Zkušenosti i velká párty. Dvacet českých let na Erasmu

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Bylo to šílené, skvělé, neskutečná zkušenost,“ říká pro Seznam Zprávy Anna-Marie, když vzpomíná na několikaměsíční pobyt v Paříži na podzim roku 2015. „Výměnu jsem absolvovala na Sorbonně na Fakultě umění. Oproti českým školám jsme měli velkou volnost, i když spousta lidí toho vůbec nevyužila. Já ale ano,“ vzpomíná.

Odjet studovat do ciziny se v roce 2018 rozhodl také Kryštof, kterému redakce změnila na jeho přání jméno. „Bylo to skvělé. Poprvé v životě jsem byl sám za sebe a daleko od rodiny,“ říká. I on zvolil Francii a město Nantes, kde strávil rok. Na otázku, co mu na celé zkušenosti přišlo jako nejlepší, odpovídá: „Fajn lidi, francouzská kultura, vzdělávací systém… a víno.“

Podobně jako Anna-Marie a Kryštof vyjely v posledních letech v rámci univerzitních výměn desítky tisíc mladých. Podle dat Domu zahraniční spolupráce se v letech 2014 až 2021 uskutečnilo jen z Česka 125 059 výjezdů. Nejčastěji do Německa, Španělska a Velké Británie.

„Jde o fenomén, protože i podle dat analytického ústavu STEM dnešní mladá generace ve věku 18–29 let označuje možnost pracovat a studovat v zahraničí za druhý největší přínos EU hned po možnosti volně cestovat,“ říká ředitel projektu České zájmy v EU Filip Hanka.

„Jet na Erasmus“ často znamená vyjet poprvé do neznáma, zažít nepohodlí, zorientovat se v novém prostředí a spolehnout se na vlastní schopnosti.

„Strašně dobré období. Jedno z nejlepších v dosavadním životě. Hodně jsme cestovali, užívali si a měla jsem skupinku, se kterou jsem všechno podnikala – výlety nebo večery, kdy jsme popíjeli na balkoně,“ říká Alexandra, která strávila semestr na výměně v Římě v roce 2022.

Často Erasmus+ přináší historky, kterým se dnes účastníci pobaveně zasmějí. Anna-Marie například nikdy nezapomene, jak s kamarádkou přijely poprvé na kolej v Grenoblu, kde absolvovala druhý – a jak sama říká – „míň párty Erasmus“. „Byly tam jen turecké záchody, různí brouci a v kuchyni dvouplotýnka, kterou každý den v sedm večer zamkli a nebyla tam ani rychlovarná konvice. Ledničku jsme měli na pokoji, bylo to crazy,“ vzpomíná.

Na překonání nepohodlí vzpomíná i Kryštof. „V Nantes hodně pršelo a můj pokoj v prvním semestru měl devět metrů čtverečních i se sprchou. Takže podzimní semestr tak super nebyl,“ říká. Ale ve druhém, dodává, byly podmínky už lepší.

K „erasmáckým“ zkušenostem často patří, že věci nevychází, jak si plánujete. Své o tom ví Jirka, který odjel do Turecka v letnímu semestru 2023. Přestože se těšil, jak se bude seznamovat a trávit čas i na koleji, jenže realita byla jiná.

„Přijel jsem krátce po tehdejším zemětřesení, takže turecká vláda vyhnala všechny z kampusu a z některých udělala nouzové ubytovny. Moje univerzita byla soukromá, takže na koleji žádní postižení zemětřesením nebyli, ale byla prázdná. Když jsem přijel, byli jsme tam jen čtyři Erasmáci a pár dalších zahraničních studentů. První měsíc to byla trochu depka,“ říká.

Traumatizující zážitek bohužel má i Anna-Marie. „Přijela jsem do Paříže, byl krásný podzim, úžasná atmosféra, všechno boží, začala jsem kalit s lidmi, které jsem tam poznala, bylo to úplně skvělé. Včetně školy. Idylka. Až do 13. listopadu,“ říká.

Tehdy došlo v Paříži k teroristickému útoku v klubu Bataclan. Anna byla zrovna s přáteli na cestě do centra na další večírek. O útoku se dozvěděli, když zastavili v restauraci na jídlo. „Začala jsem volat všem, protože jsem měla kámošku, která tam měla být na koncertě… zkrátka hodně drsné… Do toho mi volali rodiče, jestli jsem v pohodě. Bylo to absolutní peklo,“ vzpomíná.

„Strašně jsem chtěla odjet, ale nakonec mě rodiče ukecali, ať tam vydržím, a já jsem vlastně moc ráda, protože jinak bych z toho měla větší trauma,“ dodává.

Že ne vždy představuje vyjetí na Erasmus správnou volbu – přestože zrovna zkušenosti s teroristickým útokem jsou extrémní – připouští i Martina Nevolná z oddělení komunikace Domu zahraniční spolupráce.

„Vyskytují se i případy, kdy se účastníci rozhodnou vrátit předčasně. Každý má vlastní důvody. Někteří se mohou potýkat s osobními, akademickými, nebo sociálními výzvami, které se objevily během pobytu. K poměru ročních výjezdů je však počet těch předčasně ukončených zanedbatelný.“

Na jednom společném jevu se většina účastníků Erasmu ovšem shoduje – je nutné „překousnout“ byrokracii.

„Dvacetkrát jsem skenoval, tisknul, přepisoval smlouvu, a pak všechno zase dával do elektronické formy, aby s tím byla EU v pohodě. A do kanceláře na mé univerzitě jsem to zase odevzdával na papíře,“ popisuje Jirka.

Komplikace ale neskončily ani po příjezdu do Turecka. „Nemají tam studentské vízum, takže jsem musel řešit roční. K němu ale byla potřeba hromada papírů, které mi škola nedala, nebo mi o nich neřekla. A vše bylo v turečtině,“ vypráví. Na chvíli se tak dokonce ocitl v situaci, kdy byl v cizí zemi „zcela bez papírů“.

Komplikace s byrokracií připouští i Anna-Marie. „Složitá byla komunikace se školou v Paříži, kde jsme do poslední chvíle nevěděli, kde a kam vlastně budeme chodit. Nikdo nám nedával žádné informace a všechno jsme si museli vyřizovat sami. Byrokracie byla strašná, ale chápu, když chcete peníze od státu,“ říká.

„Ve srovnání s jinými programy je administrativa Erasmu+ obvykle považována za jednodušší, zejména pro účastníky z evropských zemí s volným pohybem osob. Na druhou stranu například účastníci vyjíždějící do zemí mimo EU se mohou setkat s komplikovanějšími požadavky,“ připouští Nevolná z DZS.

Erasmus+ podle EU mimo jiné podporuje získávání zkušeností a know-how ze zahraničí, digitální transformaci ve vzdělání, boj proti klimatické změně nebo příležitost pro účastníky s omezenými příležitostmi.

Dát šanci těm, kteří si to za normálních okolností nemohou dovolit, považuje za zásadní také ředitel projektu České zájmy v EU Filip Hanka: „Erasmus je důležitější a přínosnější pro tu část společnosti a studentstva, která tyto predispozice nesplňuje. Pro ně může být tato zkušenost zlomovým okamžikem pro úspěch v životě. Mohou získat větší pocit sebejistoty a nezávislosti, zlepšit si jazyk a rozšířit obzory. Není to zcela jistě všelék, ale dlouhodobé přínosy jsou dokázané.“

Realita je ale často jiná. Finanční podpora ze strany EU mnohdy bez další výpomoci (rodičů, úspor) nestačí ani na základní přežití zejména v zemích západní Evropy. Některým studentům pak nezbývá než si vybrat destinaci, která sice je finančně dostupná, ale nemusí splnit očekávání – například zlepšit se v cizím jazyce, či navázat na obor, který studují.

Své o tom ví i Anna-Marie. Bez podpory rodičů a známých v Paříži, u kterých mohla bydlet, by si jet na Erasmus nemohla dovolit. „Vykopali mě trochu rodiče. Sama jsem netoužila studovat jinde, ale na druhou stranu k Paříži mám vztah. Rodiče mě finančně podpořili, jinak by to bylo fakt těžké,“ říká.

„Na pobyt jsem z Erasmu+ dostala 600 eur, ale jen ubytování stálo 450,“ říká pro změnu Alexandra. Kromě podpory rodičů tak musela sáhnout i do úspor.

Naopak Jirka vypráví, že si v Turecku žil bez problémů. „Finančně to bylo v pohodě, protože tam bylo výrazně levněji, ale paradoxně o to víc jsem utrácel,“ říká. Vyžít s grantem Erasmu i menším stipendiem ze strany tamní univerzity neměl problém ani Kryštof v Nantes.

Hlasy, že příležitosti často nejsou pro všechny studenty stejné, nicméně zaznívají i v Evropském parlamentu. Na skutečnost, že by se granty měly zvýšit, upozornil loni v komentáři pro Euroactiv například rumunský europoslanec Nicu Stefanuta z frakce Greens/EFA. Na to konto pak v Rumunsku vznikla také iniciativa Erasmus Equality campaign.

Podle Nevolné nicméně existují i další způsoby, jak získat dodatečnou podporu. „Koncept Erasmu je založen na poskytování grantů, ale výše se pro různé země liší. Zejména v zemích s vyššími životními náklady se může zdát nižší. Hospodaření s grantem závisí i na individuálních nárocích účastníka či proměnných, jako je možnost bydlet na kolejích. Výše příspěvků ale má vzestupnou tendenci. V případě účastníků s omezenými příležitostmi (zdravotním nebo ekonomickým znevýhodněním) je možné využít podporu navíc.“

Současného přítele si na druhém Erasmu+ našla i Alexandra. Anna-Marie, Jirka i Adam uvádí, že součástí jejich zkušenosti ze zahraničí bylo také (plánovaně i neplánovaně) i randění.

„Program Erasmus bude bezpochyby pokračovat. Otázkou je, jaké se mu dostane financování, což bude záležet na ochotě členských států a vyjednávání. O dalším rozpočtové období se bude brzy jednat a priority určí nová Evropská komise. Ta bude složená po volbách do Evropského parlamentu. Mezi současné priority se řadí udržitelnost a digitalizace. Dokáži si představit, že se k nim v budoucnu přidá i odolnost, ať už v mentální, bezpečnostní či společenské rovině,“ popisuje Filip Hanka, kam podle něj bude Erasmus+ směřovat.

Zažít Erasmus doporučují i Anna-Marie, Alexandra, Kryštof i Jirka. Každý přikládá vlastní důvody. „Člověka to změní, naučí ho to pořádně myslet sám za sebe a trochu ho to nechá dospět,“ říká Anna-Marie.

„Erasmus bych doporučil hlavně proto, že tak trochu startuješ od znova – nová škola, země, jazyk, lidé. Já jsem se zlepšil v jazyku,“ říká Kryštof.

Byť nebyl v členské zemi EU, je za příležitost rád i Jirka. „Za mě má největší smysl, když jedeš na Eramus někam, kam by ses běžně nedostal. Aby sis zbořil ty růžové brýle. Poznáš, jací ti lidé opravdu jsou a jak my o nich mluvíme – a že naše stereotypy jsou naprosto banální a hloupé,“ popisuje. Navíc si prý díky Erasmu uvědomil, v jak privilegované společnosti v Česku žije.