Cimickému jsem to nevyčítal, říká muž, kterého komunisti trýznili v blázinci

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V roce 1983 odmítl nastoupit na vojenskou službu a očekával veřejný proces. Místo toho skončil zdrogovaný v bohnické psychiatrické léčebně, kde ho „léčili“ psychofarmaky a  elektrošoky. S diagnózou, která mu zabránila studovat, pracovat nebo třeba i jen řídit auto.

Petr Buben nakonec emigroval do USA a po revoluci v České republice dlouhé roky usiloval o rehabilitaci. Soud mu ji přiznal až po více než 40 letech v únoru 2024.

V obsáhlém rozhovoru Petr Buben popisuje, jakou roli v jeho příběhu sehrál slavný psychiatr Jan Cimický (nyní čelí obžalobě ze čtyř znásilnění a 35 případů vydírání - pozn. red.), proč na něj podal trestní oznámení, nebo jak mu ještě dlouho po revoluci „diagnóza“ schizofrenika komplikovala život.

Váš konflikt s komunistickým režimem začal v roce 1983. Vyhodili vás z vysoké školy a dostal jste povolávací rozkaz ke službě v armádě, což jste tehdy odmítl. Skončilo vaše studium na ČVUT z politických důvodů?

Vyhodili mě z vysoké školy, ale nevím, jestli to bylo z politických důvodů. Přinesl jsem na hodinu cvičení National Geographic, asistent z toho byl velmi naštvaný. Tento asistent mi potom nedal zkoušku.

V té době jste také podepsal Chartu 77?

Ne, to bylo až později. Byl jsem prostě jenom kriticky smýšlející student, což se projevovalo v některých debatách. Vadila mi ta nesvoboda, poslouchal jsem prohlášení Charty 77. Strhl jsem třeba z  nástěnky něco o olympiádě v Sovětském svazu, z toho byly také nějaké oplétačky. Zkrátka když mi bylo ukončeno studium na vysoké škole, tak přišla povinnost nastoupit základní vojenskou službu. V tu chvíli jsem si řekl, že se naskytla příležitost vystoupit s nějakým protestem.

Jak jste si představoval, že bude tento protest vypadat?

Rozhodl jsem se, že odmítnu nastoupit k vojenské službě. A uvidíme, co bude. Může z toho být nějaká publicita, mohu požádat o civilní službu pro sebe a pro celý národ, prostě pokusit se o nějakou akci odporu. Nebudu podporovat komunistický stát službou v komunistické armádě. Ale zvrtlo se to.

Hrálo ve vašem rozhodnutí nějakou roli náboženství?

To není můj případ. Já jsem takový sekulární humanista, nebylo to z náboženských důvodů.

Co přesně se tedy stalo?

V létě, ještě před tím, než jsem měl nastoupit, jsem jako kompromisní cestu požádal o civilní službu. Byl jsem se ptát na Vítězném náměstí na Ministerstvu obrany, nebo co tam dnes sídlí. Někde v pátém patře jsem se slečny zeptal, jestli by bylo možné vykonat službu civilní. Ona odešla, zase se vrátila a řekla, že to možné není (smích). Bohužel o tom neexistuje zápis.

Věděl jsem, že půjde o porušení zákona, tak jsem si říkal, že s tím asi má co dělat Veřejná bezpečnost. Tak jsem podle místa pobytu - Hostivař - přišel na služebnu a řekl jsem, že hodlám odmítnout nastoupit vojenskou službu. Abych tím dal do pohybu nějaké soudní řízení, nebo cokoliv mělo následovat, to mi bylo celkem jedno. Pánové to zapsali a řekli, ať si přijdu zítra.

Když jste tedy druhý den na služebnu přišel znovu, co následovalo?

Odvezli mě přímo na psychiatrii. Žádný politický dialog, žádná akce odporu, žádné prohlášení.

Kdo byl tím prvním lékařem, který stanovil diagnózu?

Odvezli mě doslova za roh, asi kilometr nebo dva na obvodní psychiatrii, která byla mimochodem na druhém konci ulice od domu, kde jsem bydlel. Přijal mě doktor Novotný. Když si dneska čtu, co tam napsal za diagnózy, tak se musím smát. Je to neskutečné.

Byl jste předtím, nebo poté, někdy vyšetřován či léčen na psychiatrii? Měl jste nějaké duševní problémy?

Ne. Nikdy předtím a nikdy potom. Když jsem se dostal z léčebny, tak jsem okamžitě přestal brát léky a už nikdy jsem je nebral. Byl to haloperidol a předtím ještě nějaký jiný lék, jehož název už si nepamatuji. Celkem asi tři různá psychofarmaka, dost mě to tehdy zruinovalo.

Co se dělo po úvodním vyšetření?

Z obvodního oddělení v Hostivaři mě odvezli policejním autem někam do centra Prahy a potom sanitkou - Škodou 1203 - do psychiatrické léčebny v Bohnicích. To pro mě už byl šok. Nevěděl jsem, co se děje.

Kdo vás v Bohnicích přijímal?

To už nevím, zřejmě nějaká normální služba. Druhý den byl příjem, ptali se mě na nějaké otázky. Uvědomil jsem si, že nemá smysl se nějak vztekat nebo říkat, že tam nepatřím, že je to politická záležitost. Zmlkl jsem a říkal jsem si, že se odtamtud musím dostat, že budu spolupracovat. Ptali se, co chci dělat, co si myslím a tak dále. Přišla myslím nějaká externistka z Ministerstva vnitra. Napsala: Měl nějaké plány, že se chce vystěhovat, že byl na policii a takové věci. Lékaři si z toho vykonstruovali, jak jsem nemocný. Nevím, jestli to bylo na objednávku, nebo to zplodili sami. Bude to dnes těžko dohledatelné - z oddělení VB existuje ještě nějaký zápis, ale kdo rozhodl, že mě odvezou na psychiatrii, to dnes opravdu nevím.

Hodně lidí zřejmě napadne, že jste se chtěl pobytem v léčebně vyhnout vojenské službě nebo že vám vlastně vyšli vstříc…

Občas to lidé zmiňují, že jsem chtěl dostat modrou knížku. Ale já jsem o tom takhle nepřemýšlel. Já jsem byl proti režimu, proti válkám, proti násilí. V Polsku byl vyhlášený válečný stav (mezi lety 1981-1983, pozn. red.), byla tady možnost zásahu armády v Polsku. Já jsem byl zkrátka proti tomu, bylo to moje přesvědčení, chtěl jsem se k tomu jako svobodný občan vyjádřit. Myslel jsem, že za to bude nějaký postih, ale nečekal jsem, že mě zavřou do psychiatrické léčebny.

Jakým způsobem vás „léčili“?

Bylo to šokující. Nevěděl jsem, co se děje. Nejhorší bylo, že jsem nevěděl, kdy se odtamtud dostanu. Cpali do mě prášky. Úplně jsem ztuhl, po měsíci jsem téměř nebyl schopen se hýbat. Chodil jsem celé dny nebo týdny kolem toho plotu, úplně ztuhlý. Měl jsem z těch prášků i křeče. Když jsem to řekl sestře, tak mě přivázali k posteli a píchli mi injekci na uklidnění. Měl jsem velké akné. Říkal jsem si, že mě tam oddělají.

Jednoho dne jsem se ocitl na stole, vzpomínám si, že u toho byl primář Cimický. Potom jsem se probudil a on nebo někdo jiný mi řekl, že jsem dostal elektrický šok. Potom jsem dostal ještě tři. Nic se mi nestalo. Nevím, jestli to má nějaké riziko.

Jak probíhala „léčba“ elektrickými šoky?

Snad to bylo na tom samém oddělení. Řekli mi: „Pojďte, tady se natáhněte, dostanete narkózu.“

Byl jste připoutaný?

Myslím, že ne. Potom jsem se vzbudil a dozvěděl jsem se, co to bylo. Říkal jsem si, že se nemohu nijak bránit, něco vykřikovat, rozčilovat se. Během toho pobytu jsem opakovaně žádal, aby mě propustili, na což mi bylo sděleno, že nikoliv.

Jakou roli v tom sehrál Jan Cimický? Setkával jste se s ním opakovaně? Rozhodoval o vaší „léčbě“?

Já přesně nevím, ale nemyslím si to. Existují některé dokumenty, které podepisoval. Vybavuji si exkurzi vysokoškoláků, doktor Cimický jim ukazoval jednotlivé pacienty. Přemýšlel jsem, jestli jim nemám něco říct, ale rozhodl jsem se, že ne. Jinak si nemyslím, že by přímo se mnou nějak komunikoval.

Říkal jste, že vám administroval elektrošoky…

Ano, já si myslím, že ano. Jestli to i nařídil, to nevím. Ale myslím si, že si pamatuji, jak nade mnou stál. Je to už dlouhá doba. Osobně jsem proti němu nic neměl. Myslel jsem si, že kdyby on řekl: „Tohle je zdravý člověk,“ tak že ho vyhodí. Jestli musel, jestli to dostal z ministerstva nařízené, aby napsal, že jsem nemocný, to se asi bohužel nedozvíme.

Záznam z VB Hostivař mám, ten existuje. Ale záznam o celé věci byl po pěti letech v roce 1988 skartován. Pokud se nenajde někdo, kdo by tuhle část příběhu popsal - jestli dostali příkaz napsat, že jsem nemocný, nebo jestli mě skutečně měli zkoumat - tak se to nedozvíme. Ale nikdy jsem neměl primáři Cimickému nebo ostatním za zlé, že napsali, že jsem duševně chorý schizofrenního okruhu. Kdyby napsal: „Odmítá nastoupit vojenskou službu, není nemocný,“ tak by ho vyhodili.

Po třech měsících jste se dostal z léčebny ven. Co následovalo?

To už jsem si říkal, že to bude dobré. Začali mě pouštěn na víkendy, musela se za mě zaručit rodina, zkoušeli, jestli to zvládnu (smích). Nejdříve na dva tři víkendy. Nakonec mě propustili. Přestal jsem okamžitě brát léky. Musel jsem docházet na středisko k doktoru Novotnému. Řekli mi: „Budete dostávat plný invalidní důchod a nedělejte nic, nebo jen ty nejjednodušší práce.“ Sebrali mi řidičák.

Jak jste to prožíval?

Byl jsem z toho v šoku. Dlouhé měsíce jsem v léčebně ležel na lůžku, naučil jsem se tam jenom ležet a civět. Doma jsem se z toho ještě půl roku dostával, byl jsem úplně rozhozený. Předtím jsem byl normální, dobře fungující, veselý, aktivní člověk.

Začal jsem rozmýšlet, co dál. Vycházelo mi z toho, že nepůjde vůbec nic, žádná škola, žádná práce. Když jsem se chtěl přihlásit ke svému přesvědčení a odmítnout vojenskou službu, skončil jsem na psychiatrii.

Vymezoval jste se dál proti režimu?

Abych svoje ideje alespoň trochu naplnil, rozhodl jsem se, že podepíšu Chartu 77. Ale že už nebudu dělat nic dalšího. Bál jsem se, že mě zase zavřou do léčebny. To bylo hrozné, to už jsem nechtěl.

Kdy jste Chartu podepsal?

Našel jsem si paní Šabatovou, byt, kde se scházeli lidé z Charty. Sledoval jsem jejich práci přes zahraniční rozhlas. Domluvil jsem se s ní, podepsal jsem to a říkám: „Paní Šabatová, já budu muset odejít z republiky, pro mě to tady nemá budoucnost.“ Říkala mi, ať nechodím. Ale oni mě vyřadili z života, prohlásili mě duševně chorým. Tolik mě to vzalo, že už jsem tady nechtěl být, ztratil jsem pocit bezpečí. Říkala mi, abych přišel v neděli, že přijde pan Havel. Ale to už jsem nešel, to už jsem se bál. Každý má nějakou hranici, na kterou je ochoten jít, do jaké míry se sebepoškozovat.

Kdy a jak jste nakonec emigroval?

Podepsal jsem tu Chartu a hledal jsem cestu ven, to už byl rok 1984. Sestra studovala na vysoké škole, otec byl poměrně prominentní špičkový vědec (geofyzik Jiří Buben, pozn. red.). Nebyl komunista, tak nedostal Cenu Klementa Gottwalda, ale v předpovědi zemětřesení tehdy byli na špici. Přemýšlel jsem, co se s nimi stane. Dělal jsem nějaké drobné práce, čištění ulic, práce ve skladu a podobně. V roce 1985 jsem se vydal stopem do Bělehradu, prostřednictvím Spojených národů jsem se pokusil emigrovat. Ale odmítli mě, že je to jen pro lidi, kteří jsou aktivně perzekvováni. Tak jsem jel zase stopem zpátky a zase jsem přemýšlel, co dělat.

Druhý pokus přišel na konci léta 1987. Zkusil jsem požádat o zájezd do Jugoslávie s jednodenním výletem do Benátek. Podal jsem všechny potřebné žádosti, devizový příslib, 30 dolarů v hotovosti a tak dále. A kupodivu jsem ten zájezd dostal.

Nevadil váš podpis pod Chartou 77?

Když jsem podepsal Chartu, byl jsem tam uvedený jako Petr Buben, důchodce. Nevím, jestli je to zmátlo, nebo ten režim už nebyl tak represivní, už se o to tak nestarali… Prostě mi dali ten jeden den v Benátkách a tam jsem zůstal. Učil jsem se italsky, dělal jsem různé práce a snažil jsem se dostat do Ameriky.

Kdy se vám to podařilo?

V té době odcházelo hodně lidí ze Sovětského svazu, myslím, že to byli hodně Židé, takže lidé z východní Evropy museli čekat. K interview na americké ambasádě mě pustili až po dvou letech. Do Spojených států jsem se dostal až v roce 1989, pár měsíců před revolucí.

Soud vás nakonec v únoru 2024 oficiálně rehabilitoval. Kdy jste o to začal usilovat?

Po několika letech v USA jsem postupně začal jezdit domů. V roce 1996 jsem tady byl asi na půl roku, tehdy jsem podal první žádost k Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Oni měli na vyřízení devět měsíců a nakonec žádost zamítli. A já jsem měl na odvolání pouhé tři dny a to jsem tady vůbec nebyl. Získal jsem americké občanství, ale musel jsem se zříct občanství českého. Dnes mám v Praze trvalý pobyt jen díky tomu, že jsem v žádosti mohl uvést, že tady žili mí rodiče (smích).

Poté, co v roce 1996 neuznali moji rehabilitaci, jsem se obrátil postupně na Ministerstvo vnitra, Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo práce, psal jsem různá dovolání. Žádné mi nebylo schopné pomoct. Všichni opakovali, že nemohou nic rozhodnout. Psal jsem postupně všem prezidentským kancelářím, ale nedokázali pro mě nic udělat. Obrátil jsem se na Evropský soud pro lidská práva, ale napsali mi, že musím nejdřív vyčerpat všechny opravné prostředky doma. Říkal jsem si, že se nemohu soudit s českým státem, protože bych neměl na soudní výlohy.

Nakonec jsem se přes různé články dostal k doktoru Lubomíru Müllerovi. Nějakou dobu jsem to s ním diskutoval, že jde o mimořádné zneužití psychiatrické péče.

V roce 2024 obvodní soud rozhodl o vaší rehabilitaci. Co to pro vás znamená?

Znamená to hodně, je to dořešení mého statusu. Soud v Praze 8 rozhodl, že jsem účasten na rehabilitaci. To znamená, že v České republice již nejsem duševně chorý z důvodu odmítnutí nastoupit vojenskou službu v komunistické armádě.

Kvůli záznamu o „duševní nemoci“ jste prý po revoluci v České republice přišel o práci…

Ano, to také. Když jsem se vrátil z USA, tak jsem si našel práci v Evropské vesmírné agentuře. Potom přišel požadavek na bezpečnostní prověrku prvního stupně. Pozvali si mě na BIS a přišel dotaz: „Byl jste léčen na psychiatrii?“ Dlouho jsem váhal, co napsat, protože to nebyla léčba, ale zadržení. Nakonec jsem to tam napsal. BIS mi tu prověrku nedala, z toho důvodu jsem musel z té práce odejít.

Před tím, než soud rozhodoval o vaší rehabilitaci, jste podal prostřednictvím advokáta něco ve smyslu trestního oznámení na Jana Cimického. Tak to alespoň označila státní zástupkyně, která toto oznámení zamítla s tím, že pokud se tehdy stal nějaký trestný čin, tak už je dnes promlčený. Proč jste se zkoušel soudit tímto způsobem?

Původní podání skutečně bylo vůči psychiatrické léčebně a doktoru Cimickému. Osobně proti nim moc nemám. Kdyby mě označili za zdravého, tak by je vyhodili. Nechtěl jsem po nich, aby proti tomu režimu bojovali, to byl můj boj. Šlo o to, aby soud rozhodl, že to bylo politické zneužití psychiatrie. Že celá ta věc je nesprávná a způsobila mi velkou škodu.

Seznam Zprávy s případem konfrontovaly Jana Cimického, žádost o vyjádření ignoroval.