Článek
Komentář si také můžete poslechnout v audioverzi.
S rostoucím zájmem o komunitní energetiku roste i apetit na přenosové kapacity. Distributoři i přenosová soustava začínají počítat nutné investice a plánovat. V Německu, kde jsou díky, či kvůli, Energiewende (kompletní přeměna tamní energetiky) o kousek dál, již energetici mluví o celkovém zdvojnásobení velikosti investic do této infrastruktury. Což na první pohled nevypadá tak zle. Ale na druhý pohled, když si uvědomíme, že většina nákladů distribuce je investičního charakteru, nám z toho vyjde očekávatelné zdvojnásobení distribuční sazby. Tedy dvojnásobné platby zákazníků. Což už tak dobře nevypadá.
Investiční náklad distribuce je téměř zcela dán špičkovým tokem, který se na síti může objevit a který je nutné přenést. Jinými slovy, není nijak důležité využití a průměrné zatížení, ale jen možné maximum toku.
Historicky šlo vždy o tok jedním směrem, a tak byly sítě i koncipovány. Maximum bylo dáno charakterem odběrných míst a soudobostí odběru (soudobost je poměr maximálního odebíraného výkonu skupiny spotřebičů nebo odběratelů v určeném období k součtu jejich jednotlivých maximálních odebíraných výkonů v tomto období, pozn. red.).
Nicméně dnes, s možností místní výroby a prodeje přebytků, došlo ke změně základního paradigmatu. S nárůstem distribuované produkce, která bude kopírovat sluneční svit, již nemusí být tok ke koncovému uživateli určujícím faktorem: Při současném živelném postupu dotovaných instalací bude totiž maximum dáno nikoliv historicky vyřešenými odběry, ale naopak novými přebytky výroby.
Soudobost vedoucí k maximu přenosu určujícímu investiční náklady tak bude generována nikoliv lidmi, ale počasím a instalovanou a místně nevyužitelnou kapacitou panelů.
Sítě přestavujme jen tam, kde je to nutné
Když za Topolánkovy vlády došlo k první evropské plynové krizi, tak se našlo řešení v obrácení toku plynu tam, kde to bylo možné, a urychleně se modifikovaly stanice tak, aby plynová soustava byla flexibilní z hlediska směru toku. Nicméně nikde se hned neměnily trubky za tlustší. Ano, nastala změna ve strategickém uvažování o páteřních propojeních, ale lokální, a na výstavbu a čas nejdražší části distribuce, se nezměnily.
Zde hledejme ekonomickou logiku řešení. Jednotná distribuční soustava vznikla proto, že jde o přirozený monopol. Což je stav, kdy společensky nejlevnější řešení je dáno existencí jediné a jednotné infrastruktury. Proto se v minulosti lokální izolované elektrické sítě začaly propojovat, aby se dosáhlo úspor z rozsahu – a tedy nejnižších možných společenských nákladů – jak při výrobě, tak distribuci. Nekorektně zjednodušeno, nejdražším prvkem plynové i energetické soustavy nejsou terminály a elektrárny, ale sama celá přenosová a distribuční soustava. Její zdvojování či nafukování dle rozmaru investorů je vícenáklad, který není a priori nutný.
Národohospodářsky nejlepší řešení je proto takové, které bude minimalizovat náklady na změnu distribuce při budování a zapojování nových zdrojů. Tedy bude cíleně podporovat nové distribuované zdroje jen do výše místní spotřeby. Lokálně vyrobená komodita, která se nemusí nikam transportovat, nevyvolá druhotné náklady posílení místní či jiné sítě.
Pak zbydou jen náklady nutné na změnu produkčního mixu, které souvisí s přechodem k jiným zdrojům, ale nikoli s neřízenou změnou požadavků na distribuci. Což sice také nebude levné, ale nebude to aspoň zbytečně předražené s rizikem výrazné socializace nákladů na nízkopříjmové skupiny, které v nájemním bydlení často nemohou participovat na výhodách distribuované výroby.
Takový přístup ovšem vyžaduje jak nové tarifní sazby, tak strategické řízení energetické transformace dané topologií sítě na místní, nikoliv celostátní, úrovni.
