Nadšení z vítězství vystřídaly beznaděj a strach. Pak přišel Marshallův plán

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Evropa jako spálená země, v níž se odehrává stěhování nešťastných národů.

Těžko si to dokážeme představit. V učebnicích dějepisu a ve filmech to většinou funguje jinak – válka skončila, lidé nadšeně přivítali osvoboditele a začali se vracet do normálního života. Evropa po konci druhé světové války byla ale mnohem temnějším prostorem.

Miliony lidí se snaží vrátit domů. Z koncentračních táborů, zajateckých táborů, nucených prací… Jejich domovy mnohdy už neexistují. Miliony lidí prchají před postupem Rudé armády. Bojí se komunistů, bojí se odplaty za spolupráci s nacisty. A miliony Němců jsou ze svých domovů vyháněny.

Postup Rudé armády lemují nejenom šeříky nadšených osvobozených lidí. Ale i desítky tisíc znásilněných žen a strach a rabování. Podle záznamů vídeňských úřadů znásilnili sovětští vojáci během prvních tří týdnů po vstupu do města 87 tisíc žen. V Berlíně to bylo ještě víc žen.

Po spojeneckých náletech zbyly z mnoha německých měst jen trosky. Zničené jsou silnice, železnice, důležité továrny. Lidé mají hlad. V letech 1945–1946 byl v Německu průměrný příděl kalorií na dospělého člověka 1142. Ale to byl jen průměr, který zahrnoval i zvýhodněné profese. „Obyčejný“ Němec musel vystačit s denním přídělem 860 kalorií.

Některé země zůstaly materiálně relativně nedotčené, ale morálně jsou rozložené kolaborantstvím. Jiné jsou i materiálně v troskách. Evropa v roce 1945 se podobá obrazům z Napoleonova útěku z Ruska v roce 1812.

Pro mnoho Evropanů je to vítězství, osvobození, nadšení… A také beznaděj, rozklad, strach, bezradnost… A pro miliony ostatních je to i porážka. Evropu navíc prostupuje nenávist a chuť po odplatě.

Dá se s tímto bojištěm ztracených iluzí vůbec ještě něco dělat? Je možné oživit tu podobu sebevědomé, prosperující, spolupracující Evropy? Nebo je to prostě konec jedné epochy, něco jako zánik antického Říma?

Podle historika Tonyho Judta se svět poučil z první světové války a po roce 1945 až na výjimky neměnil státní hranice. Namísto toho se mezi státy pohybovaly miliony lidí, kteří hledali domov, prchali nebo byli vyháněni. Přesto se nové zásadní hranice začaly rýsovat. Hranice dvou mocenských bloků, hranice studené války, železné opony.

Tony Judt ve své brilantní knize Poválečná Evropa píše důležitou věc: Moderní rozdělení Evropy na „Západ“ a Východ“ bylo důsledkem samotné války. Hlavní odpovědnost nese Hitler. Stalin na něj navázal, převzal jeho dílo.

„Se Západoevropany nacisté zacházeli přece jen s určitými ohledy, byť jen proto, aby je mohli lépe využít… Opravdové hrůzy války se odehrávaly dál na východě,“ píše Tony Judt.

Několik čísel: V Sovětském svazu bylo zničeno 70 000 vesnic, 1700 měst, 65 000 kilometrů železniční tratě. Jugoslávie přišla o 50 procent dobytka a 60 procent silnic, znehodnoceno bylo 75 procent orné půdy. V Polsku byly zničeny tři čtvrtiny železniční sítě a zlikvidována byla každá šestá zemědělská usedlost. A především: Umíraly tu miliony lidí.

John McCloy, americký úředník působící v poválečném Německu, popisoval „naprostý hospodářský, sociální a politický rozvrat, jehož rozsah nemá v dějinách obdoby“.

„Hitlerova vina na vražení klínu mezi dvě části kontinentu (…) je přinejmenším stejně velká jako ta Stalinova… Východně od Labe Sověti a jejich místodržící zdědili subkontinent, na kterém se už odehrál radikální rozchod s minulostí,“ píše Tony Judt.

Stalin zdědil Hitlerův projekt střední a východní Evropy. Projekt znásilněné země, která zpřetrhala vazby se západním světem.

Není třeba zacházet do detailů, Marshallův plán je obecně známé téma moderních dějin. Připomeneme ho jen v základech. Zajímavější jsou diskuze o jeho smyslu, úspěšnosti a důsledcích. Někdy připomínají diskuze o rozšiřování NATO na východ.

Obrysy plánu na pomoc Evropě nastínil americký ministr zahraničí George Marshall 5. června 1947. A prezident Harry Truman uvedl projekt do chodu svým podpisem 3. dubna 1948.

Spojené státy Evropě pomáhaly už předtím. Na půjčky vynaložily několik miliard dolarů. Ale žádný zásadní efekt tato pomoc nepřinesla. Šlo jen o „záplatování děr“. A ani to příliš nefungovalo. Příklad: V Německu nebyla žádná fungující měna. Na černém trhu se platilo cigaretami a dolary. Někteří lidé dostávali mzdu v krabičkách cigaret. Američtí vojáci, kteří nejdůležitější zboží měli, poslali z Berlína domů o 11 milionů dolarů více, než byl jejich žold. Během prvních čtyř měsíců okupace. Jízdní kolo, které bylo nejenom v Německu zásadní životní potřebou, bylo možné koupit za 600 cigaret.

Evropa byla v rozkladu, potácela se nad propastí. Lidé ztráceli trpělivost. A i na Západě bylo vábení komunismu velmi naléhavé a přesvědčivé.

Marshallův plán přichází s novou vizí. Žádné půjčky jednotlivým státům. Ale program na obnovu celé Evropy, do něhož Spojené státy vkládají přes 13 miliard dolarů (více než 170 miliard dolarů v přepočtu pro rok 2023). Program fungoval v letech 1948–1952 a přijalo ho 16 států. Pomoc byla mezi ně rozdělena přibližně v poměru k počtu obyvatel. Největší částku dostala Velká Británie, druhá byla Francie, třetí Západní Německo.

Plán navíc obsahoval pobídky zvýhodňující vzájemnou spolupráci západních zemí. A to i spolupráci s Německem.

To vyžadovalo hodně odvahy, diplomacie a vizionářství! Zejména pro mnoho Francouzů, včetně politiků, představovalo Německo větší hrozbu než Stalin. Znovu nastartovat jeho hospodářství? A spolupracovat s ním, jako by se nic nestalo?

Bez ohledu na diskuze o jeho smyslu je v tomto ohledu Marshallův plán naprosto mimořádný a mimořádně úspěšný. Navedl západní Evropu na cestu spolupráce a integrace. Několik let po konci nejvražednější války v dějinách začaly spolupracovat oběti s těmi, kdo drancovali jejich země.

Možná to „vyrovnání se s dějinami“ přišlo příliš rychle a zanechalo morální šrámy, které se pak projevily v 60. letech. Ale spíše než „vyrovnání se s dějinami“ to bylo „vyrovnání se s obyčejnými lidmi“. Všichni trpěli. Všichni chtěli žít normálně. Bez politiků, kteří by z nich dělali dav a hnali je do války.

Mohli si odpustit. Nebo alespoň zkusit přestat se nenávidět.

Diskuze o Marshallově plánu pokračují dodnes. Kromě historiků, politiků a komentátorů, kteří ho považují za ekonomický i politický triumf, je slyšet i hlas oponentů. Ti mluví o Marshallově plánu jako o „mýtu“. Jednoduše řečeno: Evropský „hospodářský zázrak“ byl nastartovaný už před začátkem Marshallova plánu. Evropa by si pomohla sama.

Ještě zajímavější, respektive provokativnější, je pohled dvou britských akademiků, kteří ve své studii popsali Marshallův plán jako tragédii. Ten pohled je o to naléhavější, že problém Marshallova plánu tu vypadá obdobně jako zcela aktuální diskuze o rozšiřování NATO na východ.

Michael Cox a Caroline Kennedyová-Pipeová tvrdí, že Marshallův plán je výrazem skutečnosti, že na vzniku studené války mají větší podíl Spojené státy než Sovětský svaz. Jejich politikou se stalo „zadržování komunismu“, odmítly se Sovětským svazem jednat, odmítly přiznat, že má nějaké politické, strategické, bezpečnostní zájmy. Podle nich Stalin studenou válku a rozdělení Evropy nechtěl, protože velmi dobře věděl, že Západu nemůže hospodářsky konkurovat.

Marshallův plán měl nejenom sjednotit a posílit západní Evropu, ale i útočit na Stalinovy zájmy ve střední a východní Evropě. Alternativou „zadržování komunismu“ byla diplomacie.

Možná. Snadno se to ale s odstupem a akademickým nadhledem řekne. Když máte u hranic armádu diktátora, které nemůžete konkurovat, jsou vaše pocity asi méně „diplomatické“. Musíte hledat způsob, jak se bránit.

Každopádně Marshallův plán může být i dnes velmi inspirativním tématem pro přemýšlení o dějinách.