Babiš nemá v liberální frakci co dělat, míní europoslankyně

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Europoslankyně Sophie in 't Veldová sice není členkou největších politických stran Evropy, v Bruselu a Štrasburku je ale výraznou postavou. Server Politico ji dokonce zařadil mezi 21 europoslanců, které je třeba v novém sněmu sledovat, pokud se tam tedy dostanou.

Právě ona se často zasazuje o dodržování pravidel právního státu, kritizuje vlády za zneužívání špionážního softwaru Pegasus a usiluje o co největší pomoc napadené Ukrajině. Podle Politika má „pověst jednoho z nejhlasitějších zastánců transparentnosti“.

Nizozemka, jež dlouhodobě pobývá v Belgii, se také ohrazuje proti českému hnutí ANO, s nímž zasedá ve stejné parlamentní frakci.

„Když jsem ještě před rokem byla členem ALDE, podala jsem rezoluci volající po vyloučení pana Babiše. Ta byla velkou většinou schválena. Když se podíváte na jeho výroky, je jasné, proč se posílala delegace do České republiky, aby zjistila, zda jsou jeho hodnoty stále v souladu s těmi liberálními. Na to je samozřejmá odpověď: Ne. On není liberál, v liberální frakci by být neměl,“ říká v exkluzivním rozhovoru pro Seznam Zprávy.

V Evropském parlamentu zasedáte už dvacet let. Jak se během té doby změnil?

Změnilo se úplně všechno. Když jsem v roce 1994 přijela do Bruselu, měli jsme 12 členských států. Viděla jsem tak, jak se dalších 16 přidalo, jeden odešel, zažila jsem Lisabonskou smlouvu… Dramaticky se změnily pravomoci Evropského parlamentu i vztahy mezi jednotlivými institucemi, a to ani nezmiňuji všechny politické události, které jsme tu zažili, zvláště v posledních pěti letech.

Jste sice nizozemskou občankou, do Evropského parlamentu ale kandidujete v sousední Belgii. Proč jste opustila stranu D66 a přidala se k panevropskému hnutí Volt?

V Belgii žiju už 30 let a území, kde pracuji, je celá Evropa. Cestuji do řady členských států a  pozoruji, jak se vyvíjejí. Cítím se tak jako opravdová Evropanka. Svoji domovskou stranu jsem opustila z mnoha důvodů, po třiceti letech to ale bylo těžké, strana je jako vaše rodina a domov. Vznikaly tam ale politické rozdíly i rozdílný pohled na jednání s lidmi i v pohledu na hodnoty.

Hledala jsem tak novou politickou rodinu a Volt mě od začátku zajímal, i když jsem v té době nemohla být jeho členkou. Teď jsem už desátým měsícem členkou hnutí a co jsem nečekala a je pro mě příjemným překvapením, je, že i když na papíře má stejnou strukturu jako ostatní evropské politické strany, liší se v tom, že vznikl jinou cestou a připomíná komunitu, což se mi líbí.

Je to velmi mladá strana, mladí lidé ji založili, není ale jen pro ně. Volt vznikl před sedmi lety ve stejný den, kdy byl oficiálně oznámen odchod Británie z Evropské unie. A to je odpověď na nacionalistický populismus, který rozbíjí EU.

Podle průzkumů se zdá, že v příštím sněmu zasedne antievropských a krajně pravicových politiků mnohem více než doposud…

Antievropské strany teď utichly se svými požadavky na odchod z EU, snaží se ale Unii rozložit zevnitř. Když se podíváte na současný stav světa, snadno pochopíte, že naše bezpečnost, svoboda a způsob života zcela závisí na existenci silné Evropské unie. Během těch 30 let, co tu jsem, jsem často slýchávala, že je EU na křižovatce.

Křižovatek už byla spousta, ale tentokrát to platí, zvláště s přihlédnutím k našemu postoji k Ukrajině.

Myslím, že Evropa se musí rozhodnout – chceme budoucnost v Evropské unii, nebo se chceme stát slabou a irelevantní součástí světa, která se pořád obává (Vladimira) Putina? Teď má Evropa příležitost udělat velký krok směrem dopředu, pokud dáme Ukrajině všechno, co potřebuje, a umožníme jí a další zemím vstoupit do EU, co nejrychleji to bude možné.

Národní vůdci shromáždění v Evropské radě ale váhají a mluví o suverenitě. Stojí ale národní suverenita za to, když čelíte Putinovi, koronaviru, klimatické změně? Co ta národní suverenita vlastně znamená? Národní politici se obávají o svá malá království a toho, že se budou muset vzdát moci. To je znepokojivé, protože právě oni musejí rozhodnout o reformě Evropské unie. A nemají přitom na ní zájem.

Přesvědčení Evropané obvykle v Evropském parlamentu míří do liberální frakce Renew (Obnova), nebo k Zeleným. Kam půjdete vy, pokud budete zvolena?

Nejdřív musím být zvolena, pak se uvidí. V mém ideálním scénáři vznikne progresivní, liberální a klima si uvědomující skupina ve středu politického spektra. Taková skupina teď není – máme tu Zelené, se kterými se shodnu tak v 80 procentech otázek, mají ale tendenci být trochu dogmatičtí. Pak tu jsou liberálové, kde jsme byla posledních 30 let členkou a zasedají tam podobně smýšlející politici.

Pak jsou tam ale i jiné strany, jako například české ANO, které je vše, jenom ne liberální. Myslím, že ANO a zvláště pan (Andrej) Babiš nemají v liberální rodině co dělat. A takových je tam pár dalších. Jsou konzervativní, euroskeptičtí, populističtí… Proto si myslím, že by se politické složení mělo přeskládat a ve středu bychom měli mít progresivní a liberální frakci, pak by měla být pravicová a konzervativní frakce a socialistická, levicová frakce. To by myslím politice prospělo.

Zmínila jste ANO. Loni v září byla v Česku delegace z frakce Renew, aby zjistila, zda je ANO stále v souladu s hodnotami skupiny. Máte informace, jak toto řízení pokračuje?

Jsem členkou liberální skupiny, nejsem už ale členkou politické strany ALDE. A pokud vím, Babiš stále členem je. Když jsem ještě před rokem byla členem ALDE, podala jsem rezoluci volající po vyloučení pana Babiše. Ta byla velkou většinou schválena. Když se podíváte na jeho výroky, je jasné, proč se posílala delegace do České republiky, aby zjistila, zda jsou jeho hodnoty stále v souladu s těmi liberálními. Na to je samozřejmá odpověď: Ne. On není liberál, v liberální frakci by být neměl.

Vy jste známá jako ostrá kritička stavu právního státu v Polsku a Maďarsku. Teď se zdá, že stejným směrem míří i Slovensko. Jak si vysvětlujete, že tyto politické síly vyhrávají v Evropě volby?

Není to jen Polsko, Maďarsko a Slovensko. Začala bych už Maltou, kde byla zavražděna novinářka, monitorujeme také Řecko, kde byl také zavražděn novinář, a další země. Někteří lidé říkají, že je to problém východní Evropy, s tím ale nesouhlasím – podívejte se na výsledky voleb v Nizozemsku. On to není ani evropský problém, stačí se podívat na to, kdo může být příštím americkým prezidentem. Je to globální problém, kterému čelí západní demokracie, které se zdají být neschopné reforem, lidé se bojí, cítí se v nebezpečí… a pak je tu nová generace, která si už nepamatuje na diktatury. Pamatuje si Evropu jen jako kontinent míru, stability a demokracie.

Mně je 60 let a pro moji generace byl zcela zásadní událostí pád Berlínské zdi, která změnila vše. Nemám ráda termín rozšíření EU, pro mě to bylo znovusjednocení kontinentu.

Co tedy dělat?

Možná jsme za demokracii, svobodu a vládu práva zapomněli bojovat. Doufám, že nebudeme opakovat ty samé chyby stále dokola. Také se ale udály pozitivní věci. Před deseti lety nebyl právní stát v Evropské unii téma – existovalo to sice na papíře a ve smlouvách, nikdo se o to ale nestaral a bylo to považováno za čistě národní věc. To se to ale změnilo jako den a noc a nyní je vláda práva na vrcholu politické agendy. K pozitivnímu vývoji dochází i v některých zemích, například v Polsku. I v Turecku, i když to není unijní země, vypadají výsledky posledních voleb nadějně.

Demokracie a právní stát si zkrátka vždy vyžadují údržbu. Vždy je tu ale naděje, věci se mění. Lidé jsou zoufalí a není těžké pochopit proč, když se podíváte na hrozby, kterým čelíme – nástup autoritářství, kleptokratů, válka, klimatická změna, migrace, s níž si nedokážeme poradit, inflace, covid a možná úplně nejhorší by byl návrat Trumpa do Bílého domu. Pokud ale chcete naději a sílu, podívejte se zpátky, z čeho jsme vzešli, co jsme dokázali jen od pádu Berlínské zdi.

Potřebujeme jen trochu sebedůvěry, důvěry v Evropu a demokracii. Zároveň bychom si ale měli uvědomit, že máme ve světě novou roli a že pokud si chceme udržet náš způsob života, musíme se té nové role ujmout. Místo na irelevantní debaty o kulturních válkách a woke kultuře bychom se měli soustředit na ekonomiku a stát se geopolitickou velmocí. To znamená mimo jiné přistoupit k obranné unii, o níž se sice hodně mluví, ale omezuje se to víceméně na obranný průmysl. To je fajn, ale nelze ji takto zúžit.

Bude mít podle vás nové složení Evropského parlamentu s více populistickými a euroskeptickými poslanci vliv na podporu Ukrajiny napadené Ruskem?

Značný podíl populistů v Evropském parlamentu máme už teď. Průzkumy se ale také mohou mýlit. Populisté navíc nejsou jednotní a nejsou schopní spolupracovat. Já se spíš obávám toho, že Evropská lidová strana, která pod vedením Manfreda Webera a Ursuly von der Leyenové zamířila více doprava, bude kopírovat diskurz a nápady krajní pravice. Chtějí přivézt voliče nazpět, jako kdyby byli něčí majetek.

Ne, vy je musíte přesvědčit vlastními názory. V Evropském parlamentu vždy fungovala koalice mezi lidovci a socialisty. Ano, nebylo to vždy nejlepší, protože se cítili trochu nedotknutelní. My potřebujeme velkou středovou skupinu, která by zajišťovala stabilitu, a to na úrovni Evropského parlamentu i v parlamentech národních.

Vraťme se ještě k Maďarsku. Tamní ministr zahraničí se běžně setkává s představiteli zemí, jako je Rusko či Írán, vláda pak často blokuje unijní pomoc Ukrajině. Jak byste to řešila, stačí Budapešť odstřihnout od peněz?

Ano, to pomáhá a je jasné, že Viktor Orbán na to slyší. Paní von der Leyenová udělala velmi hloupou chybu, když rozhodla o vyplacení 10 miliard eur Maďarsku jen tak. Musíme si ale uvědomit, že v Evropě je řada lidí, jako je on.

On je ten nejhlasitější a využívá právo veta brutálním způsobem, není v tom ale sám. Ti ostatní mluví jemněji a lépe se chovají, dělají ale to samé. Odůvodňují to tím, že reprezentují národní zájmy. To ale není pravda, reprezentují jen své vlastní zájmy. A proč je Orbán tak mocný? To je jednoduché: protože má právo veta. Pokud by ho neměl, nebyl by nikdo. Veto je hloupost, nikdy neudělalo život byť jediného unijního občana lepším. Mělo by být odstraněno.

V Evropském parlamentu jste se také v posledních letech soustředila na boj proti špionážnímu softwaru Pegasus. Jak tento boj hodnotíte, pohnuli jsme se kupředu?

Co se týče legislativy, tak ne. Nestalo se nic, protože národní vlády a Evropská komise, která jim slouží, odmítly konat. Důvodem je to, že vlády jsou na něm závislé. Neříkám, že ho všechny vlády zneužívají, líbí se jim ale, že ho mají k dispozici. Obchod s ním pak vydělává peníze… Shromáždili jsme ale obrovské množství informací a ukázali mnoho skandálů, které ukazují, jak moc velké nebezpečí pro demokracii špionážní software představuje.