Článek
Rozhovor si také můžete poslechnout v audioverzi.
Náhorní Karabach se stal minulý rok symbolem oslabení ruského vlivu v postsovětském prostoru. Po desítkách let zamrzlého konfliktu nad ním loni v září po krátké válce získal plnou kontrolu Ázerbajdžán. Separatisté ustoupili a drtivá většina arménského obyvatelstva uprchla do Arménie.
Baku se regionu zmocnilo navzdory přítomnosti ruských mírových sil, které měly válce zamezit. Ve středu Kreml oznámil stažení svých vojsk z oblasti.
Ústup Ruska z regionu vyvolává v Arménii obavy. Země je obklopená státy, se kterými má chladné, často dokonce nepřátelské vztahy. Bezpečnostní záruky Moskvy tak pro ni byly jedinou jistotou. Už od podzimu se tak v Jerevanu bojí, že Ázerbájdžán bude v agresi pokračovat.
„Všech požadavků, které Ázerbajdžán říká nahlas, dřív nebo později s velkou pravděpodobností dosáhne. Má všechny prostředky k tomu, aby si je vojensky připsal,“ vysvětluje v rozhovoru pro Seznam Zprávy arménský bezpečnostní expert Narek Sukiasyan, který působí na Jerevanské státní univerzitě a v německé nadaci Friedrich-Ebert-Stiftung.
Rusko oznámilo stažení svých vojsk z Náhorního Karabachu. Bude to mít vliv na situaci v regionu?
Stažení ruských sil z Náhorního Karabachu nebude mít na situaci v regionu žádný významný vliv. Spíše je to důsledek všech událostí, které se v uplynulých měsících udály, a zásadní milník v pokusech Ruska přiblížit Ázerbájdžán do své sféry vlivu. Moskva už dříve upřednostňovala některé zájmy Baku před těmi, které měla Arménie. Její závazky si totiž nemusela nijak získávat, obě země jsou provázané, a tak větší důraz kladla na budování vztahů s Ázerbájdžánem.
V tom se ale Moskva podle mě přepočítává, protože tyto naděje v hlubší vztahy s Ázerbájdžánem se nenaplní tak snadno. Na rozdíl od Arménie má totiž Ázerbajdžán ještě Turecko, a nemá tak jediný důvod se víc přibližovat k Rusku.
Nakonec tak Moskva ztrácí Arménii a nezískává ani Ázerbájdžán. Nicméně Baku a Moskva stále udržují vzájemně výhodné vztahy v řadě oblastí, jako je například vývoz ruského plynu do EU.
Náhorní Karabach
Oblast o rozloze asi čtyř tisíc kilometrů čtverečních obývali převážně etničtí Arméni. Ti tam během rozpadu Sovětského svazu vyhlásili nezávislý stát, ale podle mezinárodního práva region zůstával součástí Ázerbájdžánu. Území propojoval s Arménií tzv. Lačinský koridor, nezbytný pro zásobování.
V době Sovětského svazu byl Náhorní Karabach autonomní oblastí (AO) v rámci Ázerbájdžánské SSR. Baku ale pak autonomii regionu zrušilo. Součástí arménského vzbouřeneckého útvaru byly později i části Ázerbájdžánu, které do někdejší AO nepatřily. Separatisté nad většinou z nich postupně ztratili kontrolu, ve válce v roce 2020 Baku dobylo i část původní AO.
V září 2023 separatisté po další válce kapitulovali a region se opětovně sjednotil s Ázerbájdžánem. Arméni z Karabachu začali po tisících prchat a území se takřka vylidnilo.
Náhorní Karabach po konfliktu v roce 2020.
Ázerbájdžán žádal stažení ruských jednotek od prvního dne, kdy byly do oblasti rozmístěny. Dlouhodobě pak jejich přítomnost v oblasti ale postrádala smysl. Nezamezily například blokádě Lačinského koridoru, která vedla k hladovění arménského obyvatelstva v Karabachu. Jeden z těch důvodů, proč tehdy vůbec nezakročily, spočíval jednoduše v tom, že by se ukázala jejich bezzubost. Pravděpodobně by se pak musely stáhnout ještě dříve.
Přítomnost ruských sil v oblasti měla sloužit k ochraně Arménů, ale poté, co v tomto naprosto selhaly v září minulého roku, už Kreml neviděl žádný praktický nebo politický důvod, aby na místě dál zůstávaly.
Jaké jsou nyní vztahy mezi Ruskem a Arménií? Lze říci, že od podzimu prošly ještě větším ochlazením, a proč?
Vztahy mezi Jerevanem a Moskvou se zhoršovaly dlouhodobě, zejména po válce v Náhorním Karabachu v roce 2020, už předtím je poškodila i sametová revoluce v Arménii. Největší odklon ovšem přišel po vyhrocení konfliktu minulý rok, kdy v Arménii panovalo velké zklamání z toho, že Moskva nenaplnila žádné bezpečnostní záruky. Kreml se bránil tím, že neexistovaly žádné dohody, které by se vztahovaly i na Karabach.
Ale zatímco ruské mírové jednotky nedělaly nic, Moskva se na oficiální rovině vyjadřovala kriticky vůči arménské vládě. Podporovala pak i protivládní protesty, které se v zemi konaly po ztrátě Karabachu. To se ve výsledku ukázalo jako kontraproduktivní, protože protesty neměly větší dopady a týkaly se pouze selhání vlády v její karabašské politice.
Od té doby se setkáváme s vlažnějším přístupem Arménie. Zmrazila svou účast v Organizaci smlouvy o kolektivní bezpečnosti (Ruskem vedená bezpečnostní aliance, pozn. red.), vidíme, že na setkání s ruskými představiteli neposílá buď žádné úředníky nebo až druhořadé.
Arménie bez Karabachu. Arménie bez Ruska?
Arménský premiér Nikol Pašinjan dává už přinejmenším několik měsíců najevo nespokojenost s bezpečnostními garancemi ze strany Ruska. Opětovné ovládnutí Náhorního Karabachu Ázerbájdžánem pod dohledem ruských „mírových sil“ mu jen dává další motivaci rozhlížet se po dalších spojencích.
Moskva byla pro Arménii dlouhodobě garantem bezpečnosti. Na koho se Jerevan obrací nyní?
Arménie se nyní snaží diverzifikovat své zahraniční a bezpečnostní aktivity. Neznamená to ale, že by vše sázela na západ. Nemůže v žádném případě přemýšlet nad tím, že by se někdy v blízké budoucnosti stala třeba součástí NATO.
Nicméně klade alespoň větší důraz na zlepšení vztahů s Evropskou unií. A ačkoliv probíhají různá jednání a EU i přislíbila vyčlenění asi 350 milionů dolarů na podporu Arménie v následujících letech, pořád to není ta cesta, která by Arménii zajistila bezpečnost ve chvíli, kdy z Ázerbájdžánu neustále přichází výhrůžky.
Arménie prohlubuje spolupráci i s Francií nebo Spojenými státy, přesto je to zatím spíše nedostatečné. Významným partnerem se v poslední době stává i Indie.
Panují v Arménii obavy z rozsáhlejšího útoku ze strany Ázerbájdžánu? Promítá se do nich ztráta bezpečnostních záruk Moskvy?
Existují obavy z další ázerbájdžánské agrese, protože Baku v současné době zdůrazňuje, že po Arménii žádá předání několika sporných území. Ázerbájdžán se snaží tyto oblasti osídlit, ovšem lidé tam nechtějí žít. Tyto oblasti jsou ovšem zatím nejlépe bráněné arménskou armádou, jejich obsazení by vedlo k přerušení infrastruktury, která je pro Arménii klíčová.
Baku by tak získalo další páku, jak posílit vliv v oblasti, ale také tím rozšiřuje domácí nestabilitu v Arménii. Je důležité říct, že všech požadavků, které Ázerbájdžán říká nahlas, dřív nebo později s velkou pravděpodobností dosáhne. Má všechny prostředky k tomu, aby si je vojensky připsal. Jednou z těch otázek, jak jsem už zmiňoval, jsou enklávy.
Další je požadavek suverénního koridoru, což znamená ukrojení části arménského území a jeho předání Ázerbájdžánu (Baku usiluje o propojení hlavní části Ázerbájdžánu s Nachičevanskou autonomní republikou, kterou od zbytku země odděluje část Arménie, jak ukazuje i mapa výše, pozn. red.).
V tomto bude Ázerbájdžán pokračovat, dokud se mu ze zahraničí nedostane důraznějšího odporu. Arménie tak čeká na výraznější zastání, ale to nepřichází ani ze strany EU, ani od USA. Přestože oba tito aktéři prohlásili, že nebudou tolerovat žádnou agresi proti arménskému obyvatelstvu Karabachu, respektive že agrese pro ně bude červenou linií, viděli jsme, že to nemělo absolutně žádné důsledky.
Už vůbec se nyní nedá očekávat nějaké větší zastoupení od Ruska. Baku tak nyní cítí větší volnost, co se týče dalšího postupu, nemá důvod k tomu nic nedělat.
