou sérii Šikmý kostel, nazvanou podle karvinského kostela sv. Petra z Alkantary, nachýleného v důsledku poddolování, uzavírá Karin Lednická třetím dílem. „Kroniku ztraceného města“ v něm dovádí na začátek šedesátých let.

Článek

Recenzi si také můžete poslechnout v audioverzi.

Děje posledního dílu trilogie Šikmý kostel Karin Lednické se odehrávají v období od konce druhé světové války do roku 1961. Letopočet nepředstavuje žádný historický milník, třebaže by čtenáře zprvu mohl svádět k úvahám, že autorka zamýšlela knihu dovést do proslulé katastrofy na dole Dukla – protože první díl začínal rovněž důlním neštěstím, výbuchem metanu na dolech Františka, Jan Karel a Hlubina v roce 1894.

Není tomu tak, jde prostě o dobu, kdy původní Karvinná, nyní už jen místní část rychle rostoucího okresního města Karviná, pomalu mizí z povrchu trhlinami rozervané černé země: kvůli poddolování ztrácejí budovy statiku a jsou postupně demolovány. Obyvatelé odcházejí do nově budovaných socialistických hornických sídlišť, kde mají k dispozici byty s moderními vymoženostmi, a s nimi nenávratně odchází jedna historická etapa, která se uzavře s definitivním ukončením těžby uhlí na Karvinsku na začátku našeho století.

V uvedeném časovém rozmezí sledujeme osudy členů rozvětvené rodiny, jejíž rodokmen je pro snazší orientaci otištěn na přední předsádce. Vyprávění je členěno na díly, podávané z perspektivy jednotlivých postav; to autorce umožnilo vykreslit plastičtěji turbulentní časy poválečné obnovy, únorového převratu i následného komunistického režimu, kdy bylo Karvinsko spolu s Ostravskem se svou těžbou a těžkým průmyslem v rámci republiky privilegované, ale také nabídnout dvojí pohled z hlediska různých aktérů na určité události, včetně těch minulých.

To jsou však vedle budování napětí dlouhým zatajováním, o kom je v příslušné kapitole vlastně řeč, a prozrazením až v pravou chvíli, jediné literátské triky, které si autorka dovolí. Jinak je vyprávění hutné, robustní, uplývá bez ornamentů a zbytečného meandrování, což při úctyhodném množství postav přispívá k přehlednosti, kterou čtenář ocení.

Minulé události: ano, třetí díl trilogie pochopitelně navazuje na děje popsané v předchozích částech – národnostní spory, zkompromitování některých postav v době německé či polské okupace, ale také starší vrstvy rodinné historie –, avšak díky citlivě zasazeným retrospektivám neklade do cesty nepřekonatelné překážky ani těm, kdo ho případně budou číst jako první z celé trilogie.

A vyrovnávání se s novými pořádky je vlastně hlavním tématem i přítomného dílu. Různé způsoby vyrovnávání, samozřejmě: různé generačně, názorově, národnostně a také genderově. Staří havíři těžce nesou honbu za zvyšováním objemu narubaných tun za cenu porušování zvyklostí i bezpečnostních předpisů, přesvědčení komunisté postupně bezmocně pozorují, jak revoluce, jejíž kola pomáhali roztáčet, pomalu začíná požírat své děti. Na pozadí stále doutná letitý spor mezi Čechy a Poláky. V kontextu tradiční literatury z tohoto regionu, kde určující byl chlapský étos a ženy hrály druhé housle, také jistě stojí za vyzdvižení, kolik prostoru nechala autorka perspektivě ženské a jak nenápadně upozorňuje na křivolaký, ale neúnavný postup emancipace v rodině, v zaměstnání, ve společnosti. Některé názory, které místy jakoby mimoděk v knize zazní, promlouvají nečekaně aktuálně: třeba ty o přesvědčení příslušníků starší generace ohledně neměnnosti dělby práce na chlapskou a ženskou nebo o tom, že „my jsme to měli těžké, z čehož vyplývá, že ty můžeš trpět taky“.

Nejvýrazněji se však autorce podařilo zachytit rozkladnou moc totalitního režimu a to, jak úspěšně zaséval mezi lidi strach, přizpůsobivost nebo pomáhal erodovat úctu k vlastnictví: vždyť nic už nepatří šlechtickému rodu Larisch-Mönichů, jejichž zámek na Solce byl v roce 1953 kvůli špatnému stavu zbořen, vše nyní patří všem, tak si přece z toho také můžu vzít, co uznám za vhodné. Pasáže o tom, jak obyčejnému člověku nezbývá nic jiného než zatnout zuby a dál pracovat, případně se raději do ničeho nezaplétat, aby nevystavil ohrožení sebe nebo své blízké, vzbuzují větší znepokojení než ty psané z pohledu soudruhů, jimž lze snadno uvěřit revoluční zápal i vnitřní jistotu, že bojují za správnou věc nehledě na škody, které při tom způsobují.

Karin Lednická v doslovu píše, že jednou z motivací k napsání trilogie jí byla snaha zbavit její domovský region některých mýtů, které na něm v průběhu let ulpěly. V tomto díle trilogie nabízí také jeden: že komunistickými vládami protežované „srdce republiky“ bylo ve skutečnosti rudou baštou. Nebylo. Protiváhu k výše popsanému režimnímu lámání charakterů, o kterém se lze poučit i v jiných zdrojích české literatury, tvoří u Lednické několik motivů a scén, v nichž vychází najevo, že hornická soudržnost a přímočarost alespoň občas vyhrála s establishmentem bitvu: po jistém vykonstruovaném soudním procesu s důlními techniky jakožto údajnými sabotéry na veřejném shromáždění havíři vypískají komunistického prokurátora. To by si v padesátých letech sotva kdo jiný než „Karviňoci“ mohl dovolit. Režim své horníky potřeboval, a tedy s nimi v tichosti uzavřel nepsanou dohodu, kterou autorka formuluje takto: „Kdo plní plán a neremcá, stojí na piedestalu. Kdo neplní plán nebo remcá, bude potrestán“ (s. 599).

Ten proces se skutečně odehrál, stejně jako mnohé postavy románu mají své předobrazy v reálné historii, dokonce i pod stejnými jmény: úředníci, funkcionáři, duchovní, pracovníci ze šachet. Několika z nich věnuje Karin Lednická v závěru životopisné medailonky, stejně jako věnuje prostor pohlednicím a archivním fotografiím z předválečné Karviné i z období jejího postupného zániku, jež působí až dystopicky. Tím se Lednická se svou trilogií dostává na samé pomezí mezi literaturou fabulovanou a literaturou faktu, třebaže silně beletrizovanou.

To už v době vydání prvního dílu literárněkritická obec reflektovala jakožto součást obecnějšího trendu čtenářského příklonu ke knihám, jež jsou pevně zakořeněny ve „skutečném životě“. Avšak bez ohledu na literárněvědné popisky nelze Karin Lednické upřít, že napsala originální výpověď o kraji, který je jedinečný svou historickou identitou a v současnosti, částečně na troskách zbořených měst, s obtížemi hledá novou.

Kniha: Karin Lednická - Šikmý kostel 3 (2024)

Podtitul: Románová kronika ztraceného města, léta 1945–1961

Nakladatelství: Bílá vrána, 2024

Počet stran: 696

Související témata:
Knižní série Šikmý kostel

Doporučované